Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků. V závěru loňského roku vydal takovou knihu Peter Pomerantsev, Brit ruského původu, který v Rusku žil a pracoval s přestávkami od roku 2001. Naplňuje to, co slibuje její evokativní název – Nic není pravda a všechno je možné (Nothing Is True and Everything Is Possible). Má v sobě jakousi decentní opojnost, jakou vyvolává Rusko vnímané jako představení, ale je zároveň pevně ukotvená v každodenní zkušenosti přežívání v reálném Rusku.

Pomerantsev není spisovatel a nepřišel do Ruska vydělat velké peníze ani jako akademik či aktivista analyzující ruskou demokracii a dokumentující zneužívání lidských práv, ani jako klasický zpravodaj „pokrývající“ Rusko pro nějaké západní noviny. Ale jako tak trochu to všechno dohromady. V Rusku se živil ponejvíce jako producent reality show a zábavných dokumentů pro ruský televizní kanál TNT. Netváří se, že by to považoval za kdovíjak důležitou kariéru, zato mu dala příležitost nahlédnout do spousty prostředí, kam by se jinak nepodíval. Televize dělá divy; sibiřský gangster, od kterého by se asi jinak Pomerantsev držel stranou, i dlouhonohá blond zlatokopka lovící bohaté milence („forbesy“) v moskevských exkluzivních barech, jež by ho normálně odpálkovala jediným mrknutím řas, mu s vidinou televizního vystoupení otevřou své nitro a svůj svět. Pomerantsev jako televizní producent i jako Rus, který ale od dětství vyrůstal v Británii, je tedy dokonalý insider i outsider zároveň.

Jeho Rusko je ono Rusko, jehož povrch známe či si snadno představujeme – okázalý luxus, tupá nafoukanost zkorumpovaných úřadů i fantasmagorické scény opilecké demence a neschopnosti, jejichž nekonečným proudem ruské provincie zásobují internet. Ale je to především Rusko jiné, mnohem složitější, často vůbec ne hloupé či zaostalé, ale v posledku o nic méně zvláštní a taky potenciálně nebezpečné. Představovat si Rusko jako „tranzitivní demokracii“, která se snaží si postupně osvojovat „nejlepší praktiky“ globalizovaného Západu, byla od začátku chyba. Rusko je samozřejmě hladové po všem západním – šéfky v televizi Pomerantsevovi neříkají Pjotr, ale Pííítrrr, protože jeho anglickost je pro ně příslibem znalosti tajemství úspěšných reality show. Rusové si rychle zvykli na všechno, co se dá za peníze na světě koupit, ale netouží se od světa učit, mají své sebevědomí.

Bradavice na státní korupci

Kdysi se možná učit chtěli, nebo se tak tvářili. Pomerantsev popisuje příběh Benedicta, Ira, který v Rusku začínal v 90. letech jako konzultant placený EU v Kaliningradu. Jeho dobře míněné projekty ekonomického rozvoje vždy narazily na byrokratickou netečnost místních úředníků. Pak se stal poradcem na ministerstvu v Moskvě, ale viděl, že zatímco on hlásí do ústředí, že Rusko lze charakterizovat jako demokracii s občanskou společností a soukromým vlastnictvím, v praxi vzniká něco jiného („Všechno, co mám, patří státu,“ řekl v jedné nestřežené chvíli známý oligarcha Oleg Děripaska). A jeho práce stagnovala. „Lidé na ministerstvu ho pořád žádali o ‚laskavosti‘: studijní cestu do Švédska, plazmovou televizi do kanceláře. Benedict odmítal. Ministerstvo si na něj stěžovalo do Bruselu... Všechny jeho nové projekty se odkládaly, dokud se záležitost neujasní.“ Po pár letech se Benedict vrátil do Kaliningradu. „Exkláva se změnila. Všude jsou lexusy a mercedesy, nákupní střediska a sushi bary. P. (jeho někdejší úřednická nemesis) je nyní ministr. Nosí italské obleky a rolexky, říká se, že jeho taxa je 10 000 dolarů za podpis...“ Hlavním byznysem jsou úplatky na hraničních přechodech: „Byznys s úplatky je pečlivě organizovaný na principu efektivního managementu a cash flow, každá úřední vrstva odspodu nahoru až po centrální ředitelství cel v Moskvě. Rusko si osvojilo podnikatelské lekce Západu, které je tam lidé jako Benedikt přijeli učit, ale aplikuje je jako bradavice na státní korupci.“ Benedict nakonec šel pracovat pro televizní kanál Russia Today. Vydržel to rok.

