Vladimir Putin je pro nás záhadou. Angela Merkelová, jež s ním v posledním roce mluvila nejvíc ze všech západních politiků, naznačila, že není normální. Lidé, kteří s ním mluvili, vnímají, jak si užívá roli mocného vůdce. Jeden bývalý český premiér například popsal, jak u Putina intervenoval za velkou českou firmu, která vedla v Rusku spor s mocným oligarchou. Putin prý na místě zvedl telefon a začal záležitost na místě autoritativně řešit. Bylo to prý evidentně divadlo. Někdejší americký náměstek ministra zahraničí Strobe Talbott popisuje své první setkání s Putinem v roce 1999 v době kosovské krize. Putin tehdy předstíral, že neví, kdo je generál Ivašov, ruský vrchní vojenský vyjednavač v kosovské krizi, a zároveň ledabyle zmínil jména dvou ruských básníků, o nichž Talbott kdysi jako student psal seminární práce, aby dal najevo, že si přečetl jeho složku KGB. „Dával mi najevo dvě věci,“ píše Talbott, „zná podrobnosti z mé vzdálené minulosti, ale neprozradí mi nic o tom, co se děje teď nebo co se bude dít.“ Západní pozorovatelé jsou si vědomi, že to, co Putin předvádí, je maska. Ale co je pod maskou?

Čekistická aristokracie

Putina formovala KGB. Tato organizace a její nástupci považují sami sebe za jakousi aristokracii povolanou chránit ruský stát. V uzavřeném sovětském systému měli její příslušníci jako jediní přehled o tom, co se doopravdy v SSSR a ve světě děje – nejenže měli přístup k informacím, ale jejich výzkumná střediska se jako jediná v zemi směla nerušeně zabývat třeba sociologií a behaviorální psychologií. Zároveň si ovšem umíme představit, jak zkreslenou představu o západním světě si mohl udělat důstojník kontrarozvědky sloužící v Drážďanech v tehdejší NDR.

Tajné služby od té doby prošly různými mutacemi, a to i ideovými. Začaly se také zpětně vidět jako ochránkyně nejen marxleninské revoluce, ale ruské státnosti. Proto jim nečiní potíže navázat na tradice carské tajné policie, ale i sblížit se s pravoslavnou církví, staronovým pilířem ruské státnosti.

Různé obskurní myšlenkové zdroje ovšem ideálně přiživují paranoiu těchto čekistů. Přesvědčení o unikátní civilizační misi „třetího Říma“ či „ruského světa“ je pro ně stejně samozřejmé jako to, že Západ, zejména ten anglosaský, je antitezí Ruska a chce ho zničit. Sílu těchto myšlenek možná podceňujeme. „Vezmeme-li v úvahu současnou rozsáhlou expanzi Satanského globálního prediktoru a jeho sítě tajných agentů, nelze vyloučit, že cesta k budoucí planetární bio-obranné unii leží v urychleném vytvoření paneurasijské obranné unie jako geopolitické alternativy trvalé expanze Spojených států a NATO,“ zní charakteristický citát z dokumentu kultu rozšířeného v čekistických kruzích jménem Mrtvá voda. Tento dokument připravil think-tank řízený bývalým šéfem FSB v letech 1994–95 Sergejem Stěpašinem. Ruský investigativní novinář Andrej Soldatov našel dopis z roku 1999, ve kterém tehdejší šéf FSB Vladimir Putin vyjadřuje autorům dokumentu zájem a podporu.

Soldatov upozorňuje ještě na jednu nedoceňovanou okolnost. KGB tak, jak ji Putin poznal, byla na každé úrovni striktně podřízena KSSS – soudruzi nehodlali už nikdy riskovat opakování čistek Berijova střihu. Pro rozvědnou práci to ovšem znamenalo, že KGB byla jednoznačně úkolována a analytickou práci si obstarával aparát strany sám. Situace, kdy státně-bezpečnostní aparát sám sebe i úkoluje, je tedy institucionálně nová a čekisté navzdory své chytrosti nejsou na analytické a strategické uvažování zvyklí.

Všechno je politická technologie

Rusko se nikdy nevzdalo formálního nároku být demokratickou zemí. Oficiálně je Rusko ústavní demokracií, v níž se veškerá moc odvozuje od otevřené volební soutěže. Rusko na papíře není o nic méně demokratické než některé centralizovanější západní země: volby probíhají, mediální scéna je pestrá, Duma schvaluje zákony, soudci soudí. Jenže to, co na povrchu vypadá jako politický život, je do značné míry dílem toho, čemu sami Rusové říkají politická technologie. Představme si ji tak, že lidé jako Miroslav Šlouf nebo Tomáš Hrdlička mají naprosto volnou ruku k uplatňování svých talentů – neexistuje nic, co by je brzdilo, a hlavně neexistuje prakticky vůbec žádná reálná, autentická demokratická politická síla – jen jejich výtvory.

