Na psychice každého z nás se projevuje, jak úspěšně se vypořádáváme se svou minulostí a svým dětstvím. Druh výchovy, malé křivdy, ale i velká nepochopení, ublížení, ztráta či odloučení blízkého člena rodiny a další zátěže ovlivňují naše budoucí vnímání a čtení života, a tak nemálo z nás tyto nedostatečně vypořádané nánosy minulosti donekonečna odlupuje při konzultacích s psychology, při čtení knih, při analyzování se svými nejbližšími.

Tématu dítěte v současném umění se nedávno souborně věnovala monumentální výstava v Centru současného umění DOX s názvem Nadějné vyhlídky kurátora Otty M. Urbana. Období zrodu života, nejútlejšího dětství, které si spíše zjednodušujeme, s odstupem idealizujeme, ale které bývá v umění zdrojem alegorií a symbolů, odkazem spojujícím očekávání s melancholií, kontrastem nevinnosti s krutostí, času radostné idyly, ale i záhad, poznání a úzkostí.

Jedním z vystavujících sochařů, kterého jsme mohli vidět i v DOXu, je umělec tvořící pod pseudonymem Andros Foros. Nyní se představuje se svými sochařskými instalacemi, akvarely a kresbami ve dvojici s Pavlem Duškem v Galerii Kampusu Hybernská v Praze 1. Jeho talent v modelování soch i kresbě tuší či tužkou na papíře byl zřetelný už v době akademického studia u Jiřího Petrboka a Jana Hendrycha na pražské AVU a už tehdy bylo téma dítěte a dětství jeho ústřední. A to dítěte často s líbeznou tváří, ale obklopeného militantními atributy, jako je historické brnění, granáty, kalašnikovy nebo jaderné rakety. Dítě je v jeho podání nebeský posel, obránce, ale i válečník, superhero s monoklem, opečovávané ve zlaté kleci apod. Postupem času si Andros Foros s anatomií začal víc hrát a deformovat ji, posouvá ji stále blíž hyperrealistické dokonalosti, doplněné o humorné, ironické a symbolické odkazy, a tak si nemůžeme nevzpomenout na podobný přístup bratrů Chapmanů (v Čechách naposledy v Galerii Rudolfinum v roce 2013) nebo mírně zneklidňujících, ale fascinujících hyperrealistů Patricie Piccinniové a Roena Muecka. Se současnou ukrajinskou válkou se dílo Androse Forose stává stále víc aktuálním. V jeho dílech se spojuje dětská nevinnost a lidská krutost s nadpozemskou jistotou smrtelnosti a potřebného nadhledu.

Před lety byl Jake Chapman slovně napaden novinářem The Independent za větu, že brát děti do galerií a vysvětlovat jim malbu Marka Rothka nebo Jacksona Pollocka je naprostá ztráta času, protože ještě nejsou lidmi. Jak už to tak bývá při vytržení z kontextu. Na umělce se snesla smršť kritiky, kterou rozbil větou, platící pro všechny bez ohledu na věk – umění nemusíte chápat, stačí ho zažít a procítit. City vás totiž navedou k jeho lepšímu porozumění. A začít s tím můžete už v dětství.