Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků.
Černé úterý 16. prosince ukázalo, že Rusko se ocitlo na hraně ekonomického kolapsu. Dostalo se tam poprvé po patnáctiletém, s výjimkou celosvětové finanční krize v roce 2009, fakticky nepřerušeném období vzestupu po převzetí moci Vladimirem Putinem. Za tu dobu zažilo ekonomický skok, srovnatelný jen s Čínou.
Evropa i Amerika oslavily klidný průběh ukrajinských voleb, jak se sluší a patří. Přesto vzbuzují oficiální reakce i komentáře předních médií dojem, že jsou publikovány z povinnosti a značně ledabyle. Vítězství proevropských stran se nakonec čekalo a o větší prostor si ve veřejné diskusi říkají ozbrojené konflikty na Blízkém východě, miliony uprchlíků ze Sýrie nebo armádní represe proti islámské opozici v Egyptě.
Vladimir Putin je pro nás záhadou. Angela Merkelová, jež s ním v posledním roce mluvila nejvíc ze všech západních politiků, naznačila, že není normální. Lidé, kteří s ním mluvili, vnímají, jak si užívá roli mocného vůdce. Jeden bývalý český premiér například popsal, jak u Putina intervenoval za velkou českou firmu, která vedla v Rusku spor s mocným oligarchou. Putin prý na místě zvedl telefon a začal záležitost na místě autoritativně řešit.
