Mesiáš slibuje Brazílii zbraně a disciplínu. Zůstane u řečí?

Bůh, zbraně, otčina

Mesiáš slibuje Brazílii zbraně a disciplínu. Zůstane u řečí?
Bůh, zbraně, otčina

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nový brazilský prezident Jair Bolsonaro je politický turista a jeho program je tak radikální, že se pro něj při inflaci pojmů jako „populista“ nebo „krajně pravicový“ těžko hledá adekvátní pojmenování. Ač nazýván „tropickým Trumpem“, rétorikou má mnohem blíž k filipínskému prezidentovi Rodrigu Dutertemu. Kriminalitu podle něho vyřeší střílení, zbraně a trest smrti. Tíživou ekonomickou situaci snížení daní a zrušení „levicových nesmyslů“. Na internetu se zatím šíří seznam jeho výroků, z nichž liberálové kolabují. Ujme se v lednu vlády nad Brazílií šílenec?

Problém se skandálními výroky je, že jde o účelový výběr citací z posledních téměř třiceti let, zbavený rámce, v němž zazněly. Například často citovaný výrok, že zplození dcery po čtyřech synech bylo výsledkem „slabé chvilky“, zazněl při vystoupení v židovském klubu Hebraica a byl myšlen zcela očividně jako vtip, jemuž se publikum smálo. Pravděpodobně hloupý vtip, jenže prostořeký humor není mizogynie a z videa je zřejmé, že to Bolsonaro utrousil v žertu. Ještě známější je jeho vyjádření na adresu ženy, které řekl, že by ji neznásilnil, „protože si to nezaslouží“.

Ale video z roku 2003 odhaluje dosti významný kontext. Onou ženou je komunistická politička Maria do Rosário, která právě Bolsonara označila za sexuálního násilníka, ačkoli není známo, že by se inkriminovaného činu sexuálního násilí dopustil; on se nařčení brání, ona na něj afektovaně pořvává. Video má na sociálních sítích miliony zhlédnutí. Většina přitom stojí za Bolsonarem, který působí jako naštvaný chlap proti agresivní hysterce. Časté opakování videa ze strany brazilských médií mohlo mít dokonce opačný efekt.

Bohatí a vzdělaní, ženy i gayové

Přestože za sedm volebních období strávených v politice stihl hubatý Bolsonaro pozurážet kdekoho, jeho odpůrci se zvlášť zaměřovali na největší množinu voličů, která se mohla cítit jeho výroky dotčena – na ženy. V éře #MeToo byl samozřejmostí nový hashtag #EleNão (On ne) a tři týdny před prvním kolem prezidentských voleb vyšlo do ulic v různých městech v součtu asi sto padesát tisíc lidí. Při velikosti Brazílie a roztříštěnosti protestů to nejsou příliš velká čísla, média jim však věnovala velkou pozornost, což také zahrálo Bolsonarovi do karet. Publicita byla pro úspěch v prvním kole klíčová.

Po něm se začal pod heslem #EleSim (On ano) zvedat protitlak. Bolsonarova podpora mezi ženami od konce září narostla na dvojnásobek. Ženské voličky uváděly mezi důvody Bolsonarův příslib tvrdé politiky proti zločinu častěji než muži. Násilná kriminalita v Brazílii zabíjí víc než válka v Sýrii. Za posledních deset let bylo zavražděno 553 tisíc lidí. V roce 2017 to bylo v průměru 175 osob každý den; sedm vražd za hodinu. Násilí se bojí 69 procent ženských voliček ve srovnání s 54 procenty mužů. Zavedení trestu smrti podporuje 43 procent Brazilek a až 75 procent je pro snížení věku trestní odpovědnosti pachatelů. Bolsonarova rétorika v duchu hesla „právo a pořádek“ měla připravenou úrodnou půdu.

Brazílie má silnou tradici konzervativních ženských hnutí. Před půl stoletím to byly ženy, kdo stál v čele opozice vůči levicovému prezidentu Goulartovi. Proces, který vyvrcholil vojenským převratem a nastolením dvacetileté vojenské diktatury, byl od začátku podporován dvěma masovými ženskými organizacemi. V souvislosti s Goulartovým programem znárodňování a redistribuce půdy bezzemkům vyšlo 19. března 1964 do ulic São Paula na pochod „S Bohem za svobodu“ půl milionu žen modlících se růženec. Za necelé dva týdny moc převzala armáda.