Mafián, kterému se nelíbily gangsterky, a tak je začal točit

Pomeratsevova kniha není zdaleka čtení jen pro lidi se zájmem o Rusko nebo mezinárodní politiku či rozvojovou ekonomii. Vše, co vypravuje, jsou ve své základní rovině především zajímavé příběhy. Třeba příběh Vitalije Djomočky, mafiánského krále dálněvýchodního Ussurijsku, kterému se nelíbily filmy o gangsterech, a tak se rozhodl, že takový musí natočit sám:

„Vitalij se točit filmy naučil sám... Neexistoval psaný scénář, scénáře jsou pro másla. Každý znal scény zpaměti. Nepoužívali make-up ani kaskadéry, skákali z výšky sami a bourali svá vlastní auta. Všechna krev na obrazovce byla pravá. Když jí z rány neteklo dost, vrazil si Vitalij do žíly injekční stříkačku a pomazal se vlastní krví. I pistole a kulky byly pravé, a když natáčeli přestřelku v baru, skoro nic z něj nezůstalo. Výsledkem byl epický šestidílný seriál Spec (můžete ho najít na YouTube). Gangsterští tvůrci měli vlastní představy o distribuci. Nakráčeli do místní televizní stanice s kopií a řekli řediteli, že seriál odvysílá – nebo uvidí. Nikdo neodporoval. Zvuk byl mimo a některé záběry nenavazovaly. Ale vcelku na to Vitalij kápl. Mělo to zápletku, akci, drive. Seriál se stal senzací a on sibiřskou hvězdou.“

Djomočka se s Pomerantsevem dohodl, že natočí reportáž o natáčení dalšího dílu („Normálně bys byl jednou z mých obětí, ale v tomto případě budeme partneři,“ poznamenal věcně). Cestují společně do Ussurijsku a Pomerantsev na vlastní oči vidí, jak bossovi jeho rodné město leží u nohou:

„Když jsme jeli kolem školy, viděly ho děti z okna a vyběhly na ulici, obklopily ho a strkaly mu učebnice a sešity k podpisu. Učitelé se vlídně usmívali. Jeho nový film se měl odehrávat v 80. letech, kdy byl Djomočka teenager... Druhý den organizoval Vitalij casting na roli jeho samého jako teenagera. Před Palácem kultury a oddechu, starým sovětským divadlem, se vytvořil dav. Otcové vzali syny ze školy a přivedli je na casting... „Chci, aby se můj syn něco dozvěděl o naší historii,“ vysvětloval jeden otec, „gangsteři drží tohle město pohromadě, udržují tu kázeň.“ Vitalij prováděl casting ve zkušebně, na jejíchž zdech visely portréty Čechova a Stanislavského. Chlapci měli projít místností. „Musíte chodit jako gangsteři, jako že to myslíte vážně. Nedívejte se na strany. Nesmí na vás být vidět napětí. Představujte si, že se na vás všichni dívají. Pomalu. Choďte pomalu. Tohle je vaše území.“

Vybral si studenta historie jménem Míťa. „Míťa vypadal jako slušný chlapec, který dokončí univerzitu a pravděpodobně udělá kariéru v nějaké státní firmě. Ale jeho styl, jeho chování už bylo dokonale gangsterské. ‚Myslíš, že by Míťa mohl být stejně dobrý gangster jako ty?‘ zeptal jsem se. ‚Má potenciál,‘ odpověděl Vitalij. ‚Ale musel by být tvrdší. Já jsem v jeho věku už poprvé seděl ve vězení za racketeering.‘“

To bylo před pár lety, Djomočka dnes dávno nemá svou moc. Putin nastolil pořádek, kšefty mafie převzala tajná služba FSB. Gangsterské filmy nemají budoucnost, Kreml chce optimistické příběhy. A tak Djomočka objevil další tvůrčí obor, dnes se uplatňuje jako spisovatel.

Putin v roli Marlona Branda

Jak se mohli gangsteři domoci takového respektu? „V novém světě nikdo pořádně nevěděl, jak se chovat. Všechny sovětské vzory patřily minulosti a ‚Západ‘ byl jen příběh z velké dálky. Ale gangsteři měli svůj vlastní vězeňský kodex chování, který přežil perestrojku. A díky tomu byli něco víc než jen nebezpeční bouchači. Byli to jediní lidé v tomto novém, ztraceném Rusku, kteří věděli, kdo jsou a co představují. A teď, v jednadvacátém století, bylo sice hodně gangsterů bez práce, ale jejich způsob chování se stal všudypřítomným,“ vysvětluje Pomerantsev. A pokračuje: ruské televize vysílají každý týden zpravodajství ze setkání Putina s regionálními gubernátory. Putin se jich vyptává a gubernátoři „vypadají zkamenělí strachem. Prezident si s nimi hraje úplně jako Vitalij: ,Když si neumíte udělat pořádek na vlastním dvorku, vždycky můžeme najít nového gubernátora...‘ Dlouho jsem si nemohl vybavit, co mi ta scéna připomíná. Nakonec mi došlo, že je to úplně jako z Kmotra, když si Marlon Brando svolá bosse pěti okresů. Quentin Tarrantino použil podobnou scénu v Kill Bill...“

