Eduard Limonov, spisovatel, který miloval hysteriky a extatiky

Svaté monstrum Edáček

Eduard Limonov, spisovatel, který miloval hysteriky a extatiky
Svaté monstrum Edáček

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V souvislosti se zatčením a uvězněním ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného stojí za to připomenout jiného ruského opozičníka a Putinova politického vězně, muže, který zosobňoval asi nejlépe to, co je na Rusku a na Rusech tak šílené a zároveň fascinující, tak výstřední a destruktivní, přitom jaksi zábavné a přitažlivé.

Řeč bude o spisovateli Eduardu Limonovovi, ruském supermanovi a nadčlověkovi, postavě velkolepé a zároveň tragické, která celý život balancovala na hraně heroismu a směšnosti a které vždy šlo o to, aby co nejvíc vynikla a odlišila se od sériového průměru. To se Limonovovi vždy dařilo spíš tak napůl a často sklouzával do parodie, takže k jeho méně povedeným kouskům patřila i smrt, která přišla v ten nejméně vhodný čas, loni 17. března, když nikoho nezajímalo nic jiného než rozjezd koronavirové pandemie.

Limonov původně se jmenoval Savenko, jméno „Citronov“ si zvolil, pak se mu hodilo, když vydával anarchistický časopis Limonik, Citronek, což je ruské slangové označení pro ruční granát byl kdysi hvězdou ruské neoficiální literatury. Spíš ale připomínal hvězdu rockového nebo punkového typu než klasického literáta, jak by si ho člověk představoval podle starých vzorů. Narodil se za války (1943) na periferii (Dzeržinsk), sotva mu bylo dvacet, odešel „dobýt Moskvu“, kde vplul do prostředí samizdatu a prvotního undergroundu, šil domácí džínsy, žil divoce (za život byl čtyřikrát ženatý, vždy nějak fatálně zamilovaný do krasavic čím dál mladších), psal básně a jevil se nadějným. V roce 1974, tedy v témže roce jako Solženicyn, kterého však potom ostře kritizoval, odletěl na Západ (Sovětský svaz se tehdy už zbavoval prominentních kritiků raději tím, že je posílal pryč), prožil tam dvacet let, polovinu v New Yorku, polovinu v Paříži. V Americe, kde se těžko protloukal, napsal své nejslavnější dílo, autobiografický román To jsem já, Edáček; když na začátku 80. let vyšlo, nejprve francouzsky, Limonova po světě proslavilo, neboť to bylo úplně něco jiného, než by se od ruského exulanta-disidenta čekalo. Bylo to živé, drásající, strhující, vtipné a nehorázné, a hlavně nesmírně čtivé. Doposud si na první setkání s jeho ostrým a přímočarým stylem vzpomínám (ukázky vyšly v samizdatové Revolver revui), jako by člověk četl to nejlepší ze svých oblíbených autorů, řekněme Škvoreckého a Henryho Millera, Hemingwaye a Hrabala, to celé uvařené ve vydatném a ostrém ruském boršči.

Když pak v roce 1993 vyšel Edáček už kompletně v překladu Libora Dvořáka, začaly o Limonovovi přicházet zprávy, které jeho čtenáře nejprve asi udivily, ale pak si začal zvykat. Tak se objevily Limonovovy fotografie na srbské frontě, tu ho přijal Miloševič, pak Karadžič (vzpomínáte si na ně?), pak „bojoval“ v Abcházii, Podněstří, v Moskvě bránil Bílý dům proti Jelcinovým „demokratům“… Prostě vždy stál na „špatné“ straně, tedy na jiné straně, než by dejme tomu liberální (pro)západní publikum očekávalo. To bylo roztrpčeno, pak třeba i zděšeno, a když se objevil v čele strany, která nemohla být nazvána provokativněji, Nacionálně bolševické strany Ruska, jež si, aby nebylo pochyb, zvolila červený prapor s bílým kruhem, kde jen místo svastiky byl srp a kladivo, nakonec nad ním zlomilo hůl. Limonov se zkrátka zbláznil. On, emigrant ze Sovětského svazu, spisovatel s divokým srdcem, se stal bolševikem a fašistou v jednom a k obojímu se bez problémů a uzardění hlásil. Jediná otázka byla, jestli takový byl vždy, nebo se pomátl dodatečně.

Jenže věci nejsou tak jednoduché – ale nejsou ani tak záhadné. Limonov byl typ umělce, který se jednou za čas (vlastně dost často, ale bez talentu) vyskytne a k jehož talentu patří i šílená potřeba „být jiný“, vymykat se, jít vždy proti. Politicky se to projevilo ostrým kurzem k nacionalismu, jejž ale podnítila i nepodařená (on by řekl vnucená) ruská cesta na Západ v 90. letech. K němu už tehdy měl odpor a představu, že místo Ruska je úplně jinde.

Pakliže zklamaný čtenář pustil Limonova někdy v 90. letech ze zřetele, mohla mu uniknout důležitá epizoda, kdy se spisovatel, nyní už nacionální bolševik (nacbol), dostal do přímého střetu s ruskou státní mocí, tehdy s nastupujícím Putinem. Nacbolševická strana tehdy měla strategii, že přenese boj za obnovu „národní hrdosti“ mezi ruské menšiny mimo hranice Ruska, což ostatně Putin za pár let udělá také. Limonov však předběhl dobu a v dubnu 2001 v pustině v Altajském kraji zatkl oddíl FSB. Soud ho obvinil, když to zjednodušíme, z přípravy ozbrojeného povstání. Hrozilo mu patnáct let. Dostal jich pět, odseděl si nakonec tři, v dubnu 2003 byl propuštěn. V dalším vývoji, s různými výkyvy, směřoval spíš směrem k Putinovi, se kterým ho smiřoval jeho nový imperialistický kurz. Nicméně nikdy Limonov nenabude nějaké větší politické váhy, vždy bude poněkud obskurní figurkou na okraji, o které však čtenáři jeho Edáčka pořád vědí, že to je opravdu „pozoruhodný“, možná i velký spisovatel.

Z toho množství, co Limonov napsal (kolem dvaceti titulů), toho moc v češtině není: Edáček a pak velmi charakteristická kniha Posvátná monstra, což je Limonovův výběr velkých figur (celkem 53) světové historie, především umělců, spisovatelů a politiků, které ostrým, často šokujícím, někdy velmi zavádějícím a sporným, ale vždy zajímavým způsobem glosuje a charakterizuje. Lze-li mu věřit, psal je „v prvních dnech“ (spíš tedy asi týdnech) svého pobytu v zadržovací vazbě v Lefortovu. Jsou přesto plné faktografických detailů, které si prý Limonov nemohl nikde ověřit, neboť měl ve věznici k dispozici jen tužku a sešit: i to bude zřejmě patřit k jeho „nadlidským“ schopnostem. Píše, že první dny chodil po cele a vedle toho, že urputně cvičil (350 kliků denně), opakoval si jména velkých vězňů: Dostojevskij, markýz de Sade, Jean Genet, Miguel de Cervantes, Dostojevskij… Limonov – a třeba by také mohl přidat Hitlera, jenž v jeho výběru samozřejmě nechybí: Limonov jeho portrét nazval „Umělec“ a je k němu – a nikoho by to nemělo překvapit – vlídný… Hitler byl vlastně chudák, který musel dlouho čelit nepřízni a nepochopení, asi podobnému, jako čelil on, Edáček, přitom měli oba takový talent…

Je vlídný k Hitlerovi, stejně jako s výhradami k Leninovi, Mao Ce-tungovi, již zde zmíněnému Miloševičovi, Karadžičovi a také k revolucionáři Che Guevarovi, teroristovi Savinkovovi, žoldákovi Robertu Denardovi a také třeba k šílenému bijci bolševiků baronu Ungernovi von Sternberg, obdiv má k japonskému samurajovi Jukiovi Mišomovi. To jsou figury, které mají Limonovův respekt, ne-li úctu, v každém případě je ochoten ocenit, že tito lidé byli schopni postavit se proti „diktatuře průměrného člověka“, tedy proti tomu, co v podobě sériového standardizovaného davu ovládl a ovládá liberální Západ. Ten je pod rouškou „demokracie“ tím nejhorším nepřítelem skutečně svobodného ducha, jemuž brání dorůst do velikosti a opravdové svobody. Ta je spojena s odmítnutím všeho obyčejného, sentimentálního, měšťáckého, tedy banálně prostého. Typické je, že nejhůř u něho dopadly osobnosti, které spíš směřovaly k harmonizaci a slaďování skutečnosti a které byly všeobecně sdělné a přijatelné: proto tak špatně hodnotí třeba Bulgakova (Mistr a Markétka je „vulgární román pro šosáky“), Puškina („banální básník do kalendářů“) a asi nejhůř dopadl John Lennon a Beatles: jen šedý průměr servírovaný tak, aby se nikoho nedotkli a všechny uspokojili. „Všimněte si,“ píše výstižně, „že Beatles si nikdy nedovolili ani náznak hysterie, ani náznak extáze.“ A dodává: „Mě na umění přitahuje tragédie, sociální protest a hysterie vzpoury.“ To je docela přesně řečeno.

Člověk, který je podle Limonova hodným respektu, je vždy spojen s nějakým extrémním úsilím, do kterého nutí nejen sebe, ale hlavně ostatní, hloupé a tupé masy, které ovšem čekají na svého vůdce, jenž je jediný může vyvést z jejich tuposti. Nejvíc té tuposti zažil a poznal na konzumním Západě, ze kterého podle něho vyprchal veškerý heroismus a vůle k obětem. Rozmohlo se průměrné bláto, které už nic nemůže a nic nechce, jen se převaluje ve své sádelnatosti a otylosti. Tělesné chátrání a tučnění je vůbec častou Limonovovou metaforou: symbolem zmaru, jakýmsi ortelem, který visí asi i nad ním, takže se mnohokrát s odporem vyjádří, jak někdo v pozdním věku přibral a ztloustl, čímž ztratil na hodnotě: řešením ovšem může být včasná smrt, za niž může být vděčný třeba Gagarin, který by teď byl tlustý, závislý na vodce, okopával by brambory a podporoval nové ruské vládce, Jelcina nebo Putina.

Limonov, dle fotografií z posledních let, aspoň nepřibral. To je nutné uznat.

Eduard Limonov: Posvátná monstra, přeložil Ondřej Mrázek, vydal Délský potápěč, Praha 2020, 254 str.

 

 

13. února 2021