Tag: fotoblog

Články k tagu

Chopin v koupelně

Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.

Sirény nad Varšavou

Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.

Let roháče přes Javorník

Střed Horňácka a tím i folklorní Moravy se nachází v izbě u Břetislava Rychlíka v Javorníku, přesněji v posteli, kde spával Ludvík Vaculík, když sem za ním jezdil. Vaculík byl sice z Valašska, ale Horňácko se mu přizpůsobilo. Ta izba je pěkná, plná drobných a pro zloděje bezcenných devocionálií, národopisných knih, zpěvníků a mucholapek, na které se chytaly hudebně založené mouchy, bohužel ne všechny. Prostředkem se táhne „rošt“, což je hlavní trám, do kterého je možné vetknout sekyrku nebo schovat střelnou zbraň. V rohu je kachlová pec, na níž lze též přespat, ovšem s jistotou, že se v noci člověk praští do hlavy. V té izbě vymýšlí Breťa, co by tak podnikl, aby se udržela na Horňácku úroveň zpěvu a lidové tvořivé pospolitosti.

Divoká honba v temném hvozdě

V knize Legendy a pověsti staré Šumavy, kterou uspořádal a texty z němčiny přeložil Josef Rauvolf a vydalo v roce 1996 nakladatelství Dauphin, se na straně 69 píše o Bludném lesíku u Vyššího Brodu. Jeho bludnost spočívá v tom, že se v něm dějí divné věci.

Konev milosti ve Vyšším Brodě

Kdybych byl mnich, což je pořád ještě snad otevřená možnost, chtěl bych být asi cisterciákem, třeba ve Vyšším Brodě – ono těch možností v Čechách ani víc není. Ten klášter je honosný, bělostný, trčí z něj neogotická věžička jako minaret. Rozložen je u vod vltavských, ve kterých měl prý málem utonout mocný vladař Vok z Rožmberka, ale neutonul, a na paměť toho tedy založil roku 1259 klášter, Vyšší Brod, Hohenfurth, Altovadum.

O bílé slečně z Rožmberku

Na nádraží v Českých Budějovicích, kde siluety holubích mrtvol zdobí skleněnou kopuli a jež je celé tak špinavé, že jsem se šel zeptat do informací, jestli je to záměr, jsem si koupil lístek do Rožmberka nad Vltavou, tedy dál na jih (viz minulý díl z Týna nad Vltavou). Přestoupil jsem pak ve stanici, která se kdysi jmenovala Cartlov, ale to znělo moc německy (Zartlesdorf), tak dostala úřední jihočeské jméno Rybník.

Vztyčení vlajky v Týně nad Vltavou

Bylo ráno a já jsem byl na jihu. Na náměstí Míru v Týně nad Vltavou se muž právě chystal zastrčit do trubkové konstrukce svého stánku s předměty k přežití v divočině vlajku jižanské Konfederace. Muž měl obarvené vlasy, těžký knír a maskáčové kalhoty. „To je, prosím, vyhlášení války Jihu proti Severu?“ zeptal jsem se v naději na zajímavou a aktuální konverzaci. „To ne,“ podivil se blbé otázce on a dodal: „Voni to kupujou vodácí. Mně to je jedno, co tam dám,“ řekl muž a skutečně už držel modrou vlajku Evropské unie, která se za chvíli skvěla vedle té konfederační, takže rovnováha byla zachována. „Ale slyšel jsem, že ji prej chtěj zakázat. Já myslím, že to je blbost. Ať si má každej vlajku, jakou chce,“ dodal muž a už tam zapichoval vlajku českou.

Morytát a legenda v Sadské

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přicházel k hotelu Modrá hvězda na kraji Sadské, viděl jsem už zdáli, že mají ještě zavřeno, takže jsem se tam nemohl posadit a nechat se obsloužit třeba tlačenkou, na kterou jsem měl chuť od rána, což bude dietou, kterou už měsíc týrám své otylé tělo.

