Finanční trh je v posledních dnech opravdu hodně rozkolísaný. Prudké propady burz se střídají s ještě prudším růstem a pak se znovuobnovenými propady. Není výjimkou mezidenní skok i přes čtyři procenta. A stejně jako příčinou poklesů jsou povětšinou spekulace na vývoj úrokových sazeb hlavně ve Spojených státech, příčinou růstu burz je to samé – opět spekulace na budoucí vývoj úrokových sazeb, jenom se vždy v daný den spekuluje na druhou stranu.
Vzpomínáte, jak jsem na tomto místě opakovaně říkala, že eurozóna je ve svém ekonomickém vývoji časově posunuta za českou ekonomikou? Tak nyní se eurozóna nestačí divit, co se v ní děje: V Německu index spotřebitelských cen (tedy spotřebitelská inflace) v září stoupl meziročně na 10,0 % z předešlých 7,9 %. Čekala se inflace „jen“ ohromných 9,5 %. Dodávám dvě věci: Zaprvé, v Česku už inflace zpomaluje, v Německu a dalších zemích eurozóny stále roste.
Svým způsobem jako bychom se v posledním týdnu ocitli opět na začátku války s Ukrajinou – tedy minimálně pokud jde o náladu na finančním trhu. Jen samozřejmě v mnohem menším měřítku. Poté, co Vladimir Putin oznámil částečnou mobilizaci, finanční trhy zareagovaly co do směrů pohybu stejně, jako když válka vypukla: akciové trhy opět padají. Ceny energií opět rostou. A cena zlata v dolarech roste.
Když má člověk chřipku, tak nějak očekává, že společně s chřipkou dostane i horečku. Nepředpokládá, že prvního ledna si papírově odbyde chřipku, zůstane na neschopence doma a teprve desátého března, dva měsíce po vyléčení z chřipky, dostane teplotu a ukrutné bolesti hlavy jako opožděné příznaky chřipky. Ale bude již papírově zdravý a bude s horečkou a bolestí hlavy ťapat do práce. Tento scénář se zdá býti poněkud podivným.
Podmínky v českém zpracovatelském průmyslu se opět zhoršily. Tedy nepřekvapivě. Vyplynulo to z nejnovějšího údaje o indexu nákupních manažerů, který dosáhl 46,8 bodu. Přitom 50bodová hranice je předělem mezi růstem a poklesem sektoru. Znamená to, že se dál snižuje objem výroby i nových zakázek. Asi lépe představitelné, co přesně to znamená, to je tehdy, když řekneme, že to je druhý největší pokles sektoru od června 2020 a současně největší pokles nových zakázek za více než dva roky.
Člen vlády, předseda pirátů Ivan Bartoš, přišel se zajímavým pohledem na sektorovou daň u bank a pojišťoven. Navrhuje povinnost těchto institucí zainvestovat do výstavby nájemního bydlení. Vypadá to pěkně, sociálně, lidumilně, že? A vůbec se to netváří ani jako sektorová daň, ani jako daň z nadměrných zisků, ani „válečná“ daň, o které se v poslední době začalo mluvit. Až na to, že tohle všechno dohromady to ve skutečnosti je. Uvědomme si, že je úplně jedno, do jakého kabátu sektorovou daň oblékneme.
Tento týden patřil mezi ty, kdy jsme byli zavaleni smrští statistických dat. A taky jeden z těch týdnů, kdy jim málokdo věnoval pozornost, protože sezona dovolených, umocněná přerušením pracovního týdne o státní svátky, většinu lidí spolehlivě odradí od myšlenek na makroekonomické statistiky. Přitom to ale byly informace mimořádně zajímavé.
Bývaly doby, kdy centrálním bankám veleli ekonomové. Ti nejlepší z nejlepších. Koneckonců taky je centrální banka bankou všech bank v zemi. Pak se zvyky začaly pomalu a nenápadně posouvat. Čím dál víc se do vedení centrálních bank dostávali nikoliv nejlepší ekonomové z nejlepší, ale prostě jen ekonomové. A pak se mezi ekonomy začali dostávat slabší ekonomové, kteří nebyli tak dobří, aby si vydělali majlant v privátním sektoru, a tak potřebovali nějakou trafiku.
Úrokové sazby dlouhá léta nebyly zajímavým tématem. Buď se moc nepohybovaly, anebo přímo klesaly. Dokonce i otázka toho, zda úrokové sazby z hypoték fixovat, či nefixovat, byla dlouho víceméně nezajímavou, protože to vyšlo v zásadě šul nul. Teď se ovšem svět celkem zásadně mění.
