Emmanuel Macron byl zvolen nejnižším procentem francouzských voličů od roku 1969 – 38,1. Marine Le Penová se mu přiblížila víc než minule. To nebránilo generování oslavných komentářů, v nichž se Macronovo upachtěné vítězství proměnilo v bezmála historický triumf. „Porážka Marine Le Penové je důkazem, že populismus lze porazit, přestože bojuje bez rukavic a bez pravidel,“ napsal třeba Vít Rakušan.
Premiér Petr Fiala (ODS) započal svůj první novoroční projev ve funkci tak trochu ve stylu slavného proslovu Václava Havla. Lidem sdělil, že k nim hodlá mluvit otevřeně a nemá příliš dobrých zpráv. V následujícím roce podle něj Českou republiku čeká boj se třemi základními problémy – koronavirem, inflací a vysokými cenami energií. Fiala také varoval před populisty. Jako možnost prosazení toho, co Česko životně potřebuje, vidí Fiala české předsednictví v Evropské unii, kdy země bude více vidět a slyšet.
Před téměř šesti lety to vypadalo, že ve světě roste nezastavitelná vlna populismu. Nejdříve v červnu 2016 Británie senzačně hlasovala pro odchod z Evropské unie. V listopadu neméně senzačně zvítězil Donald Trump v amerických prezidentských volbách. Pak se zraky světa upřely na Francii, kde v průzkumech vedla Marine Le Penová. Nicméně liberálové a establishment si mohli oddychnout. Na jaře 2017 Le Penovou nejdříve v prvním kole předstihl a pak ve druhém kole rozdrtil politický nováček Emmanuel Macron, na první pohled tak dokonalý antipopulista, že ho snad museli vypěstovat v laboratoři.
Jen skupina naprosto nedotčená aktivním občanstvím si může nechat ukrást Babišem svou iniciativu – hackaton – takhle snadno.
Boris Johnson je britským ministerským předsedou týden.
Téměř před každými volbami se zdůrazňuje, jak budou důležité a přelomové. Výjimkou nejsou pochopitelně ani letošní volby do Evropského parlamentu. Zatím je na nich historicky zlomové to, co už se stalo v přípravě na kampaň: opevňovací práce před náporem tzv. populistů. Facebook zřídil ve své evropské centrále v Dublinu speciální centrum pro boj s dezinformacemi a populistickými kampaněmi; na to, jak se tento boj Facebooku daří, dohlíží v centrále od ledna úřednický výsadek francouzského prezidenta.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker ve středu v předvečer voleb do Evropského parlamentu kritizoval populisty a nacionalisty, kteří podle průzkumů v evropském zákonodárném sboru získají mnohem větší vliv. Podle Junckera jsou euroskeptické a nacionalistické strany hrozbou pro evropskou solidaritu, kterou předseda komise považuje za hlavní úkol EU.
„No More Mister Nice Guy“, v překladu „Už dost, pane slušňáku“, tak zní heslo, se kterým objíždí Nigel Farage, zakladatel Brexit Party, anglický venkov. Těžko říci, jak zabírají právě slova vypůjčená z rockového šlágru Alice Coopera, jisté je, že v průzkumech před evropskými volbami dostává Brexit Party přes třicet procent. Farage svým tažením pranýřuje „slušňáky“, kteří za tři roky nedokázali odvést Velkou Británii z Evropské unie, i když jim to lidé v referendu přikázali.
S blížícími se eurovolbami přibývá varování před populisty, kteří by v případě svého – spíše nepravděpodobného – sloučení v jeden koordinovaný celek mohli výrazně ohrozit status quo. Ten se tak jako tak posouvá s obměnou vlád členských států, osazenstvo evropských institucí však zůstává od posledních eurovoleb v roce 2014 stejné.