Konzervativní rétorika nacházela velký ohlas mezi věřícími evangelikály, mezi katolíky už o trochu méně – katolická církev je zvláště v některých „rudých“ regionech příliš spojená s levicí, přesto Bolsonaro zvítězil i mezi katolickými voliči.

O Bolsonarově přístupu k homosexuálům se toho napsalo dost, je pochopitelně proti manželství homosexuálů, ale proslul i výroky, že homosexualitu léčí bití nebo že by nedokázal milovat syna gaye. Před druhým kolem nicméně sehnal podporu řady známých brazilských homosexuálů a přibližně třetina LGBT ho potom skutečně volila. Jde o ukázkové selhání mezi západní levicí populárních intersekcionálních politik. I homosexuálové řeší problémy s bezpečností, bydlením, daněmi nebo korupcí a jejich řešení je pro ně důležitější než mávání duhovým praporem. Podobný fenomén je zaznamenán ve Francii, kde nadprůměrné procento gayů podporuje Marine Le Penovou.

Vyprofilovat Bolsonarova typického voliče jako zchudlého a nevzdělaného bílého muže je téměř nemožné. Muž ano, bílý taky, navzdory překvapivě vysoké podpoře žen i menšin, ale chudý a nevzdělaný ani náhodou. Právě naopak, nejenže zastává zájmy velkostatkářů, těžařů a buržoazie, kteří ho na oplátku volí a na původně chudou kampaň mu přispěli celým jměním, má i největší podporu v kategorii lidí s vysokoškolským vzděláním, zvítězil v bohatých regionech na jihu a jihovýchodě země, a jeho voliči se tedy nejčastěji rekrutují ze střední a vyšší střední třídy.

V Evropě jsme si zvykli říkat, že po vládě pevné ruky touží jen neúspěšní. To ale není pravda, bohatí chtějí stát, kde lze ekonomicky prosperovat a který ochrání jejich zisky, možná ještě více. Levicové vlády v Brazílii fatálně selhaly, když toto zajistit nedokázaly, podpora buržoazie se proto přelila zpět na stranu autoritářské pravice, která kromě pořádku slibuje i nízké daně a že se stát přinejmenším domácím podnikatelům nebude plést pod nohy. V případě těžařů a dobyvatelů pralesa ani ochranou přírody. Zpět, protože i vojenský převrat v 60. letech podporovaly bohatší vrstvy obyvatelstva.

Tváře dnešní Brazílie. - Foto: Reuters

Voják, co mu jede huba

Potomek rodičů s italskými kořeny se narodil v roce 1955 v jižním cípu státu São Paulo. Původně se měl jmenovat Mesiáš, otci se ale zalíbil sousedův návrh, aby syna pojmenoval Jair po záložníkovi brazilského národního týmu. Matka si Mesiáše prosadila na druhé místo, tedy Jair Messias Bolsonaro. V rodině bylo šest synů, Jair se prý od ostatních kluků nelišil. V patnácti letech se stal svědkem incidentu, kdy prominentní příslušník levicové guerilly bojující proti vojenskému režimu střílel na policisty u benzinky. To údajně podnítilo Jairův vztah k armádě a nenávist k levici. Podle vlastních slov po rudém partyzánovi pátral na vlastní pěst. Nedlouho poté nastoupil na vojenskou školu, kde ho důstojníci převážně chválili, mimo jiné za vůdčí schopnosti, vojenského ducha a fyzickou odolnost. V průběhu své vojenské kariéry měl jeden větší incident, když bez svolení nadřízených publikoval v názorové rubrice časopisu Veja stížnost na nízké platy vojáků a špatné zacházení ze strany vyšších šarží. Dostal dva týdny vězení. Nadřízený důstojník u vojenského soudu vypověděl, že Bolsonaro se chová agresivně k podřízeným. Bolsonaro trest považoval za nespravedlivý. Jinak byl patrně vzorným vojákem, jak se rád prezentuje.

Na sklonku 80. let Bolsonaro z armády odešel a usadil se v pravém dolním rohu brazilské politiky. Za tři dekády vystřídal devět politických stran, od ledna 2018 je členem Sociálně liberální strany, která je navzdory svému názvu národně konzervativním uskupením. Zpočátku byl radním v Riu de Janeiro, ale od roku 1991 je členem Poslanecké sněmovny. Vždy si liboval v tom, že je enfant terrible brazilské politiky. Odtud všechny jeho výroky, které často nejsou ani tak kontroverzní, jako přímo šílené.

