ÚHEL POHLEDU: Vzpomínáte, jak jsme říkali, že u nás bude inflace na vrcholu nejspíš o něco dříve než v západní Evropě? Užuž to možná vypadalo, že inflace i na Západě se pomalu blíží vrcholu, ale kdepak. Inflace být u vrcholu nemůže ani omylem, když přišla z Německa čísla, jaká přišla.

Výrobní ceny v Německu se v září meziročně zvýšily, stejně jako v srpnu, o rekordních 45,8 procenta. Nejvíce se na tom podepsaly ceny energií, které zdražily meziročně o 132,2 procenta. Pozitivní na tom najdeme snad jen to, že meziměsíční růst díky poklesu cen komodit trochu zpomalil. Nicméně pro spotřebitele z toho jednoznačně plyne, že spotřebitelská inflace, která je časově posunutá proti takzvané výrobní inflaci, ještě nutně musí šplhat nahoru, z toho se nevylžeme.

Pro Němce ovšem asi nejděsivěji zní následující věta, kterou jako komentář k číslům přidali němečtí statistici: „Srpen a září zaznamenaly ve srovnání se stejným obdobím loňského roku nejvyšší nárůst výrobních cen od zahájení průzkumu v roce 1949.“ Německo je totiž extrémně citlivé na zmínky o inflaci nebo o veřejném dluhu.

Pro pochopení musíme zpět do historie. Předválečná hyperinflace v Německu byla způsobena tím, že Německo nebylo schopno ufinancovat reparace z první světové války, a tak začalo platit reparace na dluh a tento dluh začalo takzvaně monetizovat, tedy tisknout nekryté inflační peníze a jimi dluh splácet. Důsledkem byla hyperinflace, celkový ekonomický rozvrat, a mnoho historiků se domnívá, že to bylo právě toto ekonomické podhoubí, které vyneslo k moci Hitlera a podepsalo se na druhé světové válce.

Po válce proto Německo učinilo obrat doslova o 180 stupňů. Zatímco před válkou vykazovalo obrovskou fiskální nedisciplínu, zadlužovalo se, tisklo peníze a čelilo hyperinflaci, po válce se naopak stalo v Evropě premiantem ve fiskální politice, úzkostlivě dbalo na to, aby udrželo své veřejné finance pod kontrolou, příliš nenafouklo svůj dluh a ani vzdáleně si nezahrávalo s něčím, co by mohlo monetizaci připomínat. Jens Wiedmann, bývalý guvernér německé centrální banky Bundesbank, byl nejhlasitějším centrálním bankéřem v Evropě kritizujícím monetizaci jihoevropských dluhů a politiku záporných úrokových sazeb, kterých se začala v uplynulých letech dopouštět Evropská centrální banka. A byl to německý ústavní soud, skrze který neprošly některé z plánů ECB vykazující znaky monetizace veřejného dluhu.

Musíme tedy rozumět tomu, že pro Německo je současná inflace a současná monetizace dluhů mnohem citlivějším tématem než pro jakoukoliv jinou evropskou zemi. Zatím je ještě spotřebitelská inflace v Německu „jen“ 10 procent, kapku nad průměrnou inflací v celé eurozóně, která dosahuje 9,9 procenta, ale tato inflace dál roste.

Ekonomie není matematika; ekonomie je hlavně o psychologii. A zde začínáme narážet na velmi citlivé limity psychologické tolerance. V tento okamžik má inflace hned několik rozměrů. Zaprvé Němci začínají být silně znepokojení a podráždění, ačkoliv to ještě neventilují žádnými masovými nepokoji.

Zadruhé je politicky velmi ošemetné pojmenovávat věci pravými jmény, vzhledem k německé citlivosti na uvedená témata se prostě politicky nehodí říci, že inflace je vyvolána monetizací evropských státních dluhů; spíš se mluví o drahých energiích, které se zase dávají do souvislosti s válkou na Ukrajině, ale přímočaré pojmenování příčin chybí. Pokud ale příčiny neidentifikujeme, nemůžeme je odstranit, tedy nemůžeme problém ani vyřešit. O slepém tápání svědčí to, že „recept na řešení“ drahých energií se dnes pokoušeli nalézt prezidenti a premiéři zemí Evropské unie a mluvili přitom zejména o regulaci cen plynu. To namísto toho, aby si přiznali prostá fakta, že jednak je v oběhu víc peněz než zboží a druhak poptávka po energiích je větší než nabídka poté, co jsme si v rámci Green Dealu energie dobrovolně vypnuli.

A zatřetí lidé před inflací utíkají čím dál tím víc do reálných aktiv. Do hypoték již moc utíkat nemohou vzhledem k rychle rostoucím úrokovým sazbám. Zlato je sice v Evropě mohutně poptávané, ale mít na výběr mezi zlatem a zlatem je jednomu trochu málo. A tak roste poptávka po takových věcech, jako jsou historické zbraně, archivní alkohol nebo švýcarské hodinky. Vývoz švýcarských hodinek vzrostl v září o 19 % a letos by mohl být historicky rekordní. Přichází období, kdy lidé budou ve větší míře místo bankovních účtů používat hotovost a hotovost přelévat do zpeněžitelných trvanlivých předmětů.