Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod. Autor je tím, čemu se kdysi říkalo ahasver, jedinec bloudící neklidně krajinami, a protože je zároveň intelektuál, tak se snaží zachytit křehkost světa – a sebe samého, k čemuž se místa jako rumunský Banát dobře hodí.

V druhé knize, Mezipřistání, svůj minimalistický, jakoby do pavučin soukaný a zapředený styl rozšiřuje na další území, z Banátu se přesouvá do Gruzie. Dlouho nevíme, jak se tam vypravěč vzal, co tam vlastně dělá, proč zrovna Gruzie. Ale to jsou otázky, které k tomuto druhu psaní a vlastně ani existence nepatří. Prostě je v Gruzii, ale ta je spíš obrazem či šifrou ne příliš přívětivého světa než konkrétní zemí. Bydlí v rozpadajícím se paneláku na sídlišti v Tbilisi, občas jede na výlet za město, pak se zase vrací do svého ponurého bydliště. Bydlí tam sám, nejspíš k tomu má nějaký důvod z minulosti, jež se v dalších povídkách zčásti odkryje.

Jeho krátké, v ich-formě psané povídky, či spíš črty a etudy jsou všechno, jenom ne obyčejné zápisky z cest, není v nich místo pro povrchní sdělení, i když jinak se o „obyčejných“ věcech v nich naopak stále píše, ale ty se stávají „neobyčejnými“ pohledem zapisovatele. U Hořavy je vše zároveň významné i nevýznamné a vše stojí za zapsání: hrdina jde, dotýká se prsty něčeho, třeba stromu nebo mořské pěny, nebo ho kousne do prstu pes, tím se otevře nějaká další asociace, třeba na zásnubní prstýnek, který na tom prstu kdysi nosil, a teď už je z toho jen vzpomínka. Mnoho textů je o tom, že někoho potkává, nějakého podivína, nějakého místního pošuka, který mu něco vypráví (autor je polyglot, takže brzy umí gruzínsky), nebo natrefí na podobného světoobčana, stráví s ním nějakou dobu, popije s ním, jedou spolu na výlet za Tbilisi, na nějaké zvláštní místo. Tam to autorovi něco připomíná, třeba Brdy, kde bydlí jeho rodiče, nebo Moravský kras, kde nějakou dobu žil, ale pak musel odejít, neboť vše je pomíjivé a nestálé. Sídliště v Tbilisi mu zase připomíná sídliště v severních Čechách, kde vyrostl. Črty jsou proto plné flashbacků, odboček do autorovy minulosti, která je stále s ním, i když by jí chtěl nejspíš uniknout, ovšem podstata té potřeby je jen naznačena. Protože principem je právě naznačenost, nedořečenost, fragmentárnost. Dějová linie je zásadně potlačená, bez směřování k pointě, ale to je právě záměr, neboť nějaké gradování, zápletka či pointa by rušily právě tu atmosférickou prolínavost a neurčitost sdělení.

Jsou to tedy velmi stylizované útvary, řeklo by se vytříbené imprese obrazů těkavého a nezachytitelného světa, spíš „fotografované“ než zapisované pečlivým a introvertním pozorovatelem. Povídky jsou sice samostatné celky, ale spojuje je vypravěč, který má nejspíš značně autobiografické rysy. V celku se pak vynoří jisté konkrétnější obrysy. Soudit z nich ovšem něco konkrétnějšího nelze.

Úmyslně to není celistvá výpověď, mnohem víc pozornosti je věnováno drobným zásahům jevového světa, třeba „tíze pádu ořechového listu“ nebo tomu, že vypravěči chodí po zpuchřelých okapech holubi, což stojí za podrobný popis, přičemž smysl toho popisu se pak dostaví. Nedostavuje-li se příliš dlouho, dostaví se asociace, takže text lze stavět dál a dál z různých částí vjemů, vzpomínek, impresí... Tím, že Hořava je kultivovaný a subtilní stylista, text celou dobu sugeruje, že je za ním něco víc. Je pak na jednotlivém čtenáři, na jeho ochotě a schopnostech na takové psaní přistoupit, zda bude v čtení pokračovat. Za sebe mohu říct, že jsem se musel dost přemáhat, přičemž to vůbec neznamená, že bych Hořavu nedoceňoval jako autora jistého typu artistní sebestylizace. V té je brilantní.

Matěj Hořava: Mezipřistání. Vydal Host, Brno 2020. 136 str.