Na druhou stranu, když Bolsonaro vyjadřuje určité uznání pro vojenskou diktaturu, říká to, co si mnoho Brazilců opravdu myslí. Že vojenský převrat Brazílii zachránil, aby se nevydala cestou Kuby, kam své odpůrce s oblibou posílá. Nostalgie po dobách, kdy „v létě bylo teplo, v zimě sněžilo“, je částečně motivovaná běžnou lidskou tendencí zkreslovat minulost a malovat si ji v lepších barvách, fakticky se ale mnoho jevů, které dnešní Brazílii decimují, za vlády junty vyskytovalo v menší míře nebo vůbec. Diktaturám nelze upřít jejich výhody, zvláště ty subjektivní.

Dokud šlo o mluvení, Bolsonarovi se vždy dařilo, uměl „vyrábět titulky“ a jeho voličům imponovalo, jak to za ně řekne na rovinu, bez vytáček. Postupně se stal tím, co filozof Nassim Taleb nazývá antifragile. Výroky, které by uhlazeným konzervativcům zlomily vaz, sypal z rukávu každý týden a nestalo se mu nic. Nikdy se neomlouval, feministkám na jejich protesty proti sexismům odpovídal ještě většími sexismy, levičáky slovně střílel a posílal do Venezuely. Rétorické přestřelky mu přidávaly na popularitě a málokdo si všiml, že v praxi za 28 let prosadil dva zákony.

Jeho kandidaturu na prezidenta původně nikdo nebral příliš vážně. Podobně jako kandidaturu Donalda Trumpa řadil Huffington Post ze začátku do rubriky Zábava, i v Brazílii byl Bolsonaro ze začátku jen legrační folklor. Dostával jen minimum času na obrazovce (více než polovina Brazilců přitom uvedla, že informace o kandidátech čerpala hlavně z televize). Dokázal to přebít obrovskou houževnatostí, pracovitostí, každodenní kontaktní kampaní i využíváním moderních komunikačních prostředků, zejména v Brazílii populárního WhatsAppu.

A pak se jeho kandidatura narodila do té správné doby. Zaprvé, Brazilci jsou zoufalí a unavení korupcí, která je prolezlá napříč stranami v měřítku pro Středoevropana nepředstavitelném. Bývalý prezident Inácio Lula si ve vězení odpykává dvanáctiletý trest a Fernando Haddad, který za něj ve volbách de facto zaskakoval, byl vnímán jako reprezentant zkorumpované levice, ovšem bez Lulova charismatu. Bolsonaro má výhodu, že se za třicet let nikdy do ničeho vážnějšího nenamočil, snad kromě toho, že své tři syny uchytil taky v politice, což je vzhledem k rozměrům korupce v zemi pod rozlišovací schopnosti Brazilců. V Brazílii jsou tradičně silné antikomunistické nálady a Dělnická strana, kterou Haddad zastupoval, je považována za komunistickou.

Zadruhé, budoucnost ve světě ovládaném progresivisty, kteří normálního politika zničí za umírněné vyjádření trochu konzervativnějšího názoru na migraci nebo homosexualitu, možná patří takovým, jako je Bolsonaro. V Brazílii tyto tendence nejsou tak silné jako například v USA, společnost je o dost svobodomyslnější, ale nedá se říct, že by tu nebyly. Na Bolsonara prostě nikdo nemohl vytáhnout deset let starý tweet, naopak sepsat všechny jeho skandální výroky vydalo na hodiny práce.

Veřejné mínění se plíživě začalo obracet v Bolsonarův prospěch. Nejprve lidé opatrně připouštěli, že by ho asi volili proti komunistovi. Neradi, ale přece. Potom přišel jeden moment, kdy Brazílie uzřela svého mesiáše. Bylo to zářijové pobodání Bolsonara na mítinku. Ztratil obrovské množství krve, nůž zasáhl játra, střeva a plíce. Skupina entuziastických nadšenců pak už jen bobtnala, až nakonec málokdo šel volit menší zlo. Většina voličů v druhém kole byla přesvědčena, že volí velké dobro.

24. listopadu 2018