Evropa i Amerika oslavily klidný průběh ukrajinských voleb, jak se sluší a patří. Přesto vzbuzují oficiální reakce i komentáře předních médií dojem, že jsou publikovány z povinnosti a značně ledabyle. Vítězství proevropských stran se nakonec čekalo a o větší prostor si ve veřejné diskusi říkají ozbrojené konflikty na Blízkém východě, miliony uprchlíků ze Sýrie nebo armádní represe proti islámské opozici v Egyptě. Ovšem právě v proudu špatných zpráv o chaosu v těsném sousedství Evropy vyniknou ukrajinské volby jako opravdu dobrá novina.

Riziko demokratických revolucí

„Bezprecedentní národní shoda ohlásila definitivní roztržku s Moskvou a obrat směrem k evropské integraci,“ upozornil americký týdeník Time, že Ukrajinci jednoznačně odmítli nátlak ruského prezidenta Vladimira Putina, který se snaží udržet sousední zemi pod svým vlivem. „Ti, kdo věřili ruské propagandě, byli až dosud přesvědčeni, že protesty na kyjevském Majdanu a svržení prezidenta Janukovyče jsou dílem ‚fašistů‘. Aby před těmito fašisty ochránilo obyvatele Krymu, Rusko poloostrov preventivně anektovalo. Také separatistické milice na východní Ukrajině přinesly konstruktivní příspěvek do antifašistického boje. Pro příznivce takového výkladu jsou volební výsledky skutečnou výzvou, protože zvítězily umírněné proevropské strany,“ pochválil volby německý deník Die Welt.

Komentáře ze Západu zachovávají nezbytnou opatrnost, pokud jde o další vývoj na Ukrajině. Není divu, protože se zdá, že řada okolností jednoznačný průběh voleb devalvuje. K volbám se dostavilo jen 52 procent voličů a obsazení křesel v ukrajinské Nejvyšší radě je značně nepřehledné. Není předem jisté, jak si Ukrajina poradí z rozbujelou korupcí, která dokázala v posledních deseti letech položit každou novou vládu. A o nadcházejícím víkendu proběhnou konkurenční volby ve vzbouřených regionech Doněck a Luhansk.

Ukrajina je navíc pro Evropu nepříjemnou připomínkou, jak přehnané byly nedávné naděje spojené s demokratickými převraty posledních let. Ukrajinská „oranžová revoluce“ z roku 2005 byla důležitým vzorem pro hnutí „arabského jara“ z roku 2011. Požadavek svobodných voleb tehdy způsobil nastolení islámského režimu v Egyptě a občanské války v Libyi a Sýrii, které rovněž vedly k vzestupu islamistů. Sýrie dnes eviduje sedm milionů uprchlíků, západní svět zase rostoucí počet vlastních občanů-teroristů odcházejících bojovat na Blízký východ. Také oranžová revoluce skončila krachem, když se v roce 2010 vrátil do funkce proruský zastánce starých pořádků Viktor Janukovyč. Letos byl sice svržen demonstracemi na kyjevském náměstí Majdan, poté však také na Ukrajině vypukla válka.

Po zkušenostech z neúspěšných demokratických revolucí vyrostl obdiv ke konkurenčnímu modelu autoritářských států a systémů „řízené demokracie“. Rozšířil se i do Evropské unie, jak to dosvědčuje projev maďarského premiéra Viktora Orbána, který s obdivem zmínil protagonisty návratu k diktátorskému modelu vlády, ruského vládce Vladimira Putina a jeho tureckého kolegu Recepa Erdogana. Úctu k Putinovi netají ani zdejší politici a celý Západ nakonec před dvěma lety s uspokojením ocenil vojenský převrat, jímž egyptský generál Abd al-Fattáh as-Sísí svrhl zvoleného islamistického prezidenta Mursího. As-Sísí potlačil opozici pomocí masakru v srpnu 2013, volby zatím nevyhlásil a vládne pomocí dekretů. Amerika ho v boji proti islamistům v Libyi a na Sinaji dosud odmítá podpořit dodávkami letounů F-16, koncem roku však do Egypta dorazí zásilka vrtulníků Apache.

Mohou tedy jediné volby na Ukrajině proměnit trend, který se podobně jako ve 30. letech minulého století jednoznačně odvrací od demokracie směrem k vládě silné ruky?

Nevěřím, a proto nejdu volit

Volební bilance na Ukrajině opravdu neoslní. Hlasovalo jen 52 procent oprávněných voličů, a to se ještě nepočítá patnáct volebních okrsků z Doněcké a Luhanské oblasti, kde volby blokovali separatisté. Kdyby se započetli všichni registrovaní voliči v obou východních regionech, nepřišla volit ani polovina občanů.

