Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.
Kateřina Černá používá tempery, tuš, odstřižky látek, barevné papíry, krajky, provázky, korálky nebo stříbrnou kovovou fólii, do jaké se balí třeba čokoláda. Nenápadný půvab snové skutečnosti, zároveň tajuplný ženský svět má v sobě cosi prvopočátečního a zároveň kosmického, kouzlo, které naší přítomností často chybí. Kateřina Černá: Sny zaznamenané, Museum Kampa, Praha, do 12. 3. 2023.
Zvolit si za ústřední malířské téma realitu všedního dne může na první pohled působit jednoduše, možná banálně. Pokud je ale běžná realita ovlivněná vykořeněním z vlastního původního prostředí a opakovaným hledáním stability, domova a bezpečí, je pak utváření nových vzorců chování v různorodém prostředí intenzivním hledáním sebe sama a nacházením vlastních důležitých záchytných bodů, které k životu potřebujeme. Pokud jste navíc matkou samoživitelkou, definuje to vaše životní kroky a preference zásadním způsobem, který se může projevit i v samotné malbě.
Na výstavě Epocha salonů v Masných krámech v Plzni se člověk zajisté zastaví u velmi zábavného obrazu téměř už neznámého, ale kdysi docela populárního českého malíře Josefa Mathausera (1846–1917) Okouzlení na výstavě. Je na něm namalovaný postarší pán, asi by se dalo říct měšťák či šosák, který se zalíbením hledí na obraz aktu krasavice dost vnadných tvarů podle tehdejšího vkusu. Je tak okouzlen, že se od obrazu nemůže odtrhnout. O to se ale snaží s velmi znechuceným, ba odpudivým výrazem jeho manželka.
Původem moldavský malíř Alexander Tinei, dnes žijící v Maďarsku, ale vystavující po celém světě, se podobně jako ostatní umělci snaží reflektovat svůj osobní život do mezinárodně srozumitelného jazyka způsobem, jak on čte současný svět a jak mu rozumí. Je to místo, kde jeho slovy převládá cynismus nad láskou, svět, kde jsme se tolikrát zklamali a kde nám bylo ublíženo, kde láska změnila svůj ryzí význam a často připomíná spíš nadvládu jednoho nad druhým a kde lidé zapomněli dávat a často umějí pouze přijímat. Jako bychom opomněli, že pravý význam lásky je ve snaze vyvíjet potřebné úsilí a vynakládat oběti.
Humpolecká zóna pro umění s názvem 8smička, dříve tovární budova na vlněné tkané látky s číslem 8 a nepřehlédnutelným cihlovým komínem, otevřela svou jedenáctou výstavu symbolicky na svatého Martina. Bývalý soukenický areál získal svou dnešní podobu v letech 2016–2018 na základě návrhu místních architektů Luďka Rýznera a Františka Čekala (OK Plan Architects) a iniciativy Nadačního fondu manželů Báry a Zdeňka Rýznerových. Jejich záměr na založení kulturního centra a zároveň spravování početné sbírky brzy oslaví pět let své existence.
Krajinářské umění může být v současnosti považováno za něco konzervativního, možná přežitého či vyčerpaného, o to víc překvapí, když se ho někdo chopí novým způsobem. Dalo by se říci, pokud se dnes umělec krajinomalbě věnuje, patří mezi odvážnější autory, mezi běžným publikem však bývá jeho dílo vzhledem ke snadnější srozumitelnosti obecně vždy dobře přijímáno.
Včera uběhlo sto padesát let od narození jednoho z největších výtvarných umělců téhle země Františka Bílka (1872–1941). Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, míjí po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Je to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila. Stojí za to si tam zajít na odpolední procházku. Právě teď, kdy se brzy setmí, vynikne Bílkův ateliér ve zvláštní kráse.
Na psychice každého z nás se projevuje, jak úspěšně se vypořádáváme se svou minulostí a svým dětstvím. Druh výchovy, malé křivdy, ale i velká nepochopení, ublížení, ztráta či odloučení blízkého člena rodiny a další zátěže ovlivňují naše budoucí vnímání a čtení života, a tak nemálo z nás tyto nedostatečně vypořádané nánosy minulosti donekonečna odlupuje při konzultacích s psychology, při čtení knih, při analyzování se svými nejbližšími. Tématu dítěte v současném umění se nedávno souborně věnovala monumentální výstava v Centru současného umění DOX s názvem Nadějné vyhlídky
Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka.
