Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Naše velká koronavirová vyprávění

Příběhy, které si o sobě vyprávíme, utvářejí náš svět, přinejmenším proto, že skutky, jež konáme, jsou jimi ovlivněny, ty příběhy nás formují, mění. Záleží na nich bez ohledu na jejich faktickou správnost, pravdivost. Také umožňují člověku vidět sama sebe jako aktéra čehosi velkého a někam směřujícího, něčeho, co přesahuje horizont jeho existence. Příběhu pokroku, spásy, sestupu a pádu. Něčeho, co se vyjevuje ve velkých okamžicích dějinných přelomů a zkoušek, třeba i katastrof.

Republikáni po impeachmentu

Neúspěchem skončil druhý pokus o impeachment bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, v Senátu sice získal většinu, nikoliv ale potřebnou dvoutřetinovou. Ve prospěch impeachmentu hlasovalo kromě všech padesáti demokratů také sedm republikánských senátorů. Část z těch, kdo skončivšího prezidenta podpořili, tak jistě učinila z přesvědčení, že to, co bylo před zákonodárci ve věci Trumpova chování v době vpádu na Kapitol a před ním doloženo, nenaplňuje definici podněcování ke vzpouře.

„Náš“ Larry Flynt tehdy a dnes

V osmasedmdesáti letech zemřel Larry Flynt, mimo jiné vydavatel pověstného pornomagazínu Hustler a také značně kontroverzní postava amerického veřejného života posledních dekád minulého století. V Česku známější než v jiných zemích našich končin a také vnímaný jako významnější. Sehrál zprostředkovaně docela důležitou úlohu ve zdejší veřejné debatě a dá se na něm dobře ilustrovat, jak moc se vnímání otázek svobody projevu na Západě za poslední čtvrtstoletí posunulo.

Ze životů „hlavních postav“

Každý den má Twitter hlavní postavu. Úkol je nestát se jí, učí jedno často opakované moudro virtuálního světa. Ale někdy se prostě nezadaří. Hlavní postavou – nejenom na Twitteru – se minulý týden stala barmská cvičitelka aerobiku Khing Hnin Wai. Bezděčně se jí totiž podařilo velice bizarním způsobem zachytit historický okamžik. Natáčela se při cvičení na video, zatímco za ní projížděla kolona aut zatknout prezidenta a premiérku. Její video je ale víc než jenom dokument důležitého dějinného okamžiku v historii jedné země na jihovýchodě Asie.

Česko v krizi důvěry

Ve vyjádřeních českých veřejných činitelů začal převládat značně zachmuřený tón. Ministr zdravotnictví Jan Blatný minulý čtvrtek dramaticky vystoupil v Chebu, svou promluvu sice začal osobním vyznáním, že jako lékař se nikdy nevzdává. Jeho nejistá dikce a i to, že svou promluvu četl z papíru, ale navozovaly dojem, že o svém odhodlání potřebuje přesvědčit nejenom publikum, ale především sebe.

Když se média chovají jako média

Velkou pozornost před časem vzbudilo rozhodnutí školské rady v San Franciscu, která chtěla přejmenovat čtyřicet škol, protože svými názvy připomínaly osobnosti sporných kvality, jež se v životě dopustily různých hanebných činů. Na seznamu postav nehodných být tímto způsobem připomenuty se ocitli třeba George Washington nebo Abraham Lincoln. Kdekdo se tomu právem podivil.

Užít si New York s jízlivou průvodkyní

Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd.

Ze života osamělých mstitelek

Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů.

Slavíme s Berniem a Kamalou

Ve Spojených státech se ujal úřadu nový prezident, čtenáři si nepochybně povšimli. Inaugurace je pokaždé velmi fotogenická událost, tentokrát byl ovšem ten nejvýraznější obraz poněkud nečekaný – nikoli extravagantní róba Lady Gaga, ani ladná gesta mladé básnířky Amandy Gormanové a jásavé barvy jejího outfitu. Masového sdílení se dočkala fotografie osmdesátiletého senátora a neúspěšného prezidentského kandidáta Bernieho Sanderse, starý muž sedí trochu skrčený na židli, oblečen je velmi dědečkovsky a nijak zvlášť slavnostně – palčáky, zapnutá teplá bunda.

S kokainem si nezačínat

Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.