Poloviční účast potvrzuje trend posledních dvaceti let, kdy zájem o volby průběžně klesal ze 75,8 procenta v roce 1994. Při nedělních volbách spadla stejně jako v jiných nestabilních systémech značná část, celkem dvaadvacet procent, volebních hlasů pod stůl. Z pětatřiceti milionů oprávněných voličů tak uplatnilo své hlasy jen 14 milionů. Přesto se o tyto hlasy rozdělilo celkem šest stran a vítězné Národní frontě stačilo k vítězství necelých tři a půl milionu hlasů. Složit vládu bude možné pouze po dohodě nejméně tří nejsilnějších stran.

Tím komplikace nekončí. Poměrným hlasováním volí Ukrajinci jen 225 poslanců z Nejvyšší rady, která měla dosud 450 členů. Dalších 225 poslanců se volí většinově v jednomandátových obvodech, letos se ovšem neúčastnili voliči z 27 obvodů na Krymu a v Doněcké a Luhanské oblasti. Ve stovce okrsků vyhráli nezávislí kandidáti. Národní Fronta a Blok Petra Porošenska, kteří sestavují vládu, tedy budou usilovat také o nejistou podporu nezávislých.

Ani v době, kdy země trpí občanskou válkou, polovina Ukrajinců nenašla čas dojít k volbám, legitimita nového vedení země proto není přesvědčivá a nová vládní většina bude nejistá.

Takovým výsledkem připomněly ukrajinské volby pokles zájmu o demokracii v celé Evropě a zvláště v někdejším táboře socialismu. Kdo dříve volil povinně jedinou kandidátku vládnoucích komunistů, ten snadno volby vynechá, když ztratí důvěru k demokracii a volit už nemusí. Počátkem 90. let dosahovala volební účast ve většině postkomunistických zemí včetně Česka osmdesáti procent, při posledních volbách obvykle poklesla mezi 50 až 60 procent. Výjimkou jsou Poláci, kterých obvykle nevolí ani polovina, ti však volby ignorují ve zhruba stejné míře už od ekonomického šoku v roce 1991. Přeborníkem v nezájmu z posledních let jsou Rumuni, kde se k volbám naposledy dostavili jen dva z pěti voličů. Pomalejší pokles zaznamenaly i tradiční demokracie západní Evropy, kde se však účast stále drží nad 70 procenty. Pozoruhodnou výjimkou jsou Dánové, kde účast naopak roste k devadesáti procentům.

Vyšší neúčast ve východoevropských zemích svědčí o rozšířeném přesvědčení, že volby nic neovlivní. Dokladem je největší tuzemský propad účasti z roku 2002, kdy po zkušenostech s kartelem „opoziční smlouvy“ přišlo volit o 15 procent méně lidí než v předchozích volbách. Sedmiprocentní pokles zaznamenalo i Německo po vládě velké koalice CDU a SPD v letech 2005–2009. Propady voličského zájmu se mohou vyrovnat úspěšnou mobilizací, která v roce 1998 způsobila porážku slovenského premiéra Vladimíra Mečiara. Proti předchozím volbám zvýšila účast o deset procent. Obvykle však dochází k tomu, že i nová vláda zklame důvěru voličů a lidé opět volit nepřijdou. Pokles účasti jednorázově až o patnáct procent někdy způsobují předčasné volby, jako se to stalo po letošním pádu slovinské vlády.

Vysoká účast v Haliči

Při všeobecném úpadku zájmu o demokracii může Ukrajina naopak sloužit jako další příklad, že se věci mohou obrátit k lepšímu. Vyplývá to z podrobnějšího pohledu na tamní politickou krajinu. Ukrajinci absolvovali předčasné volby po dvou letech, ještě trpí válkou na východě. Přesto se účast snížila proti předloňsku jen o šest procent a oproti roku 2007 o deset procent.

Propad jde ovšem na účet východních regionů, které dříve volily proruské politiky typu Janukovyče, po rozpadu jeho Strany regionů však mají k dispozici jako jedinou možnou náhradu Opoziční blok, který oslovil jen desetinu voličů. Západní regiony, především centrum Haliče Lvov, Ivano-Frankivsk a Ternopil, podléhající až do roku 1918 vládě vídeňského císaře, zaznamenaly účast 70 procent. Stejně jako při volbách před sedmi lety a víc než kterýkoli volební kraj v České republice. Hlavní město Kyjev a jeho okolí se svou účastí přiblížilo šedesáti procentům a kyjevská volební účast v posledním desetiletí odpovídá například Plzeňskému kraji.

Ke čtyřiceti procentům poklesl zájem voličů mezi Oděsou a Chersonem na černomořském pobřeží. Ovšem jižní Ukrajina má tradičně nízkou účast, která už v roce 2007 dosahovala jen 55 procent. O tom, že účast byla nečekaná, svědčí zpravodajství ruských médií. Například agentura ITAR-TASS informovala o nízké účasti v dopoledních hodinách volební neděle a ještě v časném odpoledni. Když se večer dostavil větší počet Ukrajinců, agentura ztratila zájem.