Památný den na Kuksu

Památný den na Kuksu se jmenuje text Jakuba Demla z roku 1933, kdy ještě doufal, že ho miluje žena, s níž se tam nečekaně seznámil, když tam v roce 1931 přijel na kněžské exercicie, a zahořel k ní typickou demlovskou láskou katolického kněze, to znamená láskou vypjatou a vášnivou. Jmenovala se Kateřina (Catharine) Sweerts-Sporcková, byla hraběnka a Demla s německou tvrdostí odmítla: nemáme si co říct, nemůžete ode mne nic žádat, jsme si cizí, to, co děláte, se mi příčí, mu napsala. Koncem dubna 1945 skočila, v očekávání příchodu Rudé armády, pod vlak, čímž šporkovský příběh na Kuksu de facto končí.

Teď – nebo nikdy v Ústí nad Orlicí

Stáli jsme v zahradě Hernychovy vily nad mrtvým bronzovým Abelem a čekali na pizzu, jediné tehdy dosažitelné jídlo v orlickoústeckém okrese. Krásná socha v horizontální poloze tam připomíná místního rodáka, nikoli však pastevce Abela, ale Quida Kociana, sochaře českého symbolismu; být to Francouz, byl by slavný možná jako Rodin, ale protože byl z Čech, tak ho známe jenom my, a to jen někteří.

Kroužení supů nad Letohradem

Mezi Lanšperkem a Žampachem, o nichž se tu psalo minule, leží město Letohrad. Od té doby, co autor těchto cestopisů bydlí na Letné v Letohradské ulici, pociťoval touhu, ba povinnost toto město na prahu Orlických hor poznat.

Zpupní rytíři na Lanšperku a Žampachu

Změna je život, takže jsem na otce Jančaříka nečekal jako obvykle před nádražím v České Třebové (viz předchozí výpravy), ale sraz jsme si dali na stanici v Ústí nad Orlicí, které jsou ovšem dvě. Předsunuté historické nádraží Ústí nad Orlicí jako takové a potom Ústí nad Orlicí město, které je opravdu ve městě a je ještě starší a podobně jako pražské Masarykovo nádraží empirové, takže je to jedno z nejstarších nádraží v Čechách, protože je z roku 1845, tedy z toho roku, kdy se slavná trať z Prahy do České Třebové otevírala.

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Zavejcování na Budči

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.

Rozstříhané jablko v Protivíně

Do Protivína vede železniční trať z Písku přes Putim a Heřmaň podél klikatící se říčky Blanice a něžných tůní, ve kterých žije pár zbývajících žab, které však nebyly z vlaku vidět. Je to takhle v dubnu, když jsou luka ještě chvíli zelená, pampelišky žluté a mokřady mokré, nádherná cesta, při níž si člověk může z toho vlaku představovat, jak to má správně na zemi české vypadat. Vlhká vůně drnu, remízky pro koroptve a zajíce, selská stavení a klapající vodní mlýny, každou chvíli rybník, u toho rybníku na vrbě hastrman a v lese na kůrovci hejkal. A pochopitelně kostelíky jako vymalované, bíle natřené a křesťanskými kostmi na krchově obklopené.

Kouzelné uši za potokem

Obec Zákolany severně od Prahy, okres Kladno, je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi. Zaprvé se přímo nad ní tyčí vrch zvaný odpradávna Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti.

Zapadlé hvězdy nad Větrníkem

Když se v Praze vyjede tramvají nahoru na Petřiny, ovane člověka dech čehosi, řekl bych, mořského. Jako by byl najednou někde v Rumunsku na černomořském pobřeží, někde mezi hotelovými stavbami ze 60. a 70. let, které svou mohutností zakrývají linii moře, jež se náhle zjeví úplně blízko. Aspoň já jsem se takovou představou nechával unášet, když jsem chodíval kolem nejvyššího petřinského věžáku, který opravdu vypadal jak nějaká ceauşescovská moderna – a tak vypadá i dnes, po pětatřiceti letech, když se tam občas vracím.

