Na jaře roku 1770 pobýval Josef Mysliveček v Boloni, kde na objednávku tamního Teatro Comunale dokončoval operu Nittetis. Jak míval ve zvyku, pracoval „furioso“, zběsilým tempem. Současně totiž komponoval oratorium pro Padovu a další dílo pro každoroční karneval. Nittetis představovala osmou Myslivečkovu operu (podle monografie muzikologa Rudolfa Pečmana jich vytvořil 26) a obdivovatelé ho obdařili epitetem „božský“. Začalo se mu říkat Venatorini detto il Divino Boemo (doslova Malý myslivec zvaný Božský Čech).

Ve městě se tehdy zdržovalo několik umělců, kteří hráli ve skladatelově osudu významné role. Především přicestoval čtrnáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart s otcem. Oba komponisté si rozuměli a synova kolegu chválil v dopisech manželce i Leopold Mozart: „Pan Mysliveček nás často navštěvoval a my jeho. (…) Je to čestný muž a navázali jsme s ním opravdové přátelství.“ „Wolfi“ psal v Boloni svoji první operu pro Itálii Mithridates, král pontský a partituru Nittetis přitom podrobně studoval. Některé motivy a skladatelské zkušenosti pak využil v ouvertuře a Mithridatově úvodní árii.

Boloňu pravděpodobně navštívil i básník Pietro Metastasio, z jehož scénických námětů a typicky zpěvných veršů většina Myslivečkových oper vzešla. Nittetis (příběh pasačky, z níž se vyklube ztracená egyptská princezna) patřila mezi ně; libretista zřejmě zhlédl i premiéru naplánovanou na 29. dubna. Titulní roli měla zpívat Caterina Gabrielliová, dcera kuchaře, jíž celá Itálie přezdívala Kuchařinka. Pečman explicitně uvádí, že Gabrielliová byla Myslivečkovou milenkou, archivy však v této souvislosti mlčí. Řadu rolí nicméně psal jenom pro ni a její milostné avantýry se ho dotýkaly. „Kuchařinka“ vynikala nesmírnou samolibostí. Požadovala třeba, aby při průjezdu městem cválal před jejím kočárem trubač na koni. Leopold Mozart se o ní vyjádřil jako o „naduté káče“. Boloňa se přirozeně na extravagance primadony těšila, jenže diva nakonec roli odřekla a operní společnost ji přeobsadila.

Inscenaci zachránil kastrát Tommaso Guarducci, s nímž Mysliveček nastudoval úlohu hlavního milovníka a zahájil tak budoucí spolupráci. Do jedné z lóží při premiéře usedl ještě slavnější pěvec stejného ražení Carlo Broschi alias Farinelli, který se do Boloni uchýlil na konci života. „Král kastrátů“ debutoval roku 1720 jako patnáctiletý a už tehdy šokoval posluchače zdánlivě nadlidskými schopnostmi. Měl hlasový rozsah tři a půl oktávy a na jeden nádech dokázal vyzpívat 150 tónů, případně udržet tón déle než jednu minutu.

Kult kastrátů

Josef Mysliveček obsazoval kromě Guarducciho také další sopránové pěvce. Oslnil ho zejména Luigi Marchesi zvaný Marchesini. V letech 1778–1780 exceloval v jeho operách Kallirhoé, Olympiáda (obě provedené v Neapoli), Kirké (Benátky) a Armida (Milán). Operní kompanie platily kastráty astronomickými honoráři a spoléhaly na ně, neboť hlasová virtuozita mnohonásobně překračující možnosti obyčejných lidí byla mocnou reklamou. Přezdívky nejlepších znala celá Itálie: Senesino, Valentini, Farfallino, Cusanino, Caffarelli, Domenichino, Il Muscovita…

Dirigent a umělecký vedoucí barokního orchestru Collegium 1704 Václav Luks v pojednání na toto téma uvádí, že italské rodiny v touze po výchově nového Farinelliho jen během 18. století rozhodly o kastraci více než 500 000 chlapců. Mnozí ji nepřežili, jiné čekaly kruchty provinčních kostelů a živoření na okraji společnosti. V Bohem políbené osobnosti, jimž se klaněli králové, dospěli jen málokteří z nich. Jakými změnami hrdla vyvolených prošla?

Kastrace spočívá v odstranění varlat a v ukončení tvorby mužského pohlavního hormonu testosteronu. Podstupovali ji pěvecky výjimečně nadaní sedmi- až devítiletí chlapci, jejichž těla sice (s řadou změn) rostla dál, vývoj hlasového ústrojí se však v pubertě zastavil. Kastráti tak využívali rezonanční prostory a plíce dospělých mužů, ale hrtany a hlasivky „dětské velikosti“. Orgánové změny přitom nestačily. Sopranisté se museli školit v pěvecké technice, hudební historii, kompozici a hře na cembalo (které stmelovalo zvuk orchestru), navíc se neobešli bez vkusu, hereckého talentu ani notné porce štěstí. Tak se rodila jejich „nesmrtelnost“.

