Již delší čas se mluví o tom, že největším adeptem na epicentrum globálních ekonomických problémů se stala Čína. A v posledních dnech to vypadá, že z dané trojice los padne na Čínu. O víkendu se Čínou prohnaly masové protesty a po pár dnech se zdá, že již nejspíš trochu utichly. (I když bůhví – Čína samozřejmě informace usilovně cenzuruje.) A podle toho, co víme o Číně, nejpravděpodobnější variantou dalšího vývoje je, že se nakonec minimálně na čas život zase vrátí do zajetých poslušných kolejí.

Nezaměňujme ale poslušnost obyvatelstva a alespoň zdánlivé politické zklidnění se zklidněním také v oblasti ekonomiky, to jsou dvě odlišné věci. Poslední statistiky totiž ukázaly, že pokles aktivity v čínském zpracovatelském průmyslu i ve službách v listopadu zrychlil. V podstatě jde o další daň lockdownům. Nespokojenost obyvatel je totiž reakcí na tvrdý postup úřadů při uplatňování karanténních opatření. Jinými slovy – uzavírky dál paralyzují celé velké oblasti čínské ekonomiky a nic nenasvědčuje tomu, že by to v příštím roce mělo být jinak.

Mezinárodní měnový fond naposledy v říjnu předpověděl, že růst hrubého domácího produktu (HDP) Číny v letošním roce zpomalí na 3,2 procenta z loňských 8,1 procenta. Jenomže to ještě nevěděl nic o tom, jak se znásobí uzavírky v průběhu listopadu. Finální číslo nejspíš bude ještě slabší. A vzhledem k tomu, že Čína je druhou největší ekonomikou světa hned za Spojenými státy, se to nutně musí propsat do kondice celé globální ekonomiky.

A bohužel v jistém smyslu podobné zprávy přicházejí i z USA. Soukromý sektor v USA vytvořil podle institutu ADP v listopadu 127 000 pracovních míst, čekalo se ale 200 000 nově vytvořených pracovních míst. Neboli ekonomická aktivita uvadá i v Americe. A o Evropě není třeba mluvit, zde je toto zpomalování ekonomické aktivity patrné již dlouho.

Jeden „pozitivní“ efekt toto uvadání evropské ekonomické aktivity přece jen má. Jak víme, inflace má v Evropě tři hlavní zdroje: expanzivní monetární politiku, expanzivní fiskální politiku a zelenou politiku. (Neboli ve všech třech případech státem řízenou politiku.) Tyto tři zdroje se propisují do části inflace tažené spotřebou a do části inflace tažené náklady. A pokud v ekonomice uvadá ekonomická aktivita, znamená to také, že uvadá spotřeba neboli že se zmírňuje tlak na onu spotřebitelskou složku inflace.

A to přesně sedí do vykazovaných statistik: spotřebitelská inflace totiž v listopadu v eurozóně podle předběžných dat klesla meziměsíčně o 0,1 procenta z předchozího růstu o 1,5 procenta. Meziročně pak inflace v eurozóně vzrostla o rovných 10 procent proti předchozímu růstu o 10,6 procenta. Jinými slovy – změny v monetární politice centrálních bank už zabraly. Ekonomiky zpomalují a tím také zpomaluje jedna složka inflace. Pokud není inflace u vrcholu, je od něj nedaleko. Bohužel to ale neznamená, že zpomalí všechny její složky či že zpomalí razantně.