Jak už dobře víme, za březen jsme v České republice dosáhli meziroční inflace 12,7 procenta. To je ovšem číslo měřené domácí, českou metodikou, není tak úplně porovnatelné s celou Evropskou unií. Abychom mohli inflace napříč zeměmi porovnávat, musíme mít k dispozici nějaké srovnatelné číslo počítané mezinárodně jednotnou metodikou. A takové číslo přišlo tento týden. Můžeme už tedy směle porovnávat, jak jsme na tom z mezinárodního pohledu. Ukázalo se, že meziroční míra inflace v Evropské unii se v březnu zvýšila na rekordních 7,8 procenta z únorové hodnoty 6,2 procenta.
Situace na finančním trhu se v posledních dnech celkem citelně zklidnila. Samozřejmě hlavním důvodem byla naděje, že Rusko omezí bojové aktivity u Kyjeva a zaměří se v rámci bojů na Donbas s vysokým podílem ruského etnika, a to výměnou za nabídku Ukrajiny, která začala mluvit o systému záruk pro Rusko a o vojenské neutralitě.
ÚHEL POHLEDU: Zdálo se vám, že už těch jobovek o inflaci bylo dost? Nebojte, ještě jich mám pár v zásobě. Že inflace sílí na všech frontách, není nic neznámého: Už víme z předešlých dnů, že tempo spotřebitelské inflace se v únoru vyhouplo na 11,1 %. Ale to byla „jen“ spotřebitelská inflace.
ÚHEL POHLEDU: Během posledního týdne přišlo hned několik statistik, které nás ujistily, že chyba není na našem přijímači, nýbrž na vládním vysílači. Asi takhle: Jen co jsme získali pocit, že recese jsou na dlouhý čas za námi, zase dost možná do nějaké směřujeme. Asi nikdo nemůže čekat, že s cenami pohonných hmot takovými, jaké jsou, a s chybějícími součástkami, kvůli kterým Škoda Auto už zase omezuje výrobu, a s chybějící železnou rudou z Ukrajiny budeme dosahovat kdovíjak zářného hospodářského růstu. Teď už je zřejmé, že inflace bude mnohem vyšší, než se ještě na přelomu roku čekalo.
V zemích, jako jsou Česká republika nebo třeba Slovensko, prudce roste riziko takzvané stagflace. Na základě vývoje posledních dnů a hodin to již můžeme tvrdit s vysokou mírou jistoty. Stagflace je ekonomy velmi obávaný stav kombinace inflace a současně hospodářské stagnace, anebo dokonce případného hospodářského poklesu. Stav je to obávaný jednoduše proto, že na něj neexistuje jednoduchý lék.
ÚHEL POHLEDU: Válka na Ukrajině bude mít velmi hmatatelné a praktické dopady i na naši ekonomiku. A zdaleka nepůjde „jen“ o zapojení do systému sankcí.
Tak vy jste si v minulých měsících mysleli, že inflace je vysoká? Nu tak to jste ještě neviděli čísla za leden. Čísla, která byla zveřejněna tento týden.
Vzali jsme zpětný chod. Definitivně. Světová ekonomika mění paradigma. A s ním se mění všechno. Abychom to ovšem zasadili do toho správného kontextu a pochopili, o co tu kráčí, musíme se nad tím rozkročit trochu víc zeširoka.
Jakkoliv je pro nás tématem posledních dnů hlavně splašená koruna, pro eurozónu je to spíš inflace. Prezidentka ECB Lagardeová totiž podle svých čerstvých slov očekává, že inflace se letos stabilizuje a pak postupně zpomalí. Prý sice zpomalí méně, než se až dosud čekalo, ale zpomalí. Nu – to je výrok Chytré Horákyně.
Bylo to tady někdy kolem roku 2018 nebo 2019. Pak to utichlo kvůli pandemii. A teď už znovu se to ozývá. Hlasy, že čtvrtá průmyslová revoluce vyřadí lidi z trhu práce. Tyhle hlasy se začaly s postupným ústupem strachu z pandemie ozývat čím dál hlasitěji. Lidé si vyzkoušeli, že do práce fyzicky nemusí, že pandemie vedla k ještě větší digitalizaci – a to bylo novým palivem pro staronový strach, že lidstvo hromadně přijde o práci.
