Na současné pandemii není zajímavé jen to, jak různě na ní jednotlivé země reagují. Příznačné je i to, jak se různí i reakce na tyto různé reakce. V Evropě byly od počátku tři země, jež se rozhodly nejít cestou karantén, omezení volného pohybu a „zmražení“ celé země, a tedy celého hospodářství: Británie, Švédsko a Holandsko. Odborníci a politici z těchto zemí to výslovně říkali.

Nicméně z mediálního diskurzu těchto zemí a mezinárodních i českých médií byste to skoro nepoznali. Zpravodajství o Británii se zpravidla neslo v duchu „Ha ha ha blbeček Boris“. Když ve svých vystoupeních povzbuzoval národ svým bujarým stylem fotbalového trenéra, většina komentátorů ohrnovala nos. Každá nekonzistentnost ve vystupování ministrů, každý objevený nedostatek ve zdravotním systému byl nemilosrdně kritizován. V zásadě se reprodukovala a znovu obživla dělicí čára brexitu – lidé, kteří sami sebe vidí jako racionální, zodpovědní a prozíraví, nemohli vystát, jak hazardérsky si vláda počíná.

Přitom paradoxně postup britské vlády byl zcela opačný než ten, jaký „remainers“ vyčítali kampani za odchod z EU. Remainers se tehdy dovolávali názorů expertů, kteří varovali, jak katastrofální odchod z Unie bude. Nyní se vláda velmi veřejně spolehla na rady expertů. Důležitou tváří strategie se stal hlavní vědecký poradce premiéra Patrick Vallance. Materiály, z nichž vědecké týmy, o něž se opíral, vycházely, byly a jsou veřejně přístupné každému na internetu.

Jenže počet nakažených rostl rychleji, než jejich modely předvídaly. Což je u nemoci, jako je tato, pochopitelné. Vědomosti o jejích vlastnostech se neustále mění a zpřesňují. A tak vláda nevydržela s nervy a koncem března i ona přešla na strategii „lockdownu“. Média špatně skrývala škodolibost, když jeden, dva a teď už tři členové kabinetu včetně premiéra oznámili, že jsou nakaženi.

Když už nic jiného, mohou jim dnes jejich kritici přiznat, že vyslyšeli požadavek známého matematika – a raného příznivce tvrdé karantény proti koronaviru – Nassima Taleba – že ti, kdo rozhodují, mají „mít vlastní kůži ve hře“.

Zpravodajství o Švédsku se neslo ve zcela jiném duchu – „Podívejme se, jak to ti rozumní, přemýšliví Švédové dělají“. Reportáže o tom, jak Švédové stále jezdí do lyžařských středisek a chodí pít pivo do hospody, se čtou jako cestopisy z ráje. Autoři zpravidla nějak docílí toho, že poklidnou hladinu nezčeří ani disonantní hlasy, jako třeba dopis 2300 akademiků vyzývající vládu k obezřetnějšímu postupu. Anebo interní oběžník ze stockholmské nemocnice varující, že koncem tohoto týdne začnou odpojovat pacienty od dialýzy.

Ty texty svou atmosférou zpravidla nijak neodrážejí skutečnost, že Švédsko, jež má přibližně stejný počet obyvatel jako Česká republika, má k dnešnímu dni 687 mrtvých. A že má více mrtvých na obyvatele než jeho skandinávští sousedé a ten rozdíl se zvětšuje. Ani že Holandsko, o kterém se píše méně, má počet obětí, který by pro Českou republiku dnes odpovídal 1300 mrtvých.

Na tom je zajímavé, že třeba vůči Itálii, Španělsku či Francii se uplatňuje zcela jiný přístup. Informace o průběhu epidemie u nich jsou přijímány jako zprávy o tragédii, jež na ně prostě nějak dopadla. Žádné úšklebky nad neschopností vlád, žádné investigace na téma „jak to dělají“.

Přitom počínání jejich vlád bylo v počáteční fázi epidemie naprosto cirkusové. Nechme stranou Itálii, která byla první. Ale co říci o Španělsku, kde se 8. března zúčastnily pochodů na oslavu Mezinárodního dne žen dvě ministryně vlády a manželka premiéra? Všechny jsou dnes infikované. Co říci o prezidentu Macronovi, který v době prvních případů infekce přiměl svou ministryni zdravotnictví odstoupit, aby kandidovala za jeho hnutí na pařížskou primátorku? Ve volbách, jejichž první kolo se konalo ještě 15. března, když už každému muselo být jasné, že druhé kolo se konat nebude?

Ta různost, kterou pozorujeme, není jen důsledkem toho, že lidé přenášejí své politické preference i na vnímání jevů, kde je to naprosto nepřípadné. Zejména kontrast mezi obrazem Británie a Švédska s jeho levostředovou vládou je v zásadě pokračováním brexitu epidemiologickými prostředky.

Ta různost hlavně ukazuje, že země jsou prostě jiné. I v éře globalizace a evropské integrace zůstávají jednotlivé národní společnosti v těch nejpodstatnějších věcech relativně uzavřenými jednotkami. Se svými vlastními společenskými zvyklostmi a vztahy mezi lidmi, způsoby vládnutí, získávání politické důvěry a vyvozování politické odpovědnosti. A ty zkreslující vnější filtry nám připomínají, že jejich násilné sjednocení v dohledné době by pro lidskou svobodu byla katastrofa.