Jedna z nejznámějších tváří české žurnalistiky, moderátorka Daniela Drtinová, se rozhodla ukázat svou nemedializovanou tvář. Nedávno uvedená kniha Jako bych žila dva životy, kterou napsala spolu s básníkem Milanem Ohniskem, je osobní zpovědí, v níž otevřeně mluví o své duchovní cestě, snech a výjevech, které ji po ní vedly, či o práci, v níž zažila dvě krize České televize i řadu vrcholných politiků.
Třetího října umístil Krištof Kintera svůj Public Jukebox na louku u Sedlčan. Stalo se tak v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Jukebox už toho zažil hodně, stěhoval se (Bratislava, Ostrava), ale na louce nedaleko Sedlčan by se měl usadit minimálně na roky, možná natrvalo. Pustit si můžete poezii nebo hudbu podle svého vkusu, výběr je veliký.
Životopis spisovatele Oty Pavla (1930–1973) od polského publicisty a bohemisty Aleksandra Kaczorowského jistě nevyvolá tak emotivní ohlas jako přednedávnem biografie Milana Kundery od Jana Nováka, což nebude jen tím, že Ota Pavel nemá „přirozené nepřátele“.
Kundera nejspíš dobře věděl, že to se na něj chystá, a i proto už dávno četl Kafku s porozuměním, jako by to byl jeho nejbližší kolega.
J. K. Rowlingová, nejslavnější autorka současnosti, si dovolila již příliš. Poté, co ukončila svou sérii o kouzelníku Harrym Potterovi, začala psát pod pseudonymem Robert Galbraith celkem podařené detektivní příběhy o soukromém očku Cormoranu Strikeovi.
První Kunderův francouzský román přeložený do češtiny je zároveň (možná) i jeho knihou poslední, pravděpodobně jeho rozloučením s literaturou, románovým epilogem, ba epitafem, prostě knihou, která bude asi na konci seznamu jeho Díla.
Nejprodávanější detektivní román Agathy Christi mění ve Francie svůj název, žádá si to nová doba.
Nový školní rok snad bude pro děti vysvobozením. Po půlroční absenci ve školních lavicích je možné, že se do třídy bude těšit i ten největší záškolák. Také pro nejslavnější literární postavu současnosti, Harryho Pottera, byl školní rok vysvobozením z tyranie jeho opatrovníků, strýce a tety Dursleyových. Pro generaci mileniálů byly knihy o Potterovi možná důležitější než škola. Vytvářely jejich světonázor a základní kulturní body. Nyní již můžeme prohlásit, že to byla chyba.
To je až orwellovské! Co by tomu řekl George Orwell? Podobné věty lze v posledních letech slýchat čím dál častěji, ať již oprávněně, či ne. „Orwellovské“ může být chování davů na sociálních sítích, špehování občanů jejich státy, sbírání informací technologickými giganty, kultura „rušení“ a nespočet dalších jevů. To vše má být součástí blížící se dystopie, kterou Orwell předpověděl ve svých nejznámějších románech 1984 a Farma zvířat. Ta poprvé vyšla před 75 lety.
Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).
Jednou se to stát muselo – Andrej Babiš zabrousil na pole literární kritiky. Pochopitelně to bylo v kontextu poněkud vyhrocenější zdejší debaty o životopise Milana Kundery z pera Jana Nováka. AB se s Kunderou – pochopitelně – solidarizoval, taky byl u něho doma, což se hned tak někomu nepoštěstí, a pak si ještě moc hezky popovídali na večeři, v důsledku čehož předseda vlády spisovateli promptně navrátil české občanství.
Woody Allen je velmi známý americký filmař. Sice populárnější v Evropě než doma, ale přece jen získal čtyři Oscary. Ale když ve svých osmdesáti čtyřech letech napsal paměti, bylo vyvinuto značné úsilí, aby nevyšly. Píše se rok 2020 a knihu vsál vír „cancel culture“.
Když slyšíš větu: „Zvládneme to za každou cenu,“ tak si nemysli, že jsi „my“. Ty jsi jenom „cena“. Hořký vtip vystihuje náladu jedenáctimilionového města Wu-chan, které bylo během epidemie nového koronaviru 76 dnů izolováno od okolního světa. Také proto ho ve svém internetovém Wuchanském deníku zaznamenává spisovatelka Fang Fang, která izolaci prožila v domovním bloku ve čtvrti Wu-čchang. Pětašedesátiletá autorka popisovala skutečnost zavřeného města ve střední Číně, tím se stala oponentkou státní propagandy. Deník mezitím vyšel anglicky a německy.
O žádné jiné knize se v České republice poslední dva týdny nemluví tolik jako o právě vydaném životopisu Milana Kundery. Autor knihy Kundera: Český život a doba, spisovatel Jan Novák to od českých kulturních kritiků zatím spíše schytává. Někteří recenzenti si dokonce myslí, že Novák vznesl Kunderovu obžalobu a rovnou jej soudí. Sám Novák v rozhovoru pro Týdeník Echo řekl, že „hodně lidem hrozí, že přijdou o iluze“.
Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.
„Co jest přísloví?“ ptá se František Ladislav Čelakovský v doslovu ke své sbírce Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852) a pokouší se otázku zodpovědět. A přesně sto padesát let po něm definoval přísloví autorský kolektiv Encyklopedického slovníku češtiny (2002): „Metaforický i nemetaforický frazém propoziční s obvykle didaktickou funkcí, který jistou momentální situaci kategorizuje poukazem na tradovanou zkušenost...“ Možná stačí říct méně učeně, že přísloví je „lidovou tradicí udržované mravní naučení v ustálené (větné) podobě“. Tak praví Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost ve svém prvním vydání (1978) i v reedicích.