Tisková agentura Bloomberg přinesla v úterý 28. prosince 2021 zprávu, která mezi řádky říká mnohem víc, než kolik z ní vyplývá na první pohled. Zpráva říká, že počet nových případů Covid-19 za jediný den, tedy za pondělí 27. prosince 2021, dosáhl po celém světě nového rekordu 1,44 milionu případů. Proti minulému měsíci se počet případů zvedl skoro o 50 procent, počet úmrtí ale zůstal stejný.
Koncem roku obvykle v ekonomice a na finančních trzích panuje klid. Letošek je ovšem tak nějak jiný. Je koronově jiný – ale na to jsme si už víceméně zvykli. Fascinuje mě pohled z auta na školáčky mířící ráno liduprázdnou ulicí do školy s respirátorem na nose. Zatímco mně ten pohled připadá pitoreskní – jak by se dítě mohlo od někoho nakazit, když v dohledu není živá duše?
Když na jaře 2020 přicházely do Evropy první zmínky o novém druhu koronaviru, začínalo se mluvit o dvou jevech: O celosvětové pandemii nové nemoci a o hospodářské krizi. Obojí bylo přitom prezentováno jako dvě strany téže mince: Pandemie zpomalí ekonomiku a přinese hospodářskou krizi.
Nedá se tomu v poslední době vyhnout. Alfou a omegou ekonomických disputací je v posledních týdnech vždy stejné téma: Inflace. Nejsme v tom ale sami – inflace roste všude v Evropě. A ještě zdaleka není u vrcholu. Potvrdila to další várka čerstvých statistických dat.
Tento týden skončila pravidelná mise Mezinárodního měnového fondu (MMF) v České republice. Celkem formalistická a nezajímavá záležitost, chtělo by se říci. Ostatně i s ohledem na to, jak systematicky se měnový fond nestrefuje, když se snaží předpovídat vývoj českého HDP anebo inflace, nezdá se tato pravidelná mise příliš hodna pozornosti. Jenomže tentokrát přinesla jednu „zajímavou“ změnu. Mezinárodní měnový fond totiž varoval, že v české ekonomice vidí jedno zásadní riziko. A tím rizikem je trh hypoték.
Víte, proč inflace musí ještě dál růst a musí tu s námi vydržet ještě dost dlouho? Jednoduchá odpověď: Protože ti, kdo jsou za ni zodpovědní, vůbec nechápou, proč tu je a kde jsou její kořeny. Ukázal to poslední týden. A vážně v tom nehledejme žádné teorie spiknutí. Realita bývá mnohem prostší. Jak říká jeden můj přítel: Idiocie se prostě živelně děje bez příčiny. Nepotřebuje žádné plány.
Člověk a jeho zdraví jsou majetkem kolektivu, rozhodl se stát, a proto začal konat. Ve veřejném zájmu, tedy v zájmu kolektivu, začal bránit kolektivní majetek, tedy zdraví jednotlivce, a uvalil mnohačetná protiepidemická opatření. To ale není jen tak, zavřít národ doma. Podniky nepodnikají, živnostníci neživnostníkují, děti hloupnou, antivaxeři řvou, a do toho volby. Nic moc kombinace. A tak tedy stát začal rozdávat peníze, aby byl klid, protože jak víme, neúplatnost neexistuje, pouze některé úplatky jsou příliš malé.
Čtvrtek minimálně v České republice a na její ekonomické scéně intenzívně očekávaný. Zasedala totiž bankovní rada České národní banky (ČNB) a rozhodovala opět o nastavení signálních úrokových sazeb. Hodně razantní zvýšení úrokových sazeb by bylo za jinak normálních okolností relativně silnou zbraní proti inflaci, ale taky by – jako každá jiná příliš razantní léčba – mělo dost značné negativní efekty.
Nemám moc dobrou zprávu: Inflace nabírá na obrátkách. Ne že by to prozíraví nečekali už několik let na základě znalosti toho, jak vehementně centrální banky tlačí peníze do ekonomiky. Nicméně tváří v tvář realitě je dnes přesto leckdo zaskočen. Přeci jen něco jiného je, když před inflací a obecně před tím, že monetární politika se dobrých 13 let provádí úplně špatně, varují ekonomové. Vždyť přeci ekonomové se strefují na úrovni cvičených šimpanzů, praví okřídlené úsloví. A něco jiného je být s nárazem reality konfrontován osobně.
