Zatím se nezdá, že bychom o novém koronaviru žili v omylu – a pokud od té doby, co se objevil, některé údaje či předpovědi ztratily platnost, pak to bylo spíš směrem k větší agresivitě choroby. Počínaje neblaze proslulým ujištěním Světové zdravotnické organizace ze 14. ledna, že virus se nepřenáší z člověka na člověka, se všechny charakteristiky choroby spíš potvrzovaly nebo upravovaly směrem k horšímu.

Zkušenost zemí, které se rozhodly nechat nemoci volný průběh s vidinou získání skupinové imunity, jako Velké Británie, Švédska a Nizozemska, nelze dnes nikomu doporučit. Tam, kde koronavirus vypadá skutečně spíš jako chřipka, od počátku agilně vystopovávali, testovali a izolovali všechny, kdo přišli s nákazou do styku, což je cesta pro nás dnes již prošvihnutá. Anebo uvalili na život a ekonomiku větší či menší omezení. Taková, jaká se kvůli chřipce nepodnikají. Tam, kde se nemoci nechala na počátku volnost, jako v Itálii nebo ve státě New York, se ukazuje, že skutečný počet obětí není nižší, než uvádějí první čísla, ale naopak vyšší.

Promořením ke skupinové imunitě?

Svatý grál epidemiologů, „promoření“ ke skupinové imunitě, je zatím zahalen v nejistotě. Dostatečné serologické testování nemáme. Zatím nejzajímavější výsledek přineslo testování v italském Castiglione d’Adda, kde 40 ze 60 dobrovolníků mělo v krvi antigeny. Ale to, že byli zdraví, stojí jen na vlastním tvrzení těch dobrovolníků. A v tom městě zemřelo na koronavirus 80 z 4600 obyvatel; to by v českých poměrech znamenalo 170 tisíc mrtvých. A kromě toho z Jižní Koreje přicházejí signály, že možná ne každý, kdo nemoc prodělal, má imunitu. A tak dále.

Jiná cesta než počáteční uzavření a postupné otvírání s tím, jak se bude zavádět chytrá karanténa, a čekání na léky a vakcínu neexistuje a neexistovala. Ti, kdo říkají, že existuje, ve skutečnosti nemají žádné fundamentálně odlišné čtení nemoci samotné. Říkají něco jiného: že by mělo víc lidí umírat.

To je zajímavá myšlenka, byť ji člověk neslýchá příliš často, ale pojďme se jí zabývat.

A není to míněno jako sarkasmus, nebo ne úplně.

Moderní společnosti si zakládají na tom, jak dokázaly prodloužit délku života. Ta veličina na vás vyskočí v každém traktátu či tweetu na téma, jaké blaho světu přinesl kapitalismus (anebo Kubě socialismus), globalizace, rozvojová pomoc a podobně. Spolu s klesající dětskou úmrtností a klesajícím počtem lidí žijících z méně než jednoho dolaru denně je délka života nejpopulárnější položkou těchto kázání. Vyšší délka dožití rovná se modernita.

Svérázným dokladem pokroku jsou potíže penzijních systémů, kde je rostoucí věk dožití polovinou problému (tou druhou je klesající porodnost). To si jejich tvůrci namnoze neuměli představit. V době svého zavádění ty systémy byly téměř podfukem na dělnické třídě – parametry byly nastaveny tak, že typický pracující si důchodu mnoho let neužil. Dnes si těch let užívá deset, dvacet, protože žije mnohem déle, ale zvyšovat věk odchodu do důchodu je politicky toxické.

Pokrok medicíny je úžasná věc, což si člověk uvědomí vždy, když se podaří zachránit život dítěte, jež by před stoletím zemřelo, neboť děti umíraly téměř v každé rodině. Nebo prodloužit život nějaké vynikající osobnosti, kterou máme rádi a oceňujeme, co všechno ještě díky tomu může dát světu.

Ale pak jsou tu taky miliony lidí, jejichž nově získaná důchodová léta nejsou tak šťastná a z jejichž příspěvku se neraduje ani širší společnost, ani užší okruh jejich nejbližších, protože nemají ani okruh, ani čím přispět.