Několik dospělých se zhruba v půlce letošního února rozhodlo v Německu podpořit školáky, kteří pod ideovým vedením 16leté švédské aktivistky Grety Thunbergové protestující proti změnám klimatu. Během pouhých několika týdnů vznikly v Německu desítky regionálních skupin a více než 14 tisíc lidí iniciativu podpořilo. Jejich první velkou výzvou je 15. březen, kdy se chystají protesty ve více než 40 zemích světa. Informuje o tom německá Deutsche Welle.
Už za čtyři měsíce bude vyřazena z provozu Evropská unie. Nezničí ji vnější nepřítel, rozpadne se zevnitř v důsledku květnových voleb do Evropského parlamentu. Takový je smysl varování třiceti evropských spisovatelů a filozofů z minulých dní. Eurovolby před pěti lety vyhrál ve Velké Británii odpůrce jednotné Evropy Nigel Farage a výsledkem byl brexit. Teď v řadě dalších zemí zvítězí Farageovi nástupci a záhy se brexitová epidemie rozšíří po celém kontinentu. Co se začalo stavět po válce, skončí v troskách.
Výzva třiceti intelektuálů, zveřejněná 25. ledna 2019 v několika největších evropských novinách, je zajímavou momentkou naší doby.
Proč je francouzský prezident Emmanuel Macron větší populista než Viktor Orbán a Matteo Salvini dohromady? Proč prudce otáčí u migrace i ústupu od jaderné energetiky?
Nový brazilský prezident Jair Bolsonaro je politický turista a jeho program je tak radikální, že se pro něj při inflaci pojmů jako „populista“ nebo „krajně pravicový“ těžko hledá adekvátní pojmenování. Ač nazýván „tropickým Trumpem“, rétorikou má mnohem blíž k filipínskému prezidentovi Rodrigu Dutertemu. Kriminalitu podle něho vyřeší střílení, zbraně a trest smrti.
Návštěva Steva Bannona u Miloše Zemana nedopadla dobře. Český prezident sice bývalého poradce svého amerického kolegy přijal, přesto se rozešli chladně. Důvodem bylo, že se neshodli na hodnocení celní války mezi Spojenými státy a Čínou. Věcně tato zpráva důležitá není, přesto vystihuje jeden z důvodů, proč je tak těžké, aby se politici radikální či populistické pravice, podle Bannona „nová elita Evropy“, dohodli na společném postupu například při jarních volbách do Evropského parlamentu.
Ultrapravicoví vlastenci jsou novou evropskou elitou. Na konferenci evropské krajní pravice v Římě to v sobotu prohlásil někdejší hlavní stratég Bílého domu Steve Bannon. Podle italského ministra vnitra Mattea Salviniho jsou mezi ultrapravicovými politiky „skuteční ochránci evropských hodnot“.
Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), která byla jednou z hnacích sil kampaně za odchod Británie z Evropské unie, se chce stát „populistickou stranou“ bojující proti „politické korektnosti“. Politické uskupení, které v poslední době bojovalo s klesající podporou voličů, to uvedlo v pátečním „prozatímním manifestu“ zveřejněném u příležitosti sjezdu v Birminghamu. Podle televize BBC navíc zvažuje přijmout do strany protiislámského aktivistu Tommyho Robinsona. To se ovšem nelíbí bývalému šéfovi UKIP a její bývalé hlavní tváře Nigelu Farageovi.
Předsedkyně francouzského krajně pravicového Národního sdružení (bývalé Národní fronty) Marine Le Penová v neděli vyzvala spřízněné strany po celé Evropské unii, aby se před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu sjednotily proti liberálnímu establishmentu. Informovala o tom agentura Reuters. "Ve Francii je naším cílem porazit (prezidenta Emmanuela) Macrona," uvedla Le Penová na shromáždění v jihofrancouzském městě Fréjus.
V roli premiéra se Andrej Babiš definitivně znemožní. S první vládou nic nedokázal, přesto si udržel popularitu u svých voličů. Po očekávaném selhání druhého kabinetu přijde i o ty věrné. Z mnoha důvodů je však pravděpodobnější opačná varianta.