Samozřejmostí jsou mediální kampaně a skandály vytvořené s cíleným použitím kompromitujících materiálů. Samozřejmostí je nastolování umělých témat způsobilých polarizovat veřejnost. Samozřejmostí je vytváření umělých politických stran se specifickým účelem: vytvořit zdání, že veškerá opozice vůči oficiálnímu kandidátovi je mdlá; vytvořit řízené „tlumiče šoků“ anticipující opozici z leva i z prava; vytvořit „klony“ stávajících opozičních hnutí, jejichž jediným účelem je naředit jejich hlasy (jako Demokratická strana zelených financovaná u nás v roce 2009 Jaromírem Soukupem); a třeba i podchytit naštvání veřejnosti na vyprázdněnost politické technologie. Paleta triků je široká a někdy z našeho pohledu primitivně brutální: nasazování jmenovců politiků jiných stran na kandidátky anebo vytvoření řady zcela formálních politických subjektů za účelem získání převahy ve volebních komisích, kde pak lze regulérně falšovat výsledky. Jeden z největších machrů oboru Sergej Markov vysvětloval v rozhovoru v roce 2007: „V situaci, kdy jsou instituce slabé, získávají tyto technologie velký vliv. Jak budou instituce sílit, bude menší potřeba politické technologie. Ale ve světě obecně instituce slábnou. Veřejné mínění nemizí, ale je víc a víc vytvářené uměle. Politická soutěž je čím dál tím víc soutěží o právo programovat veřejné mínění.“

Političtí technologové a jejich klienti na nejvyšších místech dokážou jít velmi daleko. V roce 1999, kdy byl širší dosud veřejnosti neznámý dosavadní šéf tajné služby FSB Vladimir Putin jmenován premiérem, došlo v září v Moskvě a jinde k teroristickým útokům na obytné budovy, při nichž zemřelo okolo tří set lidí. Byli za ně odsouzeni pachatelé pocházející z Čečenska, údajně vycvičení islámskými teroristy. Ale procesy byly tajné a existuje řada přesvědčivých dokladů o tom, že v nich měly prsty státní orgány. K nejbizarnějšímu incidentu došlo 22. října v Rjazani: místní obyvatelé tam zpozorovali podezřelé muže, kteří donesli do suterénu obytného domu jakési pytle. Místní policejní orgány zjistily, že v pytlích jsou výbušniny, a když našly auto pachatelů a dopadly dva z nich, zjistily, že se jedná o agenty FSB. Poté, co ministr vnitra pochválil místní orgány za bdělost při zabránění teroristickému útoku, najednou šéf FSB oznámil, že šlo o cvičení.

Vůdci jako Putin jsou si samozřejmě veškerého dosahu politické technologie velmi dobře vědomi. Ale má to jeden významný důsledek: Putin nevěří, že by jakýkoli společenský pohyb mohl být důsledkem něčeho jiného než politické technologie. Jakékoli opoziční hnutí tedy musí být výsledkem nějaké manipulace, řízené v tomto případě nepřáteli, a to nejspíš ze Západu. V tomto směru nejspíš věří vlastní propagandě, že všechny „barevné revoluce“ a „majdany“ v postsovětských státech byly dílem západních manipulátorů za západní peníze.

Pomsta sovětského člověka

V tomto všem se skrývají důvody, proč je Západ v jednání s Putinem tak zmatený. Když se řekne moc či síla, sahají západní lidé po poučkách zahraničněpolitického realismu. V naději, že naleznou konstelaci, v níž si realista Putin spočítá, že za určitým bodem konfrontace se Západem neposlouží maximalizaci jeho moci. Jenže co když Putin není realista? „Zahraniční politika Kremlu teď porušuje téměř každé pravidlo kompetentní strategie, o zdravém rozumu nemluvě,“ napsal nedávno americký bezpečnostní expert Tom Nichols, který mimochodem míval pro Rusko pochopení a byl také proti rozšiřování NATO. „Putin pošlapal veškerá ‚realistická‘ očekávání – počínaje imperativem nerozmnožovat zbytečně řady svých nepřátel až po nebezpečí, když dovolíte emocím, aby převážily nad politikou.“ A vypočítává všechny chyby: provokování USA, které by se přitom rády odpovědnosti za evropskou bezpečnost zbavily, probuzení ukrajinského nacionalismu, posílení asertivity tradičního nepřítele Polska v institucích EU i NATO. „Pokud je tohle ruský ‚realismus‘, je to ten nejhloupější realismus v moderních dějinách,“ soudí Nichols.

A nabízí i vysvětlení: Putin nastoupil do KGB v 70. letech, v době, kdy byl Sovětský svaz na vrcholu moci a Západ zdánlivě na lopatkách. Ropná krize, potupný odchod amerických vojáků z Vietnamu, demoralizované americké ozbrojené síly, prezident Nixon nucený vzdát se úřadu a po něm defétistický prezident Carter. Zato sovětské ozbrojené síly se cítí na koni a moskevští poradci jsou vítáni v řadě rozvojových zemí. A pak se to v 80. letech nějak zvrhlo. Amerika začala růst a zbrojit a Rusko nedokázalo s jejími technologiemi držet krok, v Afghánistánu zakusilo Rusko svůj Vietnam. A v Moskvě vystřídal neschopné geronty Gorbačov, který chtěl systém reformovat a místo toho ho zničil. Typický pravověrný čekista tohle vnímá jako potupu, kterou je třeba odčinit. „Válka se vrátila do Evropy jen a pouze díky Vladimiru Putinovi,“ uzavírá Nichols. „Jednání selhala, protože o pomstě se nedá vyjednávat. Pokud nás čeká širší válka, nebude důsledkem realismu ruského nacionalisty, ale neuskutečněných snů naštvaného starého Sověta, který se chce vrátit do minulosti a žít znovu v době, kterou rychle smetlo vynoření se lepšího světa.“