Kritik by měl být věrný svému zážitku, řekl kdysi Jiří Cieslar, významný český filmový publicista a vysokoškolský učitel. V praxi to tak ale často nebývá. Nemálo z ambiciózních textů (nejen) o filmu zážitek svých autorů v konfrontaci s kritizovaným dílem ignoruje a někdy třeba i popírá, konstatuje třeba netušené hlubiny díla, jež ve skutečnosti kritika strašlivě nudilo.
Každý si dále k zakoupené vstupence bude muset pořídit test, spor je o to, zda bude stačit antigenní. Sedět se bude v rozestupech a samozřejmě v roušce. Někdo si to už ani nepamatuje, ale byly doby, kdy se večer chodilo do kina, ba dokonce do divadla, pak se třeba zašlo ještě na sklenku. Nebyl to žádný zvláštní luxus a netýkalo se to jen vyšších vrstev.
Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji.
Snímek Země nomádů převládl ve většině hlavních kategorií cen americké filmové akademie Oscar, jejichž předávání se letos odehrávalo v netradičním a podle řady médií rozpačitém formátu vynuceném pandemií. Země nomádů si odnesla hlavní ocenění za nejlepší film, režisérka snímku Chloé Zhaoová dostala zlatou sošku za režii. Akademie ocenila i Frances McDormandovou, jež ve filmu ztvárnila hlavní roli. V hlavní mužské herecké kategorii zvítězil Anthony Hopkins ve filmu The Father.
V roce 1988 stvořil v povídkovém filmu Pražská 5 ikonického trampa. Zatímco svazáci v modrých košilích jeli autobusem na brigádu, on v dlouhém khaki kabátu stopoval u silnice. Srdce plné žalu ho táhlo kamsi do lesů. Hodně toho tehdy Tomáš Hanák hrál, ale něco ne. Touhu vydávat se na cesty má v sobě. Nic na tom nezměnila ani jeho tehdejší filmová a na nějaký čas i skutečná partnerka, která mu jako svazačka a učitelka vyčítavě řekla: „Touláním nový svět nevybudujeme!“
Ve věku 78 let zemřel francouzský herec Yves Rénier. V celosvětovou známost vešel jako komisař Moulin ve stejnojmenné sérii televizních kriminálek. Agentuře AFP to oznámila jeho manželka. Yves Rénier zemřel v noci z pátku na sobotu na infarkt ve svém domě v Neuilly-sur-Seine na západě Paříže. Herec se těšil obrovské popularitě díky své roli vyšetřovatele v kožené bundě a neortodoxním metodám. Kriminální seriál Komisař Moulin byl vysílaný s přestávkou od roku 1976 až do roku 2008 na stanici TF1.
O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.
Vojtěch Jasný byl, dalo by se snad říct, antipod Miloše Formana, ač s ním měl hodně společného. Oba byli tvůrci vyloženě autorského typu, oba natočili základní filmy 60. let, oba s nimi měli mezinárodní úspěch, oba odešli na začátku normalizace do emigrace, kde, každý po svém a jinak, uspěli. Filmový historik Jiří Voráč se dlouhodobě věnuje historii českého filmu v exilu, tedy jevu spojenému s totalitní minulostí (není třeba francouzský nebo švédský film v exilu) a výraznými tvůrci.
Koncem osmdesátých let se do zdejších kin dostal sovětský (lotyšský) dokumentární film Je lehké být mladý?. V zemi původu byl velice populární a chodilo se na něj i v tehdejším Československu, naprosto se vymykal způsobu, jímž se v „táboře míru“ o mládí mluvilo, jak se ukazovalo – jako stav prakticky nepřetržitého nadšení z možností člověka v socialistickém zřízení, radostná cesta, na níž se sice mohou vyskytnout nějaké ty problémy, ale na jejím horizontu je všeobecné štěstí.
Stačí jediný dotek takzvané civilizace, a tyto „hliněné ráje“ se sypou jako domečky z karet. Stačí, aby dostali boty, a všechno je jinak. Stačí, aby je nějaká organizace začala seznamovat s hygienou, a krása mizí.
Dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel Zdeněk Svěrák začne v pondělí se svým synem, režisérem Janem Svěrákem, natáčet nový film. Také proto, a vzhledem k protipandemickým opatřením, nechystá oslavu svých 85. narozenin, které připadnou na 28. března. „Asi si jenom připijeme s manželkou a 29. března už půjdu do práce, tak musím být svěží,“ řekl Svěrák v rozhovoru. Celkově osmý film, na kterém spolupracoval se svým synem Janem, se bude jmenovat Betlémské světlo.
Americký film Jako v bavlnce (I Care a Lot) je příklad díla, které mohlo (a snad i mělo) být o hodně zajímavější, než je. Zapadá mezi společenskokritické, satirické filmy, v nichž se míchají žánry (podobný je v tom ohledu třeba snímek Nadějná mladá žena), v něčem ale staví soudobé kinematografické konvence na hlavu. Jeho hlavní postavou je ambiciózní žena, která se snaží prosadit v mužském světě, žije v lesbickém vztahu a i v jiných ohledech naplňuje typus soudobé kladné hrdinky.