Před koncem světa v Zákupech

Bylo to na začátku března, takže když se člověk nacházel mimo své bydliště, ještě neměl pocit viny. Třeba v Zákupech u České Lípy. Psal jsem tady před třemi týdny o tom historií obdařeném městečku a končil jsem tím, že se tam vrátím, neboť to na jeden článek nestačí. Než se tam dopravím opět tělesně, v což doufám, neboť ten kraj za to stojí, vrátím se tam spirituálně. Půjde ostatně spíš o lekci historicko-místopisnou než o nějaké extra osobní zážitky.

Nejjasnější psí hvězda nad Voltuší

Možná to začalo, když před Vánocemi umřel Sam. Byl to maďarský ohař čili vyžle, skořicový elegán mezi loveckými plemeny, postavou psí aristokrat a povahou dobrák od kosti, který naprostou většinu života prožil v Praze na Letné, aniž tušil, že jeho pravým domovem jsou bažiny kolem Dunaje a Tisy, kde jeho předkové dávili vodní ptactvo. Bylo mu už čtrnáct, takže veterán, ale pořád veselý a skotačivý a jinošsky bezelstný. Na začátku listopadu se ale začal motat, podlamovaly se mu nohy, potom se začal počurávat, i chůze mu dělala potíž a vůbec bylo patrno, že jeho života knot rychle dohořívá. Chvíli jsme ještě doufali, že je nějaká naděje, anebo že to snad ještě nějakou dobu půjde, ale pak tloukl hlavou do zdi a tiše kňučel a díval se přitom tak smutně a oddaně, že to člověku drtilo srdce. Když ho veterinář „uspával“, tak jsme ho jemně drželi a hladili a on se díval, jako že tomu rozumí a souhlasí s tím, jen se tak lehce chvěl a bylo to opravdu, jako když se loučíte s někým, kdo není ani o trochu nižším tvorem, spíš naopak. Když pak jeho srdce přestalo tlouct, zabalili jsme ho do deky a naložili do auta. A odvezli do Voltuše.

Idiotus optimus Piscensis

Když jsem poprvé přijížděl do Písku, stahoval se mi žaludek a měl jsem výraz asi poněkud vyděšený. Jel jsem se totiž představit lidem, jejichž dceru jsem uvedl do situace, které bylo nutné se postavit. Tedy požádat je o ruku, s níž měli úplně jiné plány a představy. Mně bylo dvaadvacet a byl jsem velmi perspektivní. Na první pohled idiot, absolutně bez nejmenší představy, jak to bude dál, kde budeme bydlet, jak budeme žít, za co budeme žít a podobně. Raději jsem na to ani nemyslel, asi jsem toho ani nebyl schopen. To se zas tak moc nezměnilo.

Kam zmizel v Zákupech Orlík

Letos v lednu spadl v Zákupech kus statku, ne ovšem jen tak nějakého jezeďáckého, nýbrž zámeckého a státem v nejvyšší míře chráněného. To, že byl pod zákonem přímo státním, bylo baroknímu statku platné jako mrtvému zimník. Prostě se jeho zdivo zřítilo, jak se mu to líbilo a jak to tak zhroucené zdivo a ztrouchnivělé trámy dělají. Musí to být zajímavý úkaz, takové hroucení zdiva, jistě je provázené zvukovými efekty a vizuálně to také může být působivé. Však to jistě nebylo naposledy, neboť pokud se nic v dohledné době nezmění a nezačne se s tím něco dělat, bude se řítit dál, takže pár metrů od státního zámku Zákupy bude k vidění státní zřícenina statek Zákupy, kam by si mohlo místní obyvatelstvo chodit pro stavební materiál.

Po stopách bájného prasete mangalica

Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.

