V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami. Ti prchají zděšeně do temnoty lesa.

Vedlejším produktem vítězství aut bylo to, že vyhnaly fauny. První obětí byli koně, kteří žili s lidmi tisíce let v pevné symbióze, po níž se během půl století zaprášilo. Koně zbyli jako estetický doplněk automobilového světa: dnes si je může dovolit jen člověk s autem. Pak přišly další věci: především ticho a klid a možnost jít po silnici krajinou a nemuset myslet na to, že vás něco přejede. Naplánovat si cestu tak, že půjdete dlouho a každou chvíli vás někdo vezme na nocleh, protože už se stmívá a vy nedojdete. Jako třeba Mácha, když šel do Benátek, nebo Skála František tamtéž. Teď z té nekonečné možnosti jen tak jít zůstaly tak akorát organizované poutě ke svatému Jakubovi. Všude se dá dojet. Fauni se rozprchli.

Dějiny automobilismu většinou tuhle skupinu bytostí pomíjejí a nevšímají si jich. Ony ale vždycky existovaly a z automobilu vůbec žádnou radost neměly. Nemusel to být pro ně nutně „zlotvor výbušný“, jak ho kdysi nazval Jaromír John, ale necítili k němu nic zvláštního, jeho tvary a funkce je nepřitahovaly a nevzrušovaly. Už v dětství tito lidští faunové věděli, že to není pro ně, i když jinak se zdáli docela normální. Vztah mezi sexuálními preferencemi a automobilismem je jistě vědecky popsán, ale určitě není přímočarý. Jistě platí, že auto slouží jako prodloužení penisu, ale ten mnohdy právě proto selhává. Mnozí automobilisté vedou osamělejší životy než cestující vlakem, kde lze vztahy rozvíjet nerušeně a plodně, aniž by do něj zasahovaly rušivé vlivy jako třeba spory o užití GPS.

Nebude žádným překvapením, když se zde autor nedělního fejetonu přizná, že se cítí být spřízněn s prchajícími fauny. Automobily se v jeho blízkosti vždy vyskytovaly, nechal se jimi vozit, v dětství i v dospělejším věku, ale nikdy nebyl donucen jej vlastnit, a neměl přitom pocit, že by o něco přicházel. Až na výjimečné případy. Řidičský průkaz si pořídil, ale spíš jako jakousi formu testu inteligence, který tedy vykonal. Při řízení se žádný blažený pocit nedostavoval, spíš se těšil, až to bude mít za sebou. Rozumně si uvědomil, že by mohl být nebezpečný sobě i jiným a že uvádět tu tunu plechu do pohybu ho vlastně netěší. Asi by nejezdil rychle a nebezpečně, takovou povahu nemá, ale každou chvíli by do někoho drcnul, někoho by odřel, špatně by parkoval, neuměl by nic opravit, před automechanikem by vypadal jako vůl. Nebo jako zmatený faun, který se ocitl ve světě náhle ozářeným tvrdým světlem reflektoru. Chtěl by prchnout, ale nebylo by kam.