Zlaté glóby a především jejich organizátor – značně pofiderní Hollywoodská asociace zahraničních korespondentů (HFPA) – nemají zrovna skvělou pověst. Letos se jim sice vytýkal především obligátní nedostatek diverzity, dlouhodobě ale způsob jejich fungování budí spíš podezření ze „staré dobré“ korupce. V historii ceny včetně té nedávné se dají najít příklady velice suspektních nominací. Letošní ceremonie navíc probíhala on-line, což se neobešlo bez menších i větších trapasů, čísla sledovanosti byla katastrofální.
Má se za to, že žánrovým filmům a seriálům pomáhá, když v závěru připraví pro diváka nějaký veliký zvrat. Nemyslím tím obvyklý zvrat ve smyslu vrah je někdo jiný, než jsme si mysleli, jde o něco jiného, než jsme si mysleli. Ale ten skutečně veliký zvrat, kdy se divák po konfrontaci s ním vzmůže jen na bezmocné a udivené WTF.
Pandemické uzavírky lidi naučily ledačemu – třeba využívání streamovacích služeb, především Netflixu. V době vynucené nečinnosti doma lidem nabídly zabíjet čas mnoha a mnoha hodinami audiovizuální zábavy. Jejich zrychlený nástup, kombinovaný s uzavřením kin, může působit jako revoluční událost, která důkladně změní svět filmu a televize, způsob, jakým se audiovizuální díla k lidem dostávají, i obchod s nimi. Bude ta změna skutečně tak zásadní?
„Nikdy se pravděpodobně nedozvíme, co se 4. srpna 1992 stalo,“ píše se v rozsudku soudce Wilka, který v roce 1993 rozhodl o svěření dětí (dvou adoptovaných a biologického) herečky Mii Farrowové a režiséra Woodyho Allena do výhradní péče matky. Onoho dne měl Woody Allen pohlavně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan. V důsledku obvinění a obnoveného zájmu o něj souvisejícího s hnutím MeToo se vnímání dřív ikonického umělce změnilo, především v jeho vlasti.
Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“.
Po úspěchu osmidílného seriálu Cizinec, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy Harlana Cobena z roku 2015 loni na Netflixu, vychází nyní tento úspěšný thriller v novém vydání s filmovou obálkou. Příběh odehrávající se na pozadí každodenních rodinných vztahů ukazuje, jak se mohou dobře míněné lži v cizích rukou změnit ve smrtící pasti.
V osmasedmdesáti letech zemřel Larry Flynt, mimo jiné vydavatel pověstného pornomagazínu Hustler a také značně kontroverzní postava amerického veřejného života posledních dekád minulého století. V Česku známější než v jiných zemích našich končin a také vnímaný jako významnější. Sehrál zprostředkovaně docela důležitou úlohu ve zdejší veřejné debatě a dá se na něm dobře ilustrovat, jak moc se vnímání otázek svobody projevu na Západě za poslední čtvrtstoletí posunulo.
Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd.
V době, kdy ve Strakově akademii zrovna probíhala tisková konference, na níž vládní činitelé dost dramatickým způsobem líčili možný běh věcí příštích, nepřítomný premiér Andrej Babiš svoje fanoušky vyzýval, ať se podívají na nový vládní účet na sociální síti TikTok.
Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů.
Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem.
Před sto lety, 21. ledna 1921, se v New Yorku konala premiéra prvního celovečerního filmu Charlese Chaplina (1889–1977) Kid. Měl ohromný úspěch. Lidé brzy obléhali biografy po celých Státech, a když se film dostal do Evropy, opakovalo se to: Chaplin s ním přijel do Londýna na jaře a byl to triumfální návrat ztraceného syna, v Paříži ho prohlásili za svého, Charlot, Karlík mu říkají dosud.
Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.
Atmosféra na sítích je trochu vzrušenější, doba je taky přece jenom vykloubenější, než bývá v kraji zvykem. A v jiných krajích třeba ještě víc – v Americe by o tom mohli vyprávět. Názorů na to, co se tam právě děje, je plný internet. Zhusta jsou formulovány velice exaltovaně, dramatičnost chvíle si to zjevně žádá.
Na jaře roku 1770 pobýval Josef Mysliveček v Boloni, kde na objednávku tamního Teatro Comunale dokončoval operu Nittetis. Jak míval ve zvyku, pracoval „furioso“, zběsilým tempem. Současně totiž komponoval oratorium pro Padovu a další dílo pro každoroční karneval. Nittetis představovala osmou Myslivečkovu operu (podle monografie muzikologa Rudolfa Pečmana jich vytvořil 26) a obdivovatelé ho obdařili epitetem „božský“. Začalo se mu říkat Venatorini detto il Divino Boemo (doslova Malý myslivec zvaný Božský Čech).
Americký film Assassination Nation není ani moc dobrý, ani moc zábavný. V jistém smyslu je ale pozoruhodný. Scenárista a režisér Sam Levinson – mimo jiné autor (pře)ceněného seriálu Euforie – se v něm pokusil zachytit nějaký hyperbolický, satiricky zkreslený obraz doby, té nejžhavější současnosti, jak se říká. A podařilo se mu to – jenomže jinak, než zřejmě zamýšlel. Ve filmu velmi polopatisticky a krvavě „tepe nešvary“, jejichž je jeho dílo velmi výmluvným příkladem.
Zemřel televizní režisér František Filip. Se svými prý šesti sty položkami byl dokonalým příkladem režijního rutinéra, kterého si televize, tedy velkofirma na produkci pohyblivých příběhů, držela jako cenný inventář, ať už byl režim jakýkoli.
Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného
