Tag: výstava

Články k tagu

Grögerová udělá grund, Hiršal dodá glanc

Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky.

Kdo pozapomene, ten nemá budoucnost

Anna Böhm, Franz Böhm, Anna Richter, Anton Skudel, Ferdinand Tröster, Emilia Tröster… Jména, jména, jména. Nejsou to, řečeno s Ivanem Blatným, „jména skutečná a jména vymyšlená“, pseudonymy tady nehledejme. Jde o jména na náhrobcích sudetských Němců, kteří vlastně měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být českými spoluobčany ze svých domovů po skončení druhé světové války vyhnáni; mnozí čeští historici, učitelé a žurnalisté stále ještě eufemisticky říkají „odsunuti“.

Osmnáct let Letní Letné, když nemůžeš, přidej, o mládí, sexu a dobrodružství

Festival Letní Letná podporuje rozvoj nového cirkusu v České republice jako svébytného žánru. Kromě základního programu koprodukuje projekty s mezinárodní účastí, které dávají prostor kreativitě a zapojují i začínající umělce. Opomíjena není ani česká scéna, rozmanitost programu je samozřejmostí. Děti doma nenechávejte, myslí se i na ně.

Válka je všude stejná

Západní svět zažívá neuvěřitelné období míru. Od roku 1945 nebyl zatažen do žádné velké války. Pokud se nějakých účastnil, tak většinou na periferii či v dalekých krajích. To však neznamená, že by občas západní veřejnost nepocítila její dopady. Válka ve Vietnamu vedla k hluboké krizi v americké společnosti a politice. Stojí za pozornost, že Vietnam je zatím poslední americká válka, které se účastnili odvedenci. Od té doby všechny americké války byly vedeny profesionály, konflikty tak mají ve společnosti mnohem menší dosah.

Josef se zaječíma ušima, trampové ve fotografii, příběh ostrý jako břitva

Josef (Miroslav Krobot) je spisovatel, který získá mimořádný sluch v podobě zaječích uší – umožní mu „slyšet“ myšlenky jiných lidí. Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho přítelkyně oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance narovnat rodinné vztahy.

Noir Film Festival, hledání lidské podstaty, izolovaný Siegfried Herz nejen o lásce

Během Noir Film Festivalu bude v pěti interiérových sálech a na nádvoří hradu Český Šternberk uvedeno padesát projekcí napříč osmi programovými sekcemi. Dolní nádvoří hradu ponese během festivalu jméno patronky akce Hany Maciuchové (1945–2021). Její tvář uvidíte ve filmech Muž v osidlech (1973) a Načasovaná smrt (1981).

Fauni prchající před automobilem

V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami.

Veselé obrázky za temným zrcadlem

Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.

Mistrovy poboční múzy

Národní umělec, což je termín, který v jeho případě snese rehabilitaci, František Skála vystavuje v Praze u Kamenného zvonu. Je to intimnější výstava než před čtyřmi lety ve Valdštejnské jízdárně, je tam méně tajuplných předmětů, sušených tykví a bakelitových rakví, ale víc věcí dvojrozměrných, tedy hlavně ilustrací a komiksů: těch knížek, leporel, zápisníků, skicářů etc. je už hromada, přičemž je to ta řekněme „nenápadnější“ část tvorby – ale o nic méně zajímavá. Skálovi jde vše, na co sáhne, takže kdyby se měl věnovat třeba paličkování nebo funerální plastice – k obojímu má blízko –, bude to stát vždy za to.

Kaktuséř Čapek, město podle Trona, příběh jednoho masakru

Autorka monografie Karel Čapek na Strži (2014) přichází s další čapkovskou prací, tentokrát věnovanou jedné ze spisovatelových zálib. Shromáždila snad všechno, co Čapek v beletrii, publicistice i korespondenci napsal o kaktusech a kaktusářích (ti se podle něho „v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných“), a vyložila i historii tuzemského organizovaného kaktusářství mezi válkami.

To je on: Toyen!

Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.

On-line kanál divadla Minor, snící rebelka Toyen, Cohenův Plamen a zlepšováky pro Stvořitele

Pražské divadlo Minor, které se zaměřuje svou tvorbou na děti a mládež, se rozhodlo v době uzavření divadel spustit vlastní on-line platformu – Televizi Minor. V ní nabízí filmotéku s výběrem animovaných filmů studentů uměleckých škol i nezávislých produkcí. Programovou nabídku doplní také vlastní audiovizuální tvorba Minoru.

Století s českými komunisty. Je nemyslitelné, aby v Německu byli v koalici nacisté, říká Pospíšil

Museum Kampa v pátek zahájilo výstavu Rudé století mapující historii komunistické strany a její příběhy. Společně s kurátorem expozice, historikem Petrem Blažkem na výstavě promluvil europoslanec, iniciátor výstavy a současně předseda správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Podle Pospíšila jde připomínku komunistických činů podobně jako vloni, kdy si muzeum připomnělo památku Milady Horákové.