Čtyři roky pracoval na knize, která vzbudila emotivní reakce ještě dřív, než ji kdo mohl přečíst. Českoamerický spisovatel Jan Novák právě vydal obsáhlou biografii Milana Kundery, zabývá se spisovatelovým životem před emigrací do Francie. Na základě Novákových rozhovorů v médiích byla ta kniha označená za primitivní a politicky motivovaný útok na slavného spisovatele, projev neochoty vnímat různé odstíny života, běh dějin, rozpornost a hloubku lidské bytosti.
Máme-li štěstí a do ruky se nám někdy dostane pětitisícová bankovka, můžeme si na ní prohlédnout T. G. Masaryka z let jeho prezidentování. Tvář charismatického starce s pronikavým pohledem má rysy známé z dobových fotografií a filmových záběrů, malířských portrétů i bronzových bust a soch. Tomuto Masarykovi, šťastně zestárlému a jaksi zklidněnému, ovšem předcházel Masaryk energičtější a bojovnější.
Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že mariánský sloup v Praze teď čekají klidné časy. Kanonáda české varianty kulturní války je totiž už zaměřená na jiné cíle a dá se čekat, že by to tak mohlo nějakou dobu vydržet. Spisovatel Jan Novák totiž vydává skutečně obsáhlou monografii Milana Kundery, respektive jeho českých let. A hádat se o Kunderu, to už tady tak nějak umíme, máme to nacvičené.
Daňa Horáková (73) byla dlouho asi nejzáhadnější žena českého disentu. Ve Vaculíkově Českém snáři se jako Ella Horáková objeví v několika zápisech, vzbudí čtenářovu pozornost a pak mizí do Německa, jak tehdy lidé mizeli. Vaculík jí jde předtím z nějakého důvodu na svatbu (ona ho o to prý požádá), která se koná 22. února 1979.
Když už se Literární noviny dostaly do podtitulku tohoto textu, je třeba upřesnit, že je míněn týdeník obnovený na jaře 1990, nikoli zcela zbytný časopis téhož jména, jenž se v těchto dnech dočkal eutanazie po dlouholeté agonii. Vladimír Karfík (88) ony polistopadové Literárky po celá devadesátá léta vedl. Pisatel těchto řádků, jak zní neškodné klišé, měl čest pracovat v redakci složené z výrazných individualit (Cieslar, Karpatský, Lopatka, Machonin, Rut, Wernisch…) po celou Karfíkovu éru; odešel krátce před jejím koncem. Tolik ke střetu zájmů.
Toto je zpráva o knihách tří autorek, z nichž dvě jsou řekněme zabydleny ve středním proudu české prózy, jedna je debutantka s prognózou, že tam bude směřovat také. Jsou to knížky dobře napsané, čtivé a inteligentní, což znamená, že je člověk dočte a ani u toho příliš netrpí. Čas s nimi plyne hladce a bez pocitu, že je recenzent čte za trest, což není přitom nijak u české produkce výjimečné. Toto jsou profesionální výtvory, sice nic, co by zamávalo literaturou, natož jinou než českou, ale na tu je to docela dobré.
Psát dnes o knize Krásná a slavná (1961, reedice 1973 a 1986), kaleidoskopu z dějin Prahy, by nemělo valný smysl, nebýt jedné kapitoly, která si naopak o poznámku říká velmi naléhavě. Tento popularizační výklad „pro čtenáře od 9 let“, jeden z plodů autorské spolupráce manželů Zdeňka a Věry Adlových, je skrznaskrz tendenční (však také první vydání bylo připsáno jakémusi kulatému výročí „založení Komunistické strany Československa“ a druhé zas půlkulatému jubileu „Vítězného února“, šlo o skromný dar „rodné straně“ těchto „dělníků pera“, nositele medaile Za obětavou práci pro socialismus a zasloužilé umělkyně, laureátky státní ceny Klementa Gottwalda) a teď už pouze k smíchu.
Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.
Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).
Personalizace reklam způsobila, že mě na internetu pronásledují nabídky účasti na on-line seminářích – tzv. masterclasses – různých literárních veličin. Za skromný poplatek si člověk může pustit video a vyslechnout výklad o tom, jak psát jako ta která star literárního provozu, jež se s posluchači podělí o pár svých oblíbených fíglů. Nic proti tomu – doba je těžká a každý přivýdělek se hodí. Jestli ale mají takové on-line kurzy a vůbec celý průmysl výuky tvůrčího psaní ještě nějaký jiný smysl než být dílčím řešením pro existenční potíže literátů? Těžko říct. Možná pro někoho. Chovám ale v tom ohledu jistá podezření.
Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salezián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.
V roce 1983 už ani komunistický režim nemohl tajit, že se něco špatného děje s tzv. životním prostředím. Jeho čím dál mizernější stav ještě nebyl spojený s představou globálních dějů a katastrof a spíš než oteplování se obyvatelé střední Evropy obávali kyselých dešťů a smogu, který v podobě hustých mlh ležel v průmyslových oblastech celé měsíce a proměňoval ovzduší v dusivou kaši. V Československu patřily ke zvlášť zasaženým oblastem severní Čechy, které si svou polohou a industriálním charakterem o zamoření exhaláty přímo říkaly. Především Ústecko bylo synonymem pro představu plic rozleptávaných chemickými zplodinami, jež chrlily komíny zdejších průmyslových závodů nebo přinášely větry z blízkých tepelných elektráren a hnědouhelných revírů. Byl to v zemi asi nejtoxičtější region, kde žili lidé jakoby za trest nebo proto, že jinde už pro ně nezbylo místo.
Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.
Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“
