Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Asi si pamatujete tu zprávu, jak prezident Trump propagoval nevyzkoušený preparát chlorochin jako lék na koronavirus a jak to manželé v Arizoně viděli v televizi, požili větší množství této látky a muž zemřel. Je to příběh symbolizující nezodpovědný přístup nekompetentního prezidenta. Ale taky příběh symbolizující, jak je ve skutečnosti s koronavirem v USA všechno trochu jinak.
Na nový, ambiciózní plán unijního fondu obnovy reagoval premiér Babiš překvapivě rychle – nechce ho. Při zvážení všech okolností je to pro nás špatný postoj. Potřebujeme jiný.
Vypadá to, že senátor a prezidentský kandidát Jiří Drahoš udělal konečně za svou politickou kariéru něco užitečného.
Velké americké deníky jsou již dlouho orgány levice, ale udržují si téměř dojemnou tradici: snaží se o názorovou pestrost tím, že zaměstnávají pár konzervativních komentátorů. Psát pro publikum, které jejich názory předem odmítá, je pro tyto jedince výzva. Jsou pod trvalým tlakem – přizpůsobit se, nebo se nechat otrávit. Některé to autorsky zničí. Rossu Douthatovi, který se v roce 2009 jako třicetiletý stal nejmladším komentátorem New York Times vůbec, to prospělo. Své konzervativní katolické názory nezměnil, ale snaží se je formulovat tak, aby přesvědčil i lidi jiných východisek.
To, co vešlo ve známost jako Trumpův ruský komplot (collusion), je třeba považovat za mimořádný ruský strategický úspěch.
Loni v říjnu vydal vysoce kvalifikovaný mezinárodní odborný panel zprávu Global Health Security Index o připravenosti na vypuknutí pandemie infekčních chorob. A jaké byly podle expertů dvě nejlépe připravené země? Spojené státy a Velká Británie.
Ve známé dichotomii „lidí odněkud“ („somewheres“) a „lidí odnikud“ („anywheres“) je Bruno Maçães „anywhere“ k pohledání. Portugalec, který studoval na Harvardu, učil v Berlíně a sloužil své zemi jako ministr pro evropské záležitosti, dnes žije hlavně v Istanbulu se svou tureckou manželkou, má úvazek na univerzitě v Číně, u konzultantské firmy sídlící v Londýně a nerezidentní pozici v americkém think-tanku. Jeho názory jsou však od typického západního „anywhere“ dnešní doby velmi odlišné. Ne že by byl konzervativec nebo reakcionář. Ale hledá jinou „diverzitu“ než tu, kterou běžné pojetí globalizace nabízí. Tři knihy, které vydal, jeho komentáře v časopisech a na Twitteru spojuje přesvědčení, že historie neskončila, ale naopak po krátké pauze začíná s novou energií. Tuto změnu nesleduje se znepokojením jako „konec Západu“, ale naopak dychtivě zkoumá.
Lék remdesivir se stal jednou z viditelných story koronavirové pandemie. A tak se pochopitelně potkává s dalšími tématy.
Koronavirová pandemie koneckonců ukázala, jak daleko k sobě státy EU pod všemi integračními mechanismy mají.
Ale opět tu nastupuje náš komplex nadřazenosti. My máme své právo na soukromí, této věci rozumíme víc než ostatní
Zatím se nezdá, že bychom o novém koronaviru žili v omylu – a pokud od té doby, co se objevil, některé údaje či předpovědi ztratily platnost, pak to bylo spíš směrem k větší agresivitě choroby. Počínaje neblaze proslulým ujištěním Světové zdravotnické organizace ze 14. ledna, že virus se nepřenáší z člověka na člověka, se všechny charakteristiky choroby spíš potvrzovaly nebo upravovaly směrem k horšímu.
Zpravodajství o Švédsku se neslo ve zcela jiném duchu – „Podívejme se, jak to ti rozumní, přemýšliví Švédové dělají“
Jako by pandemie nebyla dost strašná věc, rozhodla se skupina celebrit minulý týden vypustit na svět psychologickou zbraň v podobě své verze Lennonovy písně Imagine. Všechno zlé může být k něčemu dobré; jestliže například americká kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová nebo Greta Thunbergová chtějí zneužít čínské morové rány k prosazení zelené ekonomiky, je jistá šance, že toto extempore by mohlo pohřbít žánr celebritních štafetových cover verzí na podporu nějaké kauzy obecně a oprašování Lennonovy písně zvlášť.
Tak je i nepopiratelné, že Čína dnes pomáhá. Protože jsme dopustili situaci, v níž nikdo jiný pomoci nemůže. Budeme žít v eurasijském světě s čínskými charakteristikami.
Pokud se někde ve světě přihodí nějaká humanitární katastrofa či jiná skrumáž a vy čtete výzvy, že „svět nesmí zůstat nečinný“, víte, že to „svět“ zde znamená „Západ“.