Na sletu termálních dortů

Karlovy Vary jsou městem lanovek, pokud vím, tak aspoň dvou, a jednou z nich jsem se ráno nechal vyvézt na Dianinu rozhlednu nad městem. Vzpomínal jsem, jestli jsem to někdy předtím udělal, a došel k tomu, že ne, protože v letech 1965 až 1986, tedy v době, kdy jsem měl k Varům nejblíž a bylo to město našich rodinných výletů a pak mé puberty, tahle lanovka nejezdila. Takže jsem asi i poprvé vylezl nahoru na tu věž, která tam ovšem stojí od roku 1914, kdy právě končila nejlepší éra Karlsbadu, a hleděl do zamlženého a únorově našedlého údolí, ze kterého vystupovalo to unikátní město, které Le Corbusier prý nazval „úžasným sletem dortů“ a sto let před ním Alexander von Humboldt „briliantem ve smaragdové obrubě“.

Knížecí oči od Balatonu

Balaton je nejkrásnější v listopadu, protože tehdy skoro není vidět. To píše Krzysztof Varga ve skvělé knize o Maďarsku Guláš z turula, kterou doporučuju každému, kdo se o tu zemi trochu zajímá: nebo nezajímá, ale po jejím přečtení začne. Já jsem tam ale přijel na začátku února, bylo třpytivě jasno a studené slunce stálo na italsky modrém nebi, takže břehy toho mělkého a jako jitrnice protáhlého jezera vystupovaly v ostrosti mnoha kilometrů. Byl jsem u Balatonu poprvé v životě, v dětství mě k tomu nejbližšímu moři (moře je, když není vidět na druhou stranu, což z některých balatonských pohledů platí) rodiče neodvezli na relativně lacinou dovolenou, nevydal jsem se tam ani jako mladík zvábený třeba východoněmeckým road movie Und nächstes Jahr am Balaton (Příští rok na Balatonu), který běžel na začátku 80. let v kinech a kde socialističtí grupies táhnou přes Panonskou nížinu směrem na Bulharsko, neboť to byla trasa do Indie či Nepálu hippies z východního bloku. A netáhlo mě to tam pak ani po převratu, kdy se myslím Balaton ztratil za obzorem standardních tužeb, nahrazen plážemi chorvatskými, Bibione nebo později Hurghadou, kde jsem tedy, aby bylo jasno, také nikdy nebyl.

Sifonová melancholie v Rábu

Ráb je opravdu hezké město, zvlášť když tam přijedete navečer uprostřed léta na kole, což jsem udělal před osmi léty. Domy měly tehdy nazlátlou a narůžovělou barvu západu slunce a dvě řeky se jemně stýkaly pod zdmi barokní pevnosti, o kterou jsme se kdysi prali s Turky. Výrazně vynikl jistý žoldnéř císařských vojsk Adolf z Černé Hory, který byl díky svému udatenství povýšen Rudolfem II. na říšského hraběte. Hlava Turka od Rábu se pak dokutálela do jeho schwarzenberského znaku, kde se k ní přidal havran, neboť německy se město jmenuje Raab čili havran.

Romance o jesličkách z Lešan

Z Netvořic do Lešan až ke Kamennému Přívozu na Sázavě, to je kraj básníka Františka Hrubína. V létě je to kraj jeho Romance pro křídlovku, v zimě Lešanských jesliček, dvou klenotních příběhů české poezie. Tady po těch vesnicích objížděli kolotočáři s osmnáctiletou Terinou, kterou František miloval takovou tou láskou třiadvacetiletého mladíka, jenž pak vzpomínku na ni vyvolává po zbytek života „z měsíčních par“ a „popela na žhavém srdci“. Tady se v zimní den plahočil závějemi přes kopec Josef Padevět s ženou Marií s ranečkem, ve kterém bylo zabalené Dítě, a za nimi šel „divnej chlap“, nějaký přízrak nebo „netvor“ (z Netvořic?), „tvář jako střep bludné hvězdy odnikud“, nějaká hrozba poslaná na ně nějakým věčným Herodem. Asi pospíchají do Egypta tou „kotlinou uprostřed Čech“, zastaví se v hospodě v Lešanech, je zavříno, hostinská hartusí, ale nakonec je vezme dál, když je vidí, vždyť maj to dítě v ranečku. „To nám patnáctej rok moc pěkně začíná,“ řekne hostinský a naleje sklenku.

