Na začátku září 1968 nasedli Jiří a Eva Horovi se svým jedenapůlročním synem do vlaku a odjeli do Rakouska. Zařadili se do uprchlické řeky proudící z okupovaného Československa, která zaplavila západní Evropu. V letech 1968 a 1969 opustilo svou vlast přibližně sedmdesát tisíc Čechoslováků.
ČT v sobotu 15. srpna v pokračování cyklu Jaro 1945 nabídla pozoruhodný pořad. Sešla se v něm témata, jež se objevují společně málokdy: nacistické koncentráky, odsun sudetských Němců a kultovní filmoví režiséři.
Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali publicista Jan Urban, nakladatel a spisovatel Jiří Padevět, který čerstvě vydal knihu Krvavé finále o posledních válečných dnech v českých zemích, Jiří Šitler, velvyslanec a zmocněnec pro záležitosti holocaustu a antisemitismu, a archivář Vojtěch Šustek, autor edice dokumentů Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu.
Česká společnost zapomněla, co se stalo před sty, padesáti nebo třeba deseti lety. A když už se pokusí na něco si vzpomenout, otevírají se nepříjemné otázky, se kterými si neví rady. Dalším krokem bývají emotivní spory a všechno končí tím, že se znovu spustí milosrdná opona zapomnění.
Jednu dobu to vypadalo, že se stal jakýmsi distančním členem naší domácnosti, asi v tom ohledu nebyla jediná. Součást inventáře, pravidelně se opakující doba v rytmu života – Hitler.
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Nedávno se v polském parlamentu uskutečnila kuriózní debata. Někteří poslanci, asi ne bez souvislosti s napjatou politickou situací v regionu, si všimli, že Polsko je jedinou zemí Evropské unie, která si v oficiálním kalendáři připomíná konec války 9. května. Tedy společně se zeměmi bývalého Sovětského svazu, nikoli o den dříve, jak je tomu ve zbytku Evropy.
