Období září a října se pro většinu aktérů i účastníků výtvarného uměleckého života stává nejnabitější sezonou roku. Po letním klidu přišla smršť vernisáží, křtů, komentovaných prohlídek, performancí, festivalů a veletrhů; nejednoho pravidelného konzumenta umění mohla přivést k přetížení organismu, vedoucímu až k tzv. Stendhalovu syndromu. Stav euforického okouzlení uměním, doprovázený bušením srdce, závratěmi, halucinacemi či dušností, byl diagnostikován poprvé v roce 1981, prožíván je jistě od počátku věků u vysoce citlivých či mladistvých osob, které snadněji podléhají emocím. Tato schopnost propadnout do úzkostně extatického stavu končí obvykle kolem věku 40 let, kdy lze předpokládat, že už je každý jedinec schopen se s přemírou krásy a nevídané senzitivity (bohužel?) vyrovnat a stává se vůči nim racionálně imunní. Nejčastěji se tento jev prý vyskytuje u turistů v Itálii, kdy jeden z nich, francouzský spisovatel Henri-Marie Beyl (známý pod pseudonymem Stendhal) v 19. století trpěl stejnými příznaky při návštěvě Florencie, a dal tak syndromu nevědomky jméno.

Vedle souběžně běžícího 24. ročníku festivalu Designblok v Uměleckoprůmyslovém museu a smíchovském komplexu Gabriel Loci se v Praze otevřel již 27. multikulturní festival současného umění 4 + 4 dny v pohybu. Jeho výtvarné centrum se po letech objevování pražských vodáren, hroutících se paláců a bývalých kasin letos přesunulo do sportoviště Erpet na smíchovském břehu Vltavy, které v kulisách mizející architektury 80. let, bývalého golfového trenažéru a se spoustou skrytých instalací vně i zvenčí prezentuje současnou českou uměleckou scénu do 16. října.

V rámci záplavy uměleckých akcí by však naší pozornosti neměla uniknout výstava Justina Mortimera v DSC Gallery s názvem Kammer. Britský malíř, který se proslavil portrétní malbou na začátku své kariéry a zvěčnil kromě Davida Bowieho i královnu Alžbětu II., se s přibývajícími léty a vývojem své malby od konkrétních tváří stále víc oddaluje, aby zdůraznil se stejnou intenzitou důležitost jednotlivých příběhů, gest a prostředí svých figur a zátiší. Postavám zakrývá oči, nasazuje jim masky, obléká je do overalů, otáčí je od diváka nebo hledá úhly pohledu, které halí do tajemství. Vznikají tak v menších formátech intenzivní, až haptické anonymní portréty, které vtahují svou kompozicí i výraznou barevností. Britskou kurátorkou Jane Nealovou zvolené figurativní obrazy zaznamenávají dvojí prostředí. Na jedné straně jakási postapokalyptická odvrácená strana našeho světa, vystupující z temné dystopické reality či blízké budoucnosti, nad kterou září černá hvězda našeho vnitřního vesmíru. Druhý cyklus spojuje chladný fragmentovaný interiér napůl domácího a napůl nemocničního prostředí, které je autorovi vzhledem k vrozeným fyzickým hendikepům i důsledkům doby covidové blízké a vystihuje samotářský svět jednotlivce v digitální společnosti.

Říká se, že se nejdřív musíte přejíst krásou, abyste dospěli ve stejný prožitek i při pohledu na dílo, které fascinuje jedovatě kyselými barvami a depresivní atmosférou blízkého zániku, ale ať už v umění hledáte cokoli a jste v jakékoli fázi, nenechte se o své silné emoce připravit ani věkem, ani frekvencí.

Justin Mortimer: Terminal Beach, 2021, olej na plátně, 213 x 160 cm