Tag: turismus

Články k tagu

Trnová koruna ze zlata

Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.

Podzimní hovory s Rusalkou

Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat.

Na Vltavě s Bobem Dylanem

Kapitán s doktorátem, biolog, který před kormorány dal přednost lodím a člunům a ve své sněhobílé uniformě poskytuje služby třeba rockovým hvězdám. Poslední dobou o něm bylo slyšet zejména s projektem plovoucí lavičky Václava Havla, která se stala předmětem sporu mezi památkáři. Jak se stal profesionálním plavcem a jak vidí Vltavu v Praze ze svého pohledu?

Slaná šťáva ve Slaném

My starší a pokročilí dosud víme, jak to chutná, když se přiloží špička jazyka ke kontaktům ploché baterie, což se dělalo proto, aby se zkusilo, jestli ještě bude fungovat. Nebo prostě jen tak, z rozkoše a slasti. Chutnalo to jaksi slaně, jakoby po krvi, ta je taky slaná, stejně jako slzy a tělo vůbec, neboť je vlastně ze slané vody.

Navštivte Čáslav – město Žižkovo

Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.

Etiopští lvi v Blatné

Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.

Praha vizuálním smogem zmaštěná

Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.

Vzpomínky na kulturní revoluci v Boru

Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.

Země úsměvů u velké bažiny

Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.

Téměř nebe

„Almost Heaven, West Virginia,“ zpívá ve svém hitu Take Me Home, Country Roads americký folkový zpěvák John Denver. Při našem příjezdu na světové skautské jamboree to tak ale rozhodně nepůsobilo. Od hranic státu nás pronásledovala bouře biblických rozměrů, při vjezdu do areálu do našeho autobusu pak přistoupili dva nadšení Američané, na které naše vyčerpaná skupina po 31 hodinách cestování z Prahy nebyla připravená. Erin nám hlasitě sdělovala, že hlavně nemáme zapomínat na hydrataci, což se vzhledem k okolní spoušti jevilo jako absurdní. Michael nás zase informoval, že umí jedno slovo česky, totiž „ahoj“, a pravidelně ho vykřikoval na celý autobus. Když nás okolo jedenácté večer autobus konečně vyhodil na tábořišti, s úlevou jsme si oddechli, spořádali pár hot dogů připravených od dřívější skupiny a šli spát.

Konec antické kultury v Obříství

Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.

Světce aneb Vášeň vdovce Windischgrätze

O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.

Boží kopyta pro Tachov

Do Tachova jsem přijel z Plané (viz Týdeník Echo č. 29/2019) v podvečer, vystoupil z autobusu a málem se svalil, neboť většina města leží na šikmé ploše. Tachov by ve spolku šikmých měst (viz díl o Štítech) rozhodně hrál přední roli. To je první věc, co přivandrovalce napadne, druhá věc je, co tady vlastně dělá? Tady, na okraji Čech, v pustině vylidněné, v kraji krkavců a vlkodlaků, vylhaných husitských tradic, asijských tržnic a děr po asanacích, demolicích a bouračkách, které skoro město vyhladily. Tachov, nejsmutnější město Čech, myslel si kdysi, a trochu ještě teď.

Není to náhoda, že tu leží Otec národa

Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj. Lze si představit, že kdyby někdy vstal a vykročil, byl by považován za golema a vzbudil by značný rozruch.

Plané plány v Plané

V Plané jsem chtěl jenom přestoupit a jet dál, ale zůstal jsem tam až do večera. Nebyl jsem tam od mládí, kdy jsem tam zůstal jednou trčet na stopu do Plzně a nikdo mě nebral, tak jsem Planou prošel a bylo to šedivé, rozpadající se město s velkým protáhlým náměstím se sešlými historickými domy, kašnou a šedým morovým sloupem, jenže o sobě nic nevědělo a já jsem o něm také nic nevěděl, jenom že je lepší ho rychle minout a vypadnout.

Kurz mizení v Budyšíně

Kdyby Lužických Srbů bylo před sto lety o trochu víc než tehdejších asi sto tisíc, aspoň půl milionu, tak by se možná podařilo Benešovi na Pařížské konferenci přesvědčit Francouze (Angličany už hůř, ale Američanům by to bylo jedno, neboť by nevěděli, o co jde), že by se Lužice měla připojit k nově vznikajícímu státu.

Výtrysk ústní vody Odolenovy

Nedaleko Panenských Břežan leží Odolena Voda, jež je vedle podivného skloňování (bez Odoleny Vody etc.) proslulá ústní vodou Odol. Její účinky způsobují trvalé zmodrání zubů a navždy porušenou zubní sklovinu. Lebky s dokonale zachovaným chrupem, nacházené v katastru obce, pocházejí již z časů pravěké únětické kultury, jež se tu před čtyřmi tisíci lety měla čile k světu. Zůstaly po ní hromadné hroby s uťatými hlavami a lidová víra ve vampýry.

Svatá Trojice v Katovských Břežanech

Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé.

Polámaní andělé z Chotěšova

Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč.

Zaniklá vůně štrúdlu v Zubrnicích

V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.

Bosé nohy ve veltruském parku

Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.

Oslnivé pohřby v černé Katánii

Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.

S Omegou do Veszprému

Ve střední Evropě člověk usedlého typu moc dobrodružství nezažije. Musí si je připravit sám. Třeba se překliknout při zabukování penzionu a zjistit to až večer při pohledu na displej telefonu, který se vám vzápětí vybije. Jenže to už jste na cestě do města, které vůbec neznáte, ale na mapě (ti usedlejší s sebou pořád vozí mapy papírové), když se ni podíváte, vidíte, že nádraží je od centra, kde má být ten penzion, vzdáleno asi pět kilometrů.

Nádherná země

Než jsem se letos v lednu vypravila do Tanzanie, neměla jsem moc přesnou představu, do čeho jdu. Afrika je velmi různorodý kontinent a jednotlivé země se od sebe výrazně liší. Mluvit o Africe jako o celku – a většinou ještě stylem: hladová, nebezpečná – je proto vždy problematické. Absolvovala jsem povinná očkování, nebála se, ale ani netěšila. Pomáhat jsem jela hlavně sama sobě; přemáhat vlastní úzkostlivost a pohodlnost. Kromě toho mě zajímalo, jak funguje pomoc Africe v lokálním měřítku.

Nebeské radosti ve Štrasburku

Bylo to loni týden před Velikonocemi. Na jihu Francie. Zase jeden teroristický útok. Zahynul při něm policista, který se nabídl islamistovi výměnou za ženu, kterou ten zločinec vzal jako rukojmí. Policista, kterého ten v Maroku narozený, Francií přijatý muslim ještě stačil zavraždit, než byl sám zastřelen, se jmenoval Arnaud Beltrame a prezident Macron o něm pak prohlásil, že to byl pravý hrdina a Francie na něj nezapomene, tak to tu připomínám.

Razítko na střed světa v Olomouci

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě.

Ten krasavec od Masajů

Tento časopis vychází ve čtvrtek 14. února, takže kdyby se dostal do ruky Miroslavu Zikmundovi ve Zlíně, už ho nepřekvapí, že se tam na něho něco chystá, i na Valašsku se tomu už možná říká „surprise party“. Oslavu stovky už totiž bude mít za sebou. Ta byla však tak tajná, že mi k ní minulý týden v pátek nechtěli moc říct ani její organizátoři, zlínský spisovatel a právník Josef Holcman a ředitel Muzea jihovýchodní Moravy, mimochodem možná nejhezčího v zemi, Pavel Hrubec.

Světelný meč v Syrakusách

Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…