Je velmi drsné takto o nich mluvit, ale to ještě neznamená, že to není pravda. Kdyby to nebyla pravda, nemohlo by se třeba stát, že ve Francii ve vlně srpnových veder v roce 2003 zahynulo patnáct tisíc převážně starých, o samotě žijících lidí. Neměli na koho se obrátit, nikomu nescházeli (někdy i týdny). Jestliže se to teď stává méně, pak proto, že stát učinil opatření, aby si zase nemusel najímat chladírny. Ne proto, že by ti lidé přestali být osamělí. V Japonsku je seškrabávání osamělých mrtvol z podlahy profese.

Zdravá délka života

Statistici počítají takzvanou zdravou délku života, tedy věk, kdy člověk není omezen svým zdravotním stavem v běžných činnostech (zjišťují to dotazováním, což vede k otázce, jak jsou zohledněni ti s alzheimerem). V Evropě byla v roce 2018 okolo 64 let, což je zhruba 80 procent střední délky života. Zajímavé je, že pořadí zemí v obou tabulkách se liší a některé bohaté země s vysokým věkem se ve zdravé délce života propadají do poslední třetiny – třeba Rakousko, Nizozemsko, Dánsko, ale žádná z jihoevropských zemí. Zřejmě je na středomořském způsobu života něco, co ani nejvyspělejší sociální stát a medicína nenahradí. I při všech investicích do překonávání pohybových omezení pokročilý věk zůstává nepohodlný a ponižující. Staří lidé skotačící s vnoučaty v podzimním slunci jsou pravidlem v reklamách na zubní protézy a pleny pro seniory, v realitě ne.

A to živoření je také nákladné. Podle jedné studie z roku 2017 srovnávající údaje z devíti zemí a teritorií ze Severní Ameriky, západní Evropy a Tchaj-wanu člověk vyčerpá během posledních tří let před smrtí v průměru okolo 20 procent svých celkových zdravotních nákladů za život. Ale je to zpolitizované téma a některé studie dospívají k vyššímu podílu.

Takže, máme-li co do činění s epidemií útočící hlavně na starší ročníky, nestojí za úvahu nechat ji tyto nepříliš perspektivní životy trochu proklestit? Vlastně jen mírně zahýbat s křivkou úmrtnosti, sáhnout na časové ose trochu doprava a vypůjčit si z budoucnosti pár lidí, kteří by beztak odešli za rok, zda dva, za tři?

Museli bychom se vypořádat ještě s dalšími námitkami.

Koronavirus zabíjí sice převážně, ale zdaleka ne výhradně jen starší ročníky. Kdyby bylo možné, aby skupiny řekněme pěti set mladších lidí mezi sebou vybraly jednoho dobrovolníka, který se obětuje za promořování, bylo by to ideální. Ale to jde s drakem v pohádkách, ne s koronavirem. Jak poznamenal Bruno Maçães, „pro liberální společnosti je skutečný problém, že se nemůžete rozhodnout sám za sebe, kolik rizika viru chcete podstoupit, protože riziko všech je kombinované“.

Výpočet ztrát a výnosů se také může zkomplikovat díky tomu, že odpověď na obligátní otázku „A kolik životů si vyžádá hluboká recese, kterou vaše karanténa způsobí?“ není taková, jakou by zdravý rozum předpokládal. Studie, které se o tom dělají, opakovaně dospívají k výsledku, že recese dokonce překvapivě úmrtnost snižují. Ekonomickou hantýrkou řečeno je vývoj tohoto ukazatele „procyklický“. Potvrdilo se to i třeba pro evropskou dluhovou krizi. Studie z roku 2017 zkoumající data ze všech členských zemí EU dospívá k závěru, že „nárůst jednoho procentního bodu v národní míře nezaměstnanosti je asociován s redukcí mortality očištěné pro věk o 0,5 %“. Ale to není argument, na který bychom se měli spoléhat, protože hluboký a trvalý pokles zjevně zdravotní důsledky má, jak ukazuje vývoj v „zapomenutých“ oblastech USA. A z celkové mortality se vymykají sebevraždy, ty se skutečně chovají tak, jak by člověk u stavu hromadné beznaděje předpokládal.

Na druhou stranu kalkulace typu kolik bezpečí a prosperity za kolik lidských životů už děláme. V medicíně samotné. Mohla by spotřebovávat v podstatě neomezené množství peněz. Dokáže nebo mohla by dokázat léčit řadu různých vzácných nemocí, u nichž by terapie přišla na desítky milionů na pacienta. Neléčíme je. Kolektivně jsme se tak rozhodli.

