Koncem roku obvykle v ekonomice a na finančních trzích panuje klid. Letošek je ovšem tak nějak jiný. Je koronově jiný – ale na to jsme si už víceméně zvykli. Fascinuje mě pohled z auta na školáčky mířící ráno liduprázdnou ulicí do školy s respirátorem na nose. Zatímco mně ten pohled připadá pitoreskní – jak by se dítě mohlo od někoho nakazit, když v dohledu není živá duše?
Když na jaře 2020 přicházely do Evropy první zmínky o novém druhu koronaviru, začínalo se mluvit o dvou jevech: O celosvětové pandemii nové nemoci a o hospodářské krizi. Obojí bylo přitom prezentováno jako dvě strany téže mince: Pandemie zpomalí ekonomiku a přinese hospodářskou krizi.
Nedá se tomu v poslední době vyhnout. Alfou a omegou ekonomických disputací je v posledních týdnech vždy stejné téma: Inflace. Nejsme v tom ale sami – inflace roste všude v Evropě. A ještě zdaleka není u vrcholu. Potvrdila to další várka čerstvých statistických dat.
Tento týden skončila pravidelná mise Mezinárodního měnového fondu (MMF) v České republice. Celkem formalistická a nezajímavá záležitost, chtělo by se říci. Ostatně i s ohledem na to, jak systematicky se měnový fond nestrefuje, když se snaží předpovídat vývoj českého HDP anebo inflace, nezdá se tato pravidelná mise příliš hodna pozornosti. Jenomže tentokrát přinesla jednu „zajímavou“ změnu. Mezinárodní měnový fond totiž varoval, že v české ekonomice vidí jedno zásadní riziko. A tím rizikem je trh hypoték.
Víte, proč inflace musí ještě dál růst a musí tu s námi vydržet ještě dost dlouho? Jednoduchá odpověď: Protože ti, kdo jsou za ni zodpovědní, vůbec nechápou, proč tu je a kde jsou její kořeny. Ukázal to poslední týden. A vážně v tom nehledejme žádné teorie spiknutí. Realita bývá mnohem prostší. Jak říká jeden můj přítel: Idiocie se prostě živelně děje bez příčiny. Nepotřebuje žádné plány.
Člověk a jeho zdraví jsou majetkem kolektivu, rozhodl se stát, a proto začal konat. Ve veřejném zájmu, tedy v zájmu kolektivu, začal bránit kolektivní majetek, tedy zdraví jednotlivce, a uvalil mnohačetná protiepidemická opatření. To ale není jen tak, zavřít národ doma. Podniky nepodnikají, živnostníci neživnostníkují, děti hloupnou, antivaxeři řvou, a do toho volby. Nic moc kombinace. A tak tedy stát začal rozdávat peníze, aby byl klid, protože jak víme, neúplatnost neexistuje, pouze některé úplatky jsou příliš malé.
Čtvrtek minimálně v České republice a na její ekonomické scéně intenzívně očekávaný. Zasedala totiž bankovní rada České národní banky (ČNB) a rozhodovala opět o nastavení signálních úrokových sazeb. Hodně razantní zvýšení úrokových sazeb by bylo za jinak normálních okolností relativně silnou zbraní proti inflaci, ale taky by – jako každá jiná příliš razantní léčba – mělo dost značné negativní efekty.
Nemám moc dobrou zprávu: Inflace nabírá na obrátkách. Ne že by to prozíraví nečekali už několik let na základě znalosti toho, jak vehementně centrální banky tlačí peníze do ekonomiky. Nicméně tváří v tvář realitě je dnes přesto leckdo zaskočen. Přeci jen něco jiného je, když před inflací a obecně před tím, že monetární politika se dobrých 13 let provádí úplně špatně, varují ekonomové. Vždyť přeci ekonomové se strefují na úrovni cvičených šimpanzů, praví okřídlené úsloví. A něco jiného je být s nárazem reality konfrontován osobně.