Rembrandt rodinný, Rembrandt osobní, náš Rembrandt

Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě.

Svatý Mikuláš v trní

Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč.

Protest proti mechanické pověře

Před sto lety, v září 1920, zná každý slovo robota, zatímco maskulinum robot je zatím jen v hlavě Karla Čapka a hrstky jeho přátel, jež v květnu seznámil s textem své nové hry; teprve na Štědrý den 1933 se čtenáři Lidových novin dovědí z kurzivky podepsané průhlednou šifrou K. Č., že označení pro „umělé dělníky“, mezitím již úspěšně běžící světem, „nevymyslel autor hry RUR, nýbrž toliko je uvedl v život“.

Co zbylo z Fučíka

Mimo kulatá či půlkulatá výročí se Národní muzeum zčistajasna rozhodlo – snad z dramaturgické bezradnosti – prezentovat výstavu věnovanou komunistickému novináři Juliu Fučíkovi a jeho posmrtně budovanému a posléze zavrženému kultu. A tak jsou v expozici, jíž autoři dali název (pozor, slovní hříčka!) ReporTvář Julia Fučíka, k vidění všelijaké fučíkovské artefakty, knihy, dokumenty, fotografie, obrazy (též originál známé kresby Maxe Švabinského), busty, sochy... a ovšemže i komentáře, které to všechno chtějí vysvětlit a dát do souvislostí.

Jak si obarvit košili avokádem

Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.

Musíme se připravit na kolaps

Je to muzejní událost roku. Tento týden v Národním muzeu začala egyptologická výstava Sluneční králové, která má představit dějiny a společnost Staré říše a také práci českých egyptologů na vykopávkách v oblasti Abúsíru. Rozsahem je to světově unikátní záležitost. O výstavě, o tom, jak se chystala, ale také co nás studium starého Egypta a archeologie všeobecně může naučit, hovoří prorektor Univerzity Karlovy a bývalý ředitel Českého egyptologického ústavu profesor Miroslav Bárta.

Pod maskou rudé smrti

To najdete podle krákorání, pořád to tam krákorá, maj tam takovýho havrana na zdi… Poradila mi bledá kustodka, když jsem zadýchaný vystoupal do čtvrtého patra (zásadně nejezdím výtahem, neboť mi kabiny připomínají rakve) Veletržního paláce, toho podivuhodného stavení v ponurém a v ty dny vylidněném městě Praha, které jako by čekalo na svůj ortel. Mým cílem byla návštěva výtvarných výtvorů, jež měly čerpat z díla a představivosti mého drahého přítele, geniálního alkoholika a amorálního narkomana, umělce a vagabunda, nejprohnanějšího pisálka a nejnápaditějšího sedmilháře, literárního hochštaplera a nejnadanějšího básníka, lumpa i anděla, dlužníka a marnotratníka, nejvtipnějšího chlapíka a zároveň nejnešťastnějšího ztroskotance z východního pobřeží, no prostě nesmrtelného Edgara Allana Poea…

Český horor v nejněžnější podobě

Na ČT běží každý týden Československý filmový týdeník, který se v kinech promítal před padesáti lety. Zrovna jsme na začátku normalizace. Stranické delegace odjíždějí každou chvíli do Moskvy, chystají se orgie oslav sto let velkého Lenina, už se zase mluví prkenným jazykem, tváře roku 1968 definitivně zmizely. Jde z toho pochmurná a zimomřivá atmosféra, zvlášť víme-li, že to bude trvat dvacet let.

Devětsil aneb Revoluce, která se smála

Revoluce se před sto lety odložila na neurčito. Aspoň tedy v Československu, které se z válečného kolapsu vzpamatovalo ve střední Evropě nejdřív a už začátkem 20. let startuje k hospodářské prosperitě. Ta není sice úplně pro všechny, ale rozhodující většina lidí ji přece jen pocítí, což je vždy nejdůležitější. Dobré časy skončí těžkou krizí v roce 1931, ale těch deset let bude docela příznivých a veselých: byla to, řečeno parafrází Teigeho knihy o klaunech a groteskách, „republika, která se směje“.

Vznešený architekt reakční doby

Západočeská galerie v Plzni pokračuje v řadě zajímavých exkurzů do 19. století, které sice náš věk podceňuje, ale po kterém zde zbylo nejvíc hodnotných věcí duchovních i hmotných. Aktuální výstava je věnována rodákovi z Ticina, té italsky mluvící části Švýcarska, která od baroka zásobovala Evropu vynikajícími architekty a stavebníky. Jmenuje se Pietro Nobile v Čechách: Neoklasicismus mezi technikou a krásou.