Pomerantsev se neexponuje jako politolog, ale z jeho příběhů a postřehů často vyrůstá obraz vztahu ruské společnosti a režimu. Třeba když popisuje nezbytnost mít u sebe neustále doklady. Kontrola se může poštěstit jednou dvakrát do roka, ale s policisty je tolik problémů, že riskovat nestojí za to. A tak si člověk zvykne ustavičně instinktivně kontrolovat, zda doklady nezapomněl nebo neztratil. „To je skutečná moc – když začne ovlivňovat neuvědomělé pohyby vašich rukou.“

Aparátčík, co přecenil síly

Jeden z jeho příběhů, o nespravedlivě stíhané podnikatelce Janě Jakovlevové, se nejvíc podobá standardnímu novinářskému materiálu. Ale Pomerantsev dodává „přidanou hodnotu“, která by se do novinové zprávy nevešla. Jakovleva vlastnila menší etablovanou firmu na dovoz chemikálií. Jednoho dne byla zatčena a dozvěděla se, že je stíhána za obchodování s dimethyletherem, průmyslovým čistidlem, které dováží už léta. Jenže bylo právě bez upozornění překlasifikováno jako drogový prekursor – spolu s řadou dalších látek, takže Jana sedí ve vazbě s lékárnicemi, které prodávaly potravní doplňky. Postupem času se ukáže, že absurdita má brutálně prosté vysvětlení. Šéf příslušné státní agentury, Putinův starý souputník z KGB Viktor Čerkesov, prostě usoudil, že toto je dobrý způsob, jak využít svou moc k tomu, aby se jeho klan zmocnil spousty firem. Jenže Čerkesov, který mezi kremelskou věrchuškou nepatřil k nejbystřejším, přecenil své síly, když začal vyšetřovat korupci v aparátu spadajícím pod jiného „silovika“, šéfa FSB Nikolaje Patruševa. Ten si to nenechal líbit a postaral se o to, aby protesty a apely Jakovlevové a jejího odvážného právníka nebyly umlčeny. Spřízněná média dostala signál, že kauza Jakovlevové není tabu, a začala o ní referovat – byl to koneckonců silný příběh o boji člověka proti systému. Jakovlevová byla nakonec zproštěna obvinění. A jak dopadla „válka čekistů“? Putin zařízl jak Čerkesova, tak Patruševa.

A Pomerantsev připomíná ještě další pointu: Ten příběh by nedopadl dobře, nebýt Janina odhodlání, jejího právníka a aktivistů kolem ní. Ale občanská statečnost sama o sobě by byla k ničemu, nebýt souběžné války čekistů. Ruská soukromá média neslouží jako zdroj informací ani jak zdroj zisku majitelů. Jednotlivé podnikatelsko-úřednické kliky je vlastní jako mocenské pojistky. Někdo dal v tomto případě médiím zelenou jen proto, aby ukázal Čerkesovovi, s čím si zahrává. Stejně snadno dá svým médiím opět červenou. Občanský aktivismus s machiavelismem jsou tu propleteny tak, že ani aktéři samotní si vlastně nemohou být jisti, v čím zájmu a z čí milosti právě pracují.

Vlastnit všechny. Surkov, tvůrce

Ruská média jsou tématem prolínajícím se celou Pomerantsevovou knihou. To, jak se přenášejí z Kremlu přes majitele a šéfredaktory pokyny, o čem nepsat, je celkem triviální. Pomerantsev hlavně postupně vykresluje, jak Kreml přes média inscenuje celou fiktivní realitu – rozhoduje, čím se má národ bavit, čeho se bát. Víc než samotný Putin, do jehož blízkosti se nikdy nedostal, ho zajímá Vladislav Surkov. Dandy, milovník moderního umění, PR guru, který začínal u Chodorkovského, aby ho pak Putinovi pomohl zničit a stal se Putinovým asistentem a na čas místopředsedou vlády. Surkov je jedním z tvůrců ruského politického systému – centralizovaného autoritářského režimu sestaveného z prvků demokracie zbavených svého smyslu.