Kult kastrátů ovšem prochází renesancí v rostoucí oblibě sopránových kontratenorů běžně pějících „ženské“ výšky nikoli po odnětí varlat nebo uplatněním falzetu, nýbrž zvláštní technikou zužování hrtanu pomocí svalů. V Česku je fenomén letos aktuální, Mysliveček má kulaté výročí, zemřel před 240 lety (4. února 1781) a režisér Petr Václav dokončuje o pozapomenutém skladateli velkofilm Il Boemo. První klapky padly předloni v několika italských divadlech, kde se zmíněným Collegiem 1704 vystoupili francouzský kontratenor Philippe Jaroussky (coby kastrát), sopranistka Raffaella Milanesi z Itálie a další světoví pěvci. Josefa Myslivečka hraje Vojtěch Dyk, který se začal učit italsky a na rozdíl od Formanova Amadea Toma Hulce diriguje barokní orchestr naživo. Spolu s ním stojí před kamerou herci různých národností (z Čechů například Karel Roden, Matěj Hádek či Jenovéfa Boková), také štáb je mezinárodní (španělský kameraman Diego Romero, kostýmní výtvarník Andrea Cavaletto z Itálie atd.). Do října loňského roku se natáčelo ve Stavovském divadle v Praze, v klášteře v Plasech nebo v zámku Jaroměřice nad Rokytnou, který se proměnil v nevěstinec. Film by měl přijít do kin v tomto roce.

Stárek, nebo komponista?

Mlynář Matěj Mysliveček byl nájemce Sovových mlýnů na pražské Kampě a majitel šesti vinic. 9. března 1737 slavil radostnou událost. Žena Anna povila dvojčata Josefa a hodinu po něm Jáchyma (nikdy je nedokázal rozeznat). Tři roky poté z Kampy odešel a koupil mlýn na dnešní Novotného lávce (dodnes se mu říká Myslivečkovský) a dům U Modrého šífu v nynější Melantrichově ulici. Josef v něm žil do šestadvaceti let.

Za tu dobu se událo mnohé: rodina se rozrostla o malou Mariannu, bratři absolvovali triviální školu u Sv. Jiljí na Starém Městě pražském a nastoupili na jezuitské gymnázium v Klementinu, otec Matěj zemřel, Jáchym úspěšně ukončil studium… Josef nikoli. „Nihil profecit in logica,“ stojí na jeho vysvědčení. Propadl z logiky. A „vale“ neboli sbohem v dalším textu neznamená nic jiného než eufemismus pro vyhazov.

Bratři měli pokračovat podle otcovy vůle ve studiu filozofie na Karlově (tehdy Karlo-Ferdinandově) univerzitě, dali však přednost rodovému řemeslu. Po vyučení mlynářskými tovaryši čili stárky jim k uznání za mistry chybělo už jen zhotovení mistrovského kusu. Výbor jim uložil, „aby oba spolu rys k vodárně udělali, dle kteréhožto model vodárny o čtyřech konvích (tj. rezervoárech – pozn. aut.) zhotovili…“

Josef Mysliveček pracoval na majstrštyku jen proto, aby bratra nezklamal. Hudbě se upsal už v triviální škole, kde požívala velké vážnosti. V dekretu hraběte Karla Swéertse-Sporcka pro tento typ ústavu například stojí: „Počtům bude vyučováno od 7 do 9 hodin ráno, pak účinkováno na mši a po ní hodina psaní. Od 11 do 12 následuje pro větší školáky hodina hudby na všechny nástroje…“ Na dráhu umělce se připravoval od jinošských let. Hrál dobře na housle a pravidelně navštěvoval divadlo v Kotcích, první kamenný stánek Thálie v Praze, kde zhlédl řadu italských oper. Libreto jedné z nich se dochovalo. Z textu vyplývá, že operu Aetius, kterou zkomponoval Giovanni Battista Pescetti na libreto Pietra Metastasia, uvedla řečená scéna v roce 1760. Nejvíc hodin ovšem věnoval studiu odbornému. Regenschori František Habermann ho vyučoval kontrapunktu, skladební technice baroka, moderněji orientovaný hudební pedagog a autor chrámové hudby Josef Seger s ním rozebíral jednotlivé kompoziční žánry a vzdělával ho ve hře na varhany.

V říjnu 1761 se Josef Mysliveček stal mistrem mlynářského cechu (Jáchym rovněž) a rok poté nechal provést svá první díla pravděpodobně v palácovém divadle hraběte Vincence Valdštejna v Praze. Šlo o šest sinfonií (předchůdce symfonie) nazvaných podle měsíců: Januarius, Februarius, Martius atd. Měly úspěch a to rozhodlo. Využil vazeb hraběte Jana Václava Šporka na zmíněného operního skladatele Pescettiho, který žil v Benátkách, a v roce 1763 za ním odjel. Cítil, že jen v Itálii, kolébce opery, může rozvinout svůj talent.