Jak zkrotit digitálního molocha

To, že někdo je nejmocnější člověk na světě, ještě neznamená, že není možné zavřít mu pusu. Přesvědčil se o tom dosluhující americký prezident Donald Trump. Po vpádu jeho příznivců do Kapitolu několik sociálních sítí oznámilo, že trvale zrušilo Trumpovy účty. Mocná firma Amazon zároveň přestala hostovat síť Parler, která nemoderovala statusy uživatelů.

Kdo to tady režíruje?

Atmosféra na sítích je trochu vzrušenější, doba je taky přece jenom vykloubenější, než bývá v kraji zvykem. A v jiných krajích třeba ještě víc – v Americe by o tom mohli vyprávět. Názorů na to, co se tam právě děje, je plný internet. Zhusta jsou formulovány velice exaltovaně, dramatičnost chvíle si to zjevně žádá.

Dostatečná distance v Dubaji

Krátce předtím, než tuzemští uživatelé sociálních sítí napřeli své zraky k washingtonskému Kapitolu, předmětem místy vzrušených debat se stala jedna domácí kauza. Týkala se datového specialisty a vůbec influencera, nebo jak to říct, Petra Ludwiga, v české virtuální sféře postavy velice známé. Stala se totiž strašná věc. Pan Ludwig udělal na Facebooku hloupý vtip, jehož zásadním nedostatkem byla… absence vtipu. Chápu, sama skutečnost, že někdo na síti nevtipně vtipkuje, musela uživatelské masy dlouhodobě a hluboce rozrušit, je to taková – vojenským slangem řečeno – „mimořádka“, situace hodná spuštění poplachových sirén a zvýšení stavu bojové pohotovosti.

Když se ze satiry stane antisatira

Americký film Assassination Nation není ani moc dobrý, ani moc zábavný. V jistém smyslu je ale pozoruhodný. Scenárista a režisér Sam Levinson – mimo jiné autor (pře)ceněného seriálu Euforie – se v něm pokusil zachytit nějaký hyperbolický, satiricky zkreslený obraz doby, té nejžhavější současnosti, jak se říká. A podařilo se mu to – jenomže jinak, než zřejmě zamýšlel. Ve filmu velmi polopatisticky a krvavě „tepe nešvary“, jejichž je jeho dílo velmi výmluvným příkladem.

Americké selfie nad propastí

Vpád na Kapitol je jistě jedna z nejdůkladněji obrazově dokumentovaných historických událostí – na mnoha a mnoha videích natočených v řadách útočícího davu je vidět několik vztyčených rukou, každá drží mobil zaznamenávající okolní dění, objektivy se také často obracely na tváře svých majitelů. „Jsme uvnitř! Jsme uvnitř! Derrick Evans je v Kapitolu,“ křičí člen zákonodárného sboru státu Západní Virginie na videu, které sám postoval na sociální sítě.

Premiér a frustrace

Premiér Andrej Babiš poskytl rozhovor pro sobotní vydání deníku Právo. Komentoval v něm i postup vlastního kabinetu proti pandemii, vyslovil se v tom ohledu (sebe)kriticky. Zároveň ale zdůraznil, že je těžké předvídat vývoj epidemie a chování lidí.

Evropští muži na útěku před sebou samými

Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného

Zemanův plurál. Kreativita v Mafře

Péefka. Děcka. Stromečky. Zvířátka. Přání. Koncem roku to tak (nejenom) na sociálních sítích chodí, ten loňský nebyl výjimkou, jakkoli byl průběh svátků i příchodu nového roku ze známých důvodů méně družný a klidnější. K tomu svátečnímu spojení přispěl taky prezident Miloš Zeman svým vánočním poselstvím, obvyklým způsobem se v něm pokusil naložit opozici, médiím a dalším rozvratným živlům.

Mdlá vzpoura dvorního šaška

Konec roku je ve světě filmu čas premiér prestižních projektů – i proto, aby se nevytratily z paměti členů akademií a porot, jež budou začátkem roku příštího rozhodovat o laureátech nejrůznějších cen. Ta letošní sezona je ze známých důvodů výrazně ochuzená, nikoli ale o „oscarový film“ z Netflixu, streamovací služba drží svou přednedávnem založenou tradici uvádění ambiciózních snímků uznávaných režisérů, díky nimž se může prezentovat jako víc než obchodník se zábavou určenou k rychlé spotřebě.

Novější články Starší články