Podrobnější pohled na výsledky ukazuje také další rozměr. I když to v médiích vypadá, že separatisté z východu rozvrátili polovinu země, tak se kromě okupovaného Krymu nevolilo pouze v polovině okrsků dvou povstaleckých regionů, Doněcké a Luhanské oblasti v Donbasu. Ukrajina má přitom 24 oblastí. Je pravda, že v polovině Donbasu pod kontrolou centrální vlády přišla jen třetina voličů.

O nadcházejícím víkendu separatisté z Donbasu organizují na svém území konkurenční volby. Teď se dostali pod tlak, aby zajistili aspoň poloviční účast voličů.

Určitá úroveň normality

O stabilitě nové ukrajinské vlády mohou být oprávněné pochyby. Pět ze šesti politických stran, které pronikly do parlamentu, kandidovalo poprvé. Ovšem i tento rozměr politiky není v Evropě ničím neobvyklým. V tuzemských volbách v letech 2010 i 2013 vstoupily do parlamentu vždy dvě nové formace a dnes mají strany s datem založení po roce 2009 v dvousetčlenné sněmovně 87 poslanců.

Ve druhé polovině roku proběhly ve východní části Evropské unie troje předčasné volby s rekordní neúčastí, ve všech případech ztratila hlavní vládní strana přes polovinu hlasů. V Bulharsku vstoupilo do sněmovny osm stran, z toho jsou čtyři nové s podivnými názvy Demokraté pro silné Bulharsko, Vlastenecká fronta, Bulharsko bez cenzury a Alternativa pro bulharské znovuzrození. Ve Slovinsku bude mít poslance sedm stran, z toho tři budou nováčky. Vládu sestavuje Strana Miro Cerara založená měsíc před volbami. V Lotyšsku postoupily do sněmovny dvě nové strany ze šesti. Vládu obnoví dosavadní premiérka Laimdota Strujumaová z pět let staré strany Jednota díky podpoře populistů z Národní Aliance.

Na Ukrajině je převrat o něco hlubší, protože počátkem roku proběhla revoluce. Vítězné volební strany mají kultivované názvy: Blok Petra Porošenka, Lidová fronta a Svépomoc. Porošenko je sice oligarcha, zároveň však nedávno zvolený prezident. Šéf Národní fronty, premiér Arsenij Jaceňuk, pochází z profesorské rodiny a patří k veteránům oranžové revoluce i Majdanu. Svépomoc založil Andrij Sadovyj, který dříve podporoval proevropského prezidenta Viktora Juščenka a posledních osm let je starostou Lvova. Naproti tomu nezískal významný vliv novinář a pravicový radikál Oleh Ljaško se sedmi procenty hlasů, populisté ze stran Svoboda, Silná Ukrajina a Pravý sektor do sněmovny neprošli stejně jako Komunistická strana Ukrajiny.

Porošenko dnes sebevědomě tvrdí, že domluví vládu s ústavní většinou ve sněmovně, a to přinejmenším znamená, že volby neuzavřely prostor k přijetí zásadních reformních zákonů. Reformy jsou jedinou nadějí na slušnou budoucnost, tvrdí britský týdeník The Economist, který zároveň upozorňuje, že Ukrajina dosud nepřekonala centralizovaný způsob vlády zavedený v dobách Sovětského svazu. Zemi tedy nikdo efektivně neřídil. Ukazuje to na zkušenosti Pavla Šeremety, který byl v uplynulých šesti měsících ekonomickým ministrem a za tu dobu prý nezískal kontrolu ani nad vlastním ministerstvem. „Tři hodiny denně jsem podpisoval asi 200–300 dokumentů. Většina z nich byly nesmysly, které vznikaly jen proto, aby zdůvodnily existenci aparátu,“ postěžoval si exministr.

Volby naznačily, že Ukrajinci mají schopnosti zlepšit i tak neutěšené poměry. Hlasovalo se bez násilností i bez skandálů, s dosud neobvyklou mírou transparentnosti. „Mám dojem, že bylo dosaženo určité úrovně normality,“ glosovala průběh voleb pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung vedoucí mise pozorovatelů OBSE Tana de Zuluetová.

Druhá dobrá zpráva

Nepříznivé zprávy posledních let a měsíců tak získaly na Ukrajině pozitivní alternativu. Ukazuje, že i v katastrofální situaci je možné aspoň zkoušet najít demokratické řešení. Přitom o minulém víkendu nepřišly dobré zprávy jenom z Ukrajiny. Zároveň se konaly volby v Tunisku, jediné zemi, kde události „arabského jara“ nevedly k občanské válce, posílení diktatury nebo nastolení islamistického režimu. První volby po svržení tuniského diktátora bin Alího vyhrála v roce 2011 umírněná islámská strana Znovuzrození, nevyužila však své vlády k tomu, aby zabránila dalším demokratickým volbám. Dokonce po nedělních volbách uznala vítězství nenáboženské levicové strany Hlas Tuniska. Volební účast se zvýšila z padesáti na šedesát procent.