Období září a října se pro většinu aktérů i účastníků výtvarného uměleckého života stává nejnabitější sezonou roku. Po letním klidu přišla smršť vernisáží, křtů, komentovaných prohlídek, performancí, festivalů a veletrhů; nejednoho pravidelného konzumenta umění mohla přivést k přetížení organismu, vedoucímu až k tzv. Stendhalovu syndromu. Stav euforického okouzlení uměním, doprovázený bušením srdce, závratěmi, halucinacemi či dušností, byl diagnostikován poprvé v roce 1981, prožíván je jistě od počátku věků u vysoce citlivých či mladistvých osob, které snadněji podléhají emocím.
Ekologické aktivistky z hnutí Just Stop Oil (Zastavme ropu) v londýnské Národní galerii vychrstly na obraz Slunečnice nizozemského malíře Vincenta van Gogha rajčatovou polévku, informují britská média. Obě ženy později zatkla policie. Zda byl obraz nějak poškozen, zatím není jasné.
Ať už se podíváme na současnou českou politickou scénu, nadcházející prezidentské volby, ruskou agresi na Ukrajině, anebo občas do vlastního nitra, dalo by se eufemisticky říci, že s bubáky bojujeme dnes a denně. V obrazech Evy Macekové jsou jejich zástupci v mnoha podobách zobrazováni už od počátků její tvorby, přestože se na nás z jejích pláten, podobně jako z televizních obrazovek či zrcadel, sladce usmívají. Jejich temný původ a neobvyklé prostředí někdy až s hororovými kulisami je však prozradí.
Je po válce, ale běsi nemizejí, spíš se v lidech zabydlují, často v rafinovaných převlecích. Čechoslováci vítají svobodu, avšak vědomě i nevědomě navlékají hlavu do oprátky nových nesvobod. Měsíce plné šťastných návratů, nových začátků, ale také surových odplat, kamuflování pofiderních válečných kariér, sebevražd a zklamání.
Naučit lidi chodit do nové galerie nějaký čas trvá (paradoxem nejen v českém prostředí bývá situace, kdy máte pocit, že návštěvník v galerii není vítaný, natož očekávaný, ale to by byl jiný příběh). Pokud je galerijní program kvalitní, vytrvalý a pro své publikum objevný, okruh návštěvníků se kolem umělců, kurátorů nebo místa pomalu a postupně nabaluje. Zavedený prostor pak získá renomé a může buď růst, nebo držet kontinuální kvalitu, obě cesty mají své výhody i risky. Galerie Vyšehrad patří vzhledem ke svému specifickému umístění, architektuře a programové linii pod kurátorským výběrem Petra Vaňouse k vytříbeným výstavním síním, kde trefná a ucelená instalace kompenzuje menší formát galerie samé.
Tempo letních měsíců některé z nás nasměruje do vzdálených zemí, jiným naopak umožní prozkoumat vzdálenější destinace vlasti. Pro ty druhé máme tip na místo, které ve vás zanechá stopu a při opakovaných návratech budete žasnout nad jeho dalším vývojem. Tou perlou je východočeský Broumov.
Lidé na okraji společnosti a problémy současné civilizace nejen ve vztahu ke zvířatům patří k nejsilnějším tématům kreslířky a malířky Toy Box, aktivistky za zvířecí i lidská práva a rovnost pohlaví. Její životní nastavení se automaticky propíjí do autorské tvorby; s hledáním obsahu a výrazu neměla nikdy problém. Nezveřejněné občanské jméno navazuje na její streetartovou historii, kde jako jedna z mála českých ženských autorek zanechává viditelnou stopu.
K práci dobrého soukromého galeristy patří nemálo zásadních kroků, mezi nimiž nesmí chybět výrazný a stabilně kvalitní program, oboustranně důvěryhodný vztah s umělci, pochopení pro vkus a přání sběratelů a kupujících, profesionální výsledky při kontinuálním vývoji galerie v inovacích, neotřelém přístupu, tipování mladých talentů, vydávání publikací, zahraniční prezentace umělců, ale i schopnost navázat partnerské vztahy se zahraničními institucemi, kurátory a umělci, kteří obohatí lokální scénu.
Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.
Politické, nebo chcete-li společensky angažované umění nebývá v Čechách časté a věnují se mu někteří umělci okrajově (Epos 257, David Černý, František Matoušek), jiní programově (skupiny Ztohoven, Podebal, Kateřina Šedá) nebo galerie ArtWall pod širým nebem. Možná je to tím, že se máme ve střední Evropě stále dobře, cítíme se relativně bezpečně, možná je to pohodlností či národní mentalitou, jestli něco takového vůbec existuje.
Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…
Umělci se často zabývají filozofickými otázkami nad směřováním lidské společnosti, nad naší společnou budoucností, vnímají někdy vědomě, jindy nevědomě, kam náš svět spěje, a někteří z nich lidskou otázku, témata ekologie, udržitelnosti, koloběhu života, chápání času a nadhled nad současnou civilizací mají přirozeně jako ústřední téma svého díla. Radka Bodzewicz se osobitým způsobem vrací k archetypálnímu zobrazení lidského vzniku a zániku.
Frekvence, s jakou se veřejnost setkávala se sochami v minulosti a dnes, je nesouměřitelná. Výzdoba paláců, kostelů, fasád domů, parků, ale i mostů, ulic a pamětních míst byla se sochařskými intervencemi spjata automaticky. S historickým vývojem, který kladl důraz na minimalismus, funkci, purismus anebo zkrátka šetření zdroji, jsme se o oku lahodící výzdobu ochudili a jakýsi pokus o povinnou přítomnost umění v naší blízkosti, tedy obyčejného lidu, se vrátil v době normalizace.
V pařížském muzeu Louvre muž přestrojený za ženu na invalidním vozíku hodil dort na obraz Mony Lisy. Slavné dílo od Leonarda da Vinciho nebylo poškozeno, protože ho chrání silné neprůstřelné sklo. Útočník tvrdil, že bojuje za ochranu životního prostředí, informuje o tom stanice BFM TV. Ochranka v muzeu mladého muže oblečeného v bílém, s parukou a šátkem okolo krku, po činu vyvedla ze sálu a očistila sklo potřísněné šlehačkou.
Většina z nás vzpomíná na minulost a dětství s přirozenou deformací, obrušující ostré hrany a lichotící skutečné realitě. Náš mozek rád vytěsňuje některé okolnosti, čímž nám usnadňuje život v přítomnosti. Ale skutečnost daná dobou, ve které jsme vyrůstali, růžová nebyla. Generace mých souputníků, narozených v 70. a 80. letech, zažila normalizaci s ruskými vojáky zabydlenými v našich městech.
Na Kampě pomalu končí (29. 5.) velká retrospektivní výstava malíře Jiřího Sopka. Nebyla to jen povinná výstava k nedávným osmdesátinám významného malíře, který prošel českým uměním od konce 60. let jako suverén barev a člověk, který šel poctivě svou vlastní cestou. Byla to i pocta světu, který vytvořil, té zvláštní vulkanické krajině lidských hlavonožců, ptáků s velkými zobany, podivných zvířat, písčitých a rozpálených krajin, abstraktních skvrn a absurdní hry žertu a lásky.
Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.
Vaření se domácnostem letos nejen kvůli ruské invazi na Ukrajinu prodraží. Kromě mouky či masa lidi překvapila i cena obyčejného kuchyňského oleje. Například v pražském obchodě Tesco bylo možné zakoupit nejlevnější olej za 49,90 Kč, ten však z regálů rychle zmizel. V nabídce byly i slunečnicové oleje kolem 70 Kč, neobvyklá nebyla ani cena 89,90 Kč či dokonce 99,90 Kč. Některé obchody kvůli vysoké poptávce zavádějí množstevní regulace.
Stopy ve vnímání okolního světa na Jiřím Černickém zanechalo mj. toxické prostředí periferie – mezi skládkou a chemičkami v panelákovém předměstí Ústí nad Labem 70.–80. let minulého století, tříměsíční předrevoluční studijní pobyt v Sovětském svazu, tříletá brigáda v hnědouhelných dolech nebo cestování šestnácti zeměmi Afriky. Už tituly jeho materiálově i obsahově pestrých a vynalézavých děl naznačují obsah: První sériově vyráběná schizofrenie, Pluh na rytí držkou v zemi, Bin Ladinova lampa, Pomník obětem ruské mafie, Anatomie sněhuláka, Děvka svobody atp.
Často se setkáváme se zkreslením a mylnou představou, pokud na umění, případně i životní zkušenosti nahlížíme z dálky a takzvaně z rychlíku. Přenést dojem z barevnosti, působení formátu a celkového vyznění zkrátka nelze, ať se jako galeristé na dálku snažíme sebevíc, kontakt a zážitek naživo je nepřenosný. Stejně tak tomu je mezi umělci s inspirací a vlivem vlastních zkušeností, cest, které jim výrazně ovlivnily život, tedy jak cest za uměním, tak třeba za světlem a barvami.