„V jednu chvíli Surkov financoval občanská fóra a lidskoprávní organizace, vzápětí tiše podporoval nacionalistická hnutí obviňující tyto nevládní organizace, že jsou nástroji Západu. Okázale v Moskvě sponzoroval nákladné festivaly nejprovokativnějšího moderního umění, pak sponzoroval ortodoxní fundamentalisty v černých hábitech a s kříži, kteří na tyto festivaly útočili. Záměr Kremlu je vlastnit všechny formy politického diskursu, nedovolit, aby se vně jeho zdí vyvinulo jakékoli nezávislé hnutí. Proto Moskva může působit ráno jako oligarchie, odpoledne jako demokracie, k večeři jako monarchie a na noc jako totalitní stát,“ líčí to Pomerantsev. V tom je taky jádro nedorozumění kolem akcí jako Pussy Riot. Když dělá reportáž o obětech šikany v armádě, poznamenává: „Oběti, se kterými se setkávám, nikdy nemluví o lidských právech a demokracii. Kreml se už dávno naučil tuto terminologii používat a pohltit veškerý prostor, v němž by se mohla artikulovat jakákoli opozice.“ Proto má opozice vůči Kremlu často absurdistickou podobu. „V kterékoli jiné kultuře by se to zdálo frivolní. V této kultuře spektáklu a krutosti to působí jako kyslík.“

Sovětská televize i mezinárodní propaganda bývala mrtvolně nudná. Západ měl navrch tím, že dokázal prezentovat rokenrol, abstraktní expresionismus, demokracii a sociálně-tržní ekonomiku jako balík věcí, které patří k sobě. Surkovův génius je v tom, že je dokázal oddělit. Kreml neopakuje tu chybu, že by dopustil, aby televize byla nudná. Ale učinil z ní nástroj totální manipulace. Stejně tak Russia Today nemá nic společného s někdejší sovětskou propagandou. Neprezentuje žádnou celistvou (a totálně nevěrohodnou) ideologii. Místo toho se vpraví jako virus do západních forem médií a podvrací je zevnitř. Prezentujeme ruský pohled na věc, říkají její zaměstnanci. Ale co to je? „Kreml má výhodu v tom, že přepíná své sdělení podle potřeby a najde cestu dovnitř všeho: evropští pravicoví nacionalisté jsou sváděni jeho kritikou EU, krajní levice je kooptovaná příběhy o boji proti hegemonii USA, na americké náboženské konzervativce působí přesvědčivě boj Kremlu proti homosexualitě.“

A v Rusku samotném, popisuje Pomerantsev dojmy ze své čerstvé návštěvy, dosáhla manipulace zjevně nové kvality. Je plná nacionalistů, mluvčích ortodoxní církve a taky psychotroniků a hypnotizérů (na obrazovky se vrátil prý i léčitel Kašpirovskij, známý i z naší televize z počátku 90. let). A taky plná lží tak okatých, že se nikdo ani nenamáhá je zastírat. „Ale neznamená to, že mají skutečnou moc, moc definovat, co je pravda a co ne?“ sugeruje Pomerantsev otázku. „Když jsem poprvé přistál v Rusku, považoval jsem tyto nekonečné transformace za výraz osvobození země, jež si v nadšení ze svobody navléká různé kostýmy, posunuje hranice osobnosti... Až po mnoha letech jsem začal v těchto nekonečných mutacích vidět ne svobodu, ale formu deliria, v němž strašidelné loutky a mystikové z nočních můr přesvědčili sami sebe, že jsou téměř skuteční, a pochodují vstříc tomu, co prezidentův vezír nazval ‚pátou světovou válkou, první nelineární válkou všech proti všem‘.“ (To poslední je narážka na Surkovovu povídku zveřejněnou krátce před anexí Krymu.)

A tak se nakonec Pomerantsev vrací domů do Londýna, „který je uměřený. Kde nemusíte rozdělit sebe sama na malinké kousky. Kde slova znamenají konkrétní věci.“

Čtenáři, který je v současné geopolitické situaci hladový vědět víc o tom, jak Rusko funguje, dává tato kniha to, co dlouho hledal – pohled našima, západníma očima. Vystříhává se povrchních hodnotících schémat, nechce nám říkat, zda je Rusko zaostalé, nebezpečné či nepochopené. Ale podobně, jako si Pomerantsev, který je všechno, jen ne nacionalista, během let v Rusku uvědomil svou britskost, nás jeho kniha vrací k našim křehkým hodnotám.