Krev a půda ve středu Čech

Scházel jsem úvozovou cestou do Netvořic, seschlé rudé šípky vroubily blátivý žlab mezi poli, setmělé ráno dýchalo předjarním oparem, takže ničím nepřipomínalo mrazivé ledny, kdy býval tento kopcovitý kraj zasněžený po okenice. Před pár lety bych asi setřásal kocovinu, ale protože už nějakou dobu nepiju, cloumala se mnou jen únava, neboť jsem v noci skoro nezamhouřil oči. Říká se tomu výjezdní redakční zasedání a moji odolnější kolegové ho, jak se dalo čekat, přeměnili po půlnoci v heavymetalovou diskotéku, kterou ukončili nad ránem. Já jsem se dávno převaloval v posteli, zacpával si uši, proklínal je a přál si, aby zakročil František Slepička, nesvatý mstitel zdejšího kraje, selský synek z Jankovské Lhoty u Votic, který se dal na zbojnický odboj, dezertoval v březnu 1951 z pétépácké vojny se dvěma samopaly, v červnu toho roku zastřelil ve Zlatých Horách na Voticku místního funkcionáře Burdu. Pak skoro čtyři roky žil napůl jako psanec, napůl gauner ve středu kamenitých selských Čech, v Oušticích, Mlékovicích, Všeticích, kde mu občas někdo pomáhal a skrýval ho, někdo se ho bál, jiný ho nenáviděl, někdo mu přál život, někdo smrt. Zemřel po přestřelce s esenbáky 4. května 1955 v Dubně u Příbrami. Dostal to do srdce a do břicha. Tak na toho Slepičku-mstitele jsem myslel, když jsem nemohl usnout, že by tam vešel, vystřelil do vzduchu a banda by se rozprchla. A byl by zase klid, jak na venkově v noci má být.

Podivné duše ve Vodňanech

Vodňany, sobota uprostřed ledna, lezavo a šedá obloha, čtvercové náměstí vymetené až liduprázdné, v rohu gotický kostel s věží, v druhém olepená škatule nákupního střediska ze 70. let, uprostřed kašna s ženskou postavou z první republiky. Je to česká verze Marianny, v jedné ruce lipové listy, v druhé pavéza s českým lvem, na hlavě čapka, která se říkalo frygická a Francouzi z ní za revoluce udělali symbol svobody, což nějakým způsobem splynulo s terorem. Ale taky by ta čepice mohla připomínat hornickou kutnu, kterou má na hlavě horník-štítonoš vodňanského znaku, který se tam dostal tak, že kdysi, za Jana Lucemburského a nejpozději ve 20. letech minulého století, se v okolí Vodňan nacházeli nejen kapři, ale i zlato, dokonce v jednom kameni u Křepic celé kilo, které je teď v Národním muzeu v Praze.

Fatální mlýn Zdenky Braunerové

Známý a kdysi docela čtený román Františka Kožíka o osudech malířky Zdenky Braunerové Na křídle větrného mlýna (poprvé vyšel v roce 1977) by se spíš měl jmenovat Na křídle vodního mlýna, jenomže vodní mlýn nemá křídla, ale lopatky, takže by to znělo divně: Na lopatě vodního mlýna… Jde však opravdu o vodní mlýn, byť je to v knize míněno metaforicky, asi jako životní vír či rej, jejž roztáčí proud či van citů a vášní milostných i tvůrčích, čehož byl ten mlýn svědkem.