Ale to se neděje zdaleka jen v medicíně. Zakázat nějakou možná karcinogenní chemikálii a nahradit ji něčím dražším? Snížit nebo zvýšit povolenou rychlost aut? Vykácet aleje podél silnic pro vyšší bezpečí opilých řidičů? Hauzírujeme s cenou lidského života dnes a denně, jen ne tak obnaženým způsobem.

Diskusi o tom, zda bychom neměli být vůči umírání otužilejší, by tedy bylo možné přivítat. Ale se dvěma výhradami.

Zaprvé, bylo by fér ji vést předem, a ne teď, uprostřed epidemie. Aby bylo všem jasné, s jakým společenským kontraktem do ní vstupujeme. Takhle je to trochu, jako když vláda uprostřed epidemie zkouší omezit moc parlamentu ve stavu ohrožení.

Posedlost bezpečím

Dnešní společnost je posedlá bezpečím. Je to vlastně věc, která jde modernímu státu nejlépe. Mnoho jiných hodnot bylo vyřazeno ze sféry politična, o některých společnost ani neumí mluvit. Stát se legitimizuje hlavně ekonomickým růstem a zajišťováním bezpečnosti. A zdraví, ale fakticky ne zdraví, nýbrž udržování naživu. Kdyby se lidé víc zajímali o dobrý život, třeba by jim zbývalo víc než samota zaplněná jen pudovým strachem ze smrti. Třeba by víc lidí dávalo předem najevo, že při havárii nebo smrtelném onemocnění nechtějí být udržováni na přístrojích ve vegetativním stavu za každou cenu. A ve chvílích, kdy jde o přežití společenství, tím silněji.

Vynikající japonský režisér Šóhei Imamura natočil v roce 1983 film Balada o Narajamě (vyšel i na českém DVD), v němž se v odlehlé vesnici stárnoucí hrdinka podrobuje povinnosti všech sedmdesátníků odejít zemřít na horu Nara. Postará se o budoucnost rodiny, potajmu si vyráží zuby, aby působila sešleji… Nakonec musí pevnou rukou přimět svého syna, aby ji na horu vynesl, protože ten má méně ochoty podrobit se prastarému přikázání než ona sama.

Ale to byla archaická, statická společnost, kde byl počet zdrojů a krků, které mohla uživit, neměnný. Není to pro nás návod. Jde jen o to, uvědomit si, že společnost může být jiná. Ale to musí vyrůst postupně a autenticky, ne že si namluvíme, že korona vlastně není tak hrozná.

A zadruhé, platí zde totéž co pro výzvy k hrdinství: vyzývejme k němu, ale každý sám za sebe, ne za ostatní. Ani tím není všechno předem dáno. Minulý týden jistý Scott McMillan napsal na Twitteru: „Základní problém je, jestli potopíme celou ekonomiku, abychom zachránili 2,5 procenta populace, která jsou 1) obecně nákladná na údržbu a 2) neproduktivní.“ Twitter zafungoval tak, jak v Americe funguje – McMillan dostal devět výhrůžek smrtí – a reportér Washington Post vyhledal jeho rodiče. Je jim 78 a 75 let a svého syna podrželi. „Mám před sebou možná deset let života,“ řekl otec. „Neměli bychom obětovat ekonomiku kvůli záchraně starých lidí. K čemu je dobré zničit kvůli tomu budoucnost našich vnoučat? Proč být sobec?“ Matka opatrněji přizvukovala. „Lidem to mohlo znít trochu drsně, ale to, co napsal, je správný popis. Většina lidí nad 75 let je už pomalejší. Nemusíme chodit ven. A je potřeba zachránit ekonomiku.“

To má u nás ještě jeden speciální akcent. Díky řediteli nemocnice v Motole a chvíli taky ministru zdravotnictví Miloslavu Ludvíkovi všichni známe výraz „kulich“. V této zemi existuje kasta lidí, ať už jde o elity, nebo o členy starých lékařských rodin, kteří prostě nejsou zvyklí s řešením svých zdravotních problémů začínat u obvodního lékaře. Ten, kdo žije s podvědomou jistotou, že když na to přijde, pro něj se na jipce vždycky místo najde, měl by si možná v této debatě dát pauzu.