Chytrý čtenář si mi postěžoval: „Kudy chodím, tudy slyším – pozor na populismus! Tu populismus opět zvítězil, onde populismus zatím neprošel. Už je to jako za totáče, bojím se zapnout žehličku. Všude populismus ohrožuje to správné a dobré, všude brání pokroku a trvalému míru. Strašidlo obchází Evropou – strašidlo populismu. Můžete jednou provždy vysvětlit, co ten populismus vlastně je za potvoru?
Idylu Slovinska neohrozili migranti, populisté ani volby.
Italská Poslanecká sněmovna ve středu dala důvěru vládě, kterou zformovala euroskeptická a protiimigrační Liga a protestní Hnutí pěti hvězd. V čele první populistické vlády západní Evropy stojí dosud takřka neznámý právník a akademik Giuseppe Conte. Italský Senát odhlasoval důvěru jeho kabinetu v úterý.
Vypadalo to jako ideální přátelství, když se před dvěma lety pro krajské volby spojily dvě vlastenecké strany SPD a SPO. „Musíme zastavit nelegální migraci,“ hlásali společně předsedové Tomio Okamura s Janem Velebou ve volebních videích. Po dvou letech si však oba politici nemohou přijít na jméno. „Okamura je nečestný člověk“ říká Veleba. „Veleba je plný hořkosti a závisti,“ kontruje Okamura.
Italské populistické strany Liga a Hnutí pěti hvězd (M5S) se opět dohodly na vládní koalici. Od předchozího pokusu upustily poté, co prezident Sergio Mattarella na ministerstvo financí v neděli neschválil euroskeptika Paola Savonu. Toho v nyní navrhovaném kabinetu nahradil téměř neznámý profesor ekonomie Giovanni Tria. Jako premiéra protiimigrační Liga a protestní M5S znovu navrhují Giuseppa Conteho. Informovala o tom ve čtvrtek agentura Reuters s odvoláním na zdroje z obou stran.
Na konci března schválila vláda premiéra v demisi Andreje Babiše výrazné zlevnění z ceny jízdného pro studenty a důchodce ve vlakové a autobusové dopravě ve výši 75%. Aby si mohla vláda tento krok dovolit, sepsala také návrh položek, na kterých by se mělo šetřit. Mezi rezorty, které by mohly přijít o nejvíce peněz patří například Ministerstvo školství nebo Akademie věd ČR.
Sněmovna jednala o odvolání Tomia Okamury z vedení Sněmovny, ale předkladatelé s návrhem neuspěli. Poslanci ANO, KSČM a SPD hlasování zabránili. Největší ohlas vzbudilo vystoupení Miroslava Kalouska, který při řeči u mikrofonu pustil z tabletu facebookové video Tomia Okamury, ten v něm kritizuje strmý růst romské populace, což označuje za největší bezpečnostní riziko České republiky.
Démonem tuzemské politiky a hlavním nebezpečím pro demokracii se stal Tomio Okamura.
Lídři evropské ultrapravice se scházejí v Praze. Mezi účastníky konference stran sdružených v europarlamentu je šéf SPD Tomio Okamura, předseda nizozemské Strany pro svobodu Geert Wilders či předsedkyně Národní fronty Francouzka Marine Le Penová. Na protest proti setkání politiků se chystají protesty a demonstrace.
Poslanci v Evropském parlamentu chtějí odradit lidi od volení euroskeptických stran. Navrhli proto kampaň, která je cílená na volby do Evropského parlamentu v roce 2019. Brusel chce bojovat proti negativnímu postoji řady voličů vůči EU a přesvědčit je, aby k volbám přišli ve větším počtu. Vyplývá to ze zprávy, kterou zveřejnil server Politico.
Něco se stalo, říkají si v posledních měsících politici tradičních západních politických stran. Jmenoval se tak román Josepha Hellera, druhý po slavné Hlavě 22, a připomíná ho to víc než jen názvem. Ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.