Cesta na Olymp

Učitel hudby a varhaník baziliky sv. Marka Pescetti školil svého žáka přímo ve „zlatém chrámu“, jak Benátčané dóm nazývali. Podílel se na uveřejnění jeho dalších kompozic, dvou trií a šesti sinfonií, které vyšly pod opusovým číslem 1. Umělec měl hluboko do kapsy, ale věřil ve svou hvězdu, první operu. Jmenovala se Zmatek na Parnasu.

Oslavné libreto napsal Metastasio roku 1764 v předvečer sňatku budoucího rakouského císaře Josefa II. s Marií Josefou Bavorskou. Bůhví, kde a kdy Mysliveček k této látce přišel. Nicméně z ní stvořil jednoaktovku na pomezí opery a gratulační kantáty s předehrou, šesti áriemi, recitativy a závěrečným sborem. Mýtus praví, že premiéru hostila Parma v létě 1765, údaje však nelze doložit. Jisté je, že dílko mělo takový úspěch, že si neapolský impresário Giovanni Tedeschi u Myslivečka objednal novou operu pro Neapol. A ta ho katapultovala rovnou na Olymp.

V díle nazvaném Bellerofontés zářila 20. ledna 1767 v neapolském Teatro San Carlo dobová operní esa, kromě Gabrielliové bavorský tenor Anton Raaff, který skladatele považoval za svého krajana a později ho doporučoval jako „poctivého Němce“. Po této premiéře požadovala každá italská scéna operu, oratorium, kantátu nebo aspoň komorní skladbu od nového zázračného komponisty. A Mysliveček dřel. Skládal dvě, někdy i tři opery za rok. Neskutečně se jevil zrovna účet roku 1767. Vedle Bellerofonta uvedl 4. listopadu opět v Neapoli operu Farnakés a 26. prosince v Turíně Triumf Klélie. Nepracoval sám. Osobně psal především árie, fámulové škrábali podřadnější části partitury. Za operu bral 100 zlatých, podstatně méně než pěvci hlavních rolí a zlomeček gáže kastrátů. Navíc měl široké srdce; hostil pěvce a hudebníky, platil hotely a kočáry… Jen tak lze vysvětlit, že ačkoli v 70. letech 18. století inscenoval své nejproslulejší opery (Montezuma, Tamerlán, Romulus a Ersilie, Antigona atd.), zůstával občas v hostincích dlužen a někdy čelil i žalobám.

Šest oper a syfilis

Z další Myslivečkovy tvorby se sluší zmínit aspoň oratoria, rozsáhlé skladby pro sóla, sbor a orchestr prováděné koncertně (nescénicky). A z nich jedno, to nejslavnější, Abraham a Izák. Autor dílo vezl v roce 1776 do Mnichova v naději na místo kapelníka u dvora bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Kočár se však cestou převrhl a skladatel skončil v mnichovském špitále s úrazem nosu. Neschopný chirurg Caco mu začal ránu vypalovat a infikoval ji, přidal se kostižer a ten mu rozrušil tkáň natolik, že měl místo nosu páchnoucí otvor, který si musel zakrývat páskou. Tak zní Myslivečkova verze. Podle jiné, lékařsky nepotvrzené, šlo o typickou a tehdy dost častou syfilitickou destrukci nosní přepážky. Leopolda Mozarta Myslivečkův výklad neošálil a přikázal 30. září 1777 v listu synovi, který tehdy v Mnichově pobýval, aby se kolegovi vyhýbal: „Komu může dávat vinu než sobě samému a svému ohavnému životu? Jaká hanba před celým světem!“

Wolfgang neposlechl, přítele v nemocnici navštívil a setkání otci v dopise 11. října téhož roku podrobně vylíčil: „Stiskli jsme si velmi přátelsky ruku. ‚Tak vidíte,‘ pravil, ‚jak jsem nešťasten.‘ Tato slova a jeho vzhled (…) mne tak dojaly, že jsem skoro plačky mohl říci: ‚Lituji vás z celého srdce, můj milý příteli!‘“ Mysliveček Mozarta nabádal, aby jel do Itálie, že tam dosáhne uznání. Dá mu doporučující dopis, ať si pro něj nazítří přijde. Mozart slíbil, ale místo návštěvy odpověděl už jen dopisem: „Že jsem rozhodně nemohl k němu přijít, že jsem skoro nic nejedl a jen 3 hodiny spal (…) že ho mám stále před očima atd.“ Mysliveček reagoval: „Neberte si tolik k srdci mé neštěstí. Na začátku bylo převržení kočáru, pak jsem padl do rukou nevzdělaných lékařů, co dělat! Staniž se vůle boží.“

Oratorium Abraham a Izák na kurfiřtově dvoře nakonec přece jen provedl a Wolfgang otci napsal, že o tom zážitku „mluví celý Mnichov“. Sám pak dílo vozil celý život s sebou, takže se začalo říkat, že je to jeho vlastní práce. Zřejmě dobře věděl, řečeno slovy Formanova Amadea, že kolegovými partiturami rovněž promlouvá Bůh. Pravda je, že než Mysliveček čtyři roky po jejich posledním setkání chudý a všemi opuštěný v Římě zemřel, složil ještě šest oper. Dokázal by syfilitický pacient něco takového?