S nástupem komunismu v Americe to asi nebude tak horké. Přinejmenším v politice, jak ukázalo tzv. superúterý prezidentských primárek Demokratické strany.
V zásadě nelze a priori vyloučit, že se socialista Bernie Sanders, který je na nejlepší cestě získat nominaci Demokratické strany, stane americkým prezidentem.
Pro nikoho by nemělo být překvapením, že z průzkumu CVVM vyšel Miloš Zeman dobře v kategorii „je v kontaktu s občany a zná jejich problémy“.
Donald Trump se zjevně cítí poté, co ho Senát zprostil ústavní žaloby, na koni.
Prezident Trump v úterý pronesl v Kongresu tradiční projev o stavu Unie. Když domluvil, demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová text jeho projevu, do kterého po celou dobu projevu koukala jako do menu ve špatné restauraci, před objektivy kamer roztrhala. V infantilním gestu přetekla frustrace, jež je zcela pochopitelná. Trump je nahoře a demokraté jsou dole.
Jen skupina naprosto nedotčená aktivním občanstvím si může nechat ukrást Babišem svou iniciativu – hackaton – takhle snadno.
Pavla Kalinu, profesora na Fakultě architektury ČVUT, znají čtenáři zajímající se o dějiny architektury, ale i dějiny obecně. Koncem loňského roku mu vyšla kniha Hluboké město. Je to kniha o historii měst, ale, jak napovídá podtitul Moderní metropole jako Druhý Řím, je to kniha s určitým partikulárním pohledem. České knihy občas mívají jaksi středoškolský charakter – jsou vedeny snahou dát najevo zvládnutí momentálního stavu bádání ve světě, ale na vlastní myšlenku si nejen netroufají, ale ani nejeví povědomí o tom, že by něco takového mohlo existovat. To není případ Kalinovy knihy. Ačkoli má náležitosti učebnice, zároveň slibuje být dotažením myšlenek, jež Kalina nastiňuje ve svých publicistických textech.
Zdálo by se, že američtí demokraté budou mít jasnou cestu k prezidentským volbám v roce 2020. Prezident Trump dělí lid na příznivce a ty, kteří ho považují za skvrnu na národní cti, a od těch druhých lze často slyšet, že budou volit kohokoli, kdo ho porazí. Jenže tři týdny před prvními primárkami není jisté, jestli budou schopni takového kandidáta dodat.
Zdá se, že stavba repliky kostela v Gutech na Třinecku konečně může začít. Stavba, jež se zdála být ukázkou toho, jak byrokracie selhává, je ale právě ukázkou toho, že byrokracie funguje.
V hantýrce investorů a zakladatelů firem v Silicon Valley narazíte na slovo „scale“ (měřítko, rozsah). V ekonomii „economies of scale“ znamená úspory z rozsahu, ale tamní investoři ho používají i jako sloveso. „It doesn‘t scale“ znamená, že určitá softwarová aplikace nebo organizační postup či firma funguje při určitém objemu uživatelů, prodejů atd. Ale když má zvládnout řádově vyšší objemy, tak už nefunguje. ODS se přihodilo něco podobného. Je to velmi pěkná dvanáctiprocentní strana. Ale na vyšší procenta její současná verze není stavěná.
V Íránu byl loňský podzim dost vzrušený. Ale pokud informace o tom cíleně nevyhledáváte, v hlavních zpravodajských souhrnech byste se o tom nedozvěděli.
Autorem termínu „krmelec Evropy“ je zřejmě ekonom Karel Kříž. Použil ho v Salonu Týdeníku Echo v březnu 2018 k tématu, na které ovšem Kříž upozorňoval už dřív, jako jeden z prvních u nás – odlivu kapitálu prostřednictvím zahraničních majitelů valné části ekonomiky.
Mezi témata, jež můžeme v novém roce očekávat, jistě patří i plný rozpuk boje za zelenější budoucnost. Nejen na „reálné“ frontě regulace ekonomiky, ale i na frontě symbolického boje. Tedy boje o to, které myšlenky jsou společensky přijatelné a žádoucí. Jedna z výtek (zbraní), která se v tomto boji používá, je výtka pokrytectví. Je lákavá, ale je třeba s ní nakládat opatrně.
Žijeme v éře twitterové diplomacie, což po Donaldu Trumpovi pochopila i řada jiných. Včetně nejvyššího íránského vůdce Alího Chameneího (což je ironické vzhledem k tomu, že tamní režim periodicky blokuje přístup na tuto sociální síť). A tak když Trump poslední loňský prosincový den pohrozil Íránu nespecifikovanými následky za útok na americkou ambasádu v Bagdádu, odpověděl mu na Nový rok Chameneí tweetem, v němž mimo jiné napsal „Nemůžeš nic dělat“ (anglicky; angličtina sice nerozlišuje vykání a tykání, ale výsměšný tón velí přeložit ho tykáním).
