Nestává se zrovna často, aby nejvyšší představitel výkonné moci dopředu instruoval Ústavní soud, jak má rozhodnout v té které věci. Prezident Miloš Zeman včera udělal právě tohle – v rozhovoru pro Press klub na Frekvenci 1 řekl, že by ÚS měl odmítnout návrh skupiny senátorů na zrušení částí volebního zákona, které určují způsob přepočtu hlasů na mandáty a stanovují práh pro vstup do sněmovny pro volební koalice.

Vyhovění žádosti by pomohlo menším stranám, které podle současných pravidel na zisk jednoho mandátu potřebují výrazně více hlasů než partaje dominantní. Taková situace by podle Zemana vedla k „destabilizaci systému“ a ÚS má podle Zemana situace stabilizovat, nikoliv bourat.

Kdyby Ústavní soud stížnost uznal za oprávněnou, tratila by na tom nejsilnější politická formace, v současné době to je hnutí ANO premiéra Babiše. A prezident má na jeho setrvání u moci zájem, má na Babiše „vsazeno“. Pokud by se k vládě dostala opozice, Zeman by ztratil vliv a také šanci realizovat v závěru své politické dráhy svoje záměry.

Není ale zdaleka jisté, že zvítězí-li před soudem opoziční senátoři (kuloární zprávy tomu prý nasvědčují), bude to mít vliv už na letošní volby do sněmovny – prezident jejich termín vyhlásil nezvykle brzo, říká se, že právě kvůli tomu, aby případné zavedení změn opět případně požadovaných Ústavním soudem zkomplikoval. Pokud by tribunál senátorům vyhověl v plné míře, musela by se najít politická shoda také na novém způsobu přepočtu hlasů, což je v současném rozložení sil a navíc v předvolebním čase nepravděpodobné. Podle hypotetické nové úpravy by se volilo asi až ve volbách příštích.

V každém případě je pozoruhodné, že právě Miloš Zeman v souvislosti se stížností vyzývá soudce, aby systém nebourali a nedestabilizovali. Základem systému je přece ústava a poměřování zákonných norem metrem ústavnosti je vždycky také práce na udržení stability systému. Zajímavější je ale jiný paradox – současná podoba volebního zákona je výsledkem snahy „zbourat systém“.

Nastala před dvaceti lety v době opoziční smlouvy mezi ČSSD vedenou Milošem Zemanem a ODS s předsedou Václavem Klausem. Dvě tehdy nejsilnější partaje se tenkrát dohodly, že dosavadní systém „zboří“ a nastaví volební zákon tak, aby přinášel výsledky umožňující sestavení jednobarevné vlády, aby k získání sněmovní většiny nebylo potřeba sestavovat koalici. Tu změnu volebního zákona strany opoziční smlouvy protlačily v obou komorách parlamentu (v Senátu to jednání bylo značně dramatické). Části volebního zákona tehdy odmítl Ústavní soud na návrh tehdejšího prezidenta Václava Havla. Zčásti ale ten původní záměr zůstal naplněn, volební systém je dnes nastaven tak, že silnější strany zvýhodňuje.

Podle původního plánu měly být těmi zvýhodněnými partajemi strany opoziční smlouvy, tedy ODS a ČSSD. Ty přitom v dnešní situaci zájem na zachování systému, kdysi nastaveného v jejich zájmu, nemají. Jejich politická dominance nebyla věčná a ústavní změny se nedělají na jedno volební období. Prezident Zeman k nim ale vždy přistupoval účelově – před dvaceti lety i dnes.

Tehdy rétorika o stabilitě a potřebných změnách zakrývala mocenský tah dvou partají a jejich šéfů, dnes se Zeman zaklíná stabilitou, aby opět ošetřil své momentální politické zájmy a udržel u moci ty politické síly, od nichž čeká patřičnou vstřícnost. V té účelovosti, důsledném hraní na sebe, jeho politika udržuje vzácnou kontinuitu, to se musí uznat.