Americký prezident Donald Trump veřejně zkritizoval svoji novou podobiznu. Na svém účtu na sociální síti Truth Social publikoval fotografii svého portrétu z Kapitolu amerického státu Colorado. Portrét označil za záměrně zpackaný, protože guvernér státu Jared Polis je podle Trumpa „radikálně levicový“. Autorka obrazu podle Trumpa „musela s věkem ztratit talent,“ soudí současný americký prezident.
Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.
Říjen by mohl být prohlášen za měsíc naivních malířů, neboť používá stejně pestrou paletu barev jako oni. Oba, říjen i ti malíři, si malují pro radost, bezelstně, pudově, bez zbytečných komplikací vybarvují listí, oblohu, trávu, hladinu rybníků, řek a tak dále. Ví, že zanedlouho všechno skončí, nastane šeď a temnota, a až na jaře se začnou barvy vracet. Vyvrcholí to zase v říjnu. Toť úvod k sobotnímu doporučení pro výstavu, kterou tu občas provádíme. Lze na ní spojit barevnost podzimu s barevností obrazů. Vede do galerie Arthouse Hejtmánek v Praze Bubenči (Goetheho 17), kde vystavuje (či lépe: je vystavován) naivní malíř par excellence Josef Kotrba.
Asi už to někdo v souvislosti s výstavou ve Valdštejnské jízdárně napsal, ale její název Petr Brandl: příběh bohéma je příklad toho, čemu se říká anachronismus. Neboť slovo „bohém“ ve smyslu neuspořádaného života uměleckého typu se začalo používat až v 19. století, dlouho po Brandlově smrti, a to ve Francii; souviselo to, jak známo, s romantickými představami o cikánech, jejichž původ byl shledáván v Čechách, v tajemné Bohémii. Což nás ale vrací zpět k Brandlovi, který byl bezesporu Bohemian, tedy Čech či Böhme, jak by to odpovídalo anglickému názvu výstavy The Story of a Bohemian.
Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd.
Na výstavě Epocha salonů v Masných krámech v Plzni se člověk zajisté zastaví u velmi zábavného obrazu téměř už neznámého, ale kdysi docela populárního českého malíře Josefa Mathausera (1846–1917) Okouzlení na výstavě. Je na něm namalovaný postarší pán, asi by se dalo říct měšťák či šosák, který se zalíbením hledí na obraz aktu krasavice dost vnadných tvarů podle tehdejšího vkusu. Je tak okouzlen, že se od obrazu nemůže odtrhnout. O to se ale snaží s velmi znechuceným, ba odpudivým výrazem jeho manželka.
Bývá to hluboký prožitek, pokud najdete v uměleckém díle symbiózu se svým životním příběhem, zkušenostmi, emocemi, zálibami či aktuálními strastmi a pokud ve vás obraz či socha rozehraje správnou melodii, která vás osloví. Takový pocit často nezpůsobí jeden obraz, ale celá kompozice výstavy, cyklus, který nám umožní pochopit autorův záměr, působící ve své intenzitě svou neoblomností a komplexností. Umělec se tak trochu mění v režiséra našich myšlenkových proudů a emocí a je na nás, jestli jsme na jeho dílo naladěni, jestli je dokážeme, chceme či můžeme pochopit.
Obraz Noční slavnost (Ohňostroj) od malířky Toyen se na aukci v Praze prodal za 30,4 milionu korun. I s aukční přirážkou za něj kupec zaplatí 36,48 milionu korun. Jde o třetí nejdražší dílo avantgardní autorky prodané na tuzemské aukci. Vyvolávací cena díla byla 20 milionů korun. Nejdráže prodaným obrazem Toyen na českých aukcích je od letošního dubna obraz Cirkus, za který nový majitel zaplatil konečnou cenu 79,56 milionu korun.
Před třemi lety vyšel v tomto časopise rozhovor s kurátorkou Annou Pravdovou (viz Kreslil by Kupka pro Charlie Hebdo?, č. 39/2018), která připravila výstavu Františka Kupky, jež se tehdy, jak se říká, stala událostí sezony. A to nejen v Praze, kde je to snad přirozené, ale i v Paříži, kde je to sice taky přirozené, neboť Kupka byl i „jejich“, ale přece jen o dost těžší. Takže i do Grand Palais přišlo na Kupku přes dvě stě tisíc návštěvníků. Anna Pravdová v tom rozhovoru prozradila, že jejím dalším velkým plánem je připravit výstavu Toyen.
Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?
