Městečko, které nemusí být člověku protivné

Rozstříhané jablko v Protivíně

Městečko, které nemusí být člověku protivné
Rozstříhané jablko v Protivíně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Do Protivína vede železniční trať z Písku přes Putim a Heřmaň podél klikatící se říčky Blanice a něžných tůní, ve kterých žije pár zbývajících žab, které však nebyly z vlaku vidět. Je to takhle v dubnu, když jsou luka ještě chvíli zelená, pampelišky žluté a mokřady mokré, nádherná cesta, při níž si člověk může z toho vlaku představovat, jak to má správně na zemi české vypadat. Vlhká vůně drnu, remízky pro koroptve a zajíce, selská stavení a klapající vodní mlýny, každou chvíli rybník, u toho rybníku na vrbě hastrman a v lese na kůrovci hejkal. A pochopitelně kostelíky jako vymalované, bíle natřené a křesťanskými kostmi na krchově obklopené.

Ve vlaku, v němž jsem o tom snil, jsem seděl téměř sám, na obličeji roušku, takže nebylo vidět, jak se mi třásla brada dojetím. Ach, vy jižní Čechy malované, Prácheňsko prachaté, vy blata zlata plná, Otavo pískonosná, Blanice panensky blanitá, kraji požehnaně žehnající! Tím vším dojat jsem dojel do Protivína, kde jsem vystoupil na velkém c. a k. nádraží z doby, kdy se odtud vozily sudy švarcenberského piva do celé Evropy. Našel jsem nádobu s dezinfekcí, vyčistil si předpisově dlaně i předloktí, vykloktal, oči propláchl, k pazourům přičichl, zjistil, že voní hřbitovem, a uspokojen tím vším vyšel naproti Protivínu.

Nebylo to pro mě neznámé město, byl jsem tam párkrát, ale již dlouho ne, naposledy, když se tam odkrývala pamětní deska Jiřímu Kolářovi, rodákovi, vlastně ne pamětní deska, ale pamětní okno, neboť to bylo polepeno jeho písmenkovou lepenicí, nevybavuju si teď, jaký je pro to termín odborný: koláž je pojem moc obecný. Věděl by to jistě doktor Slomek, s nímž jsem u toho v září 2006 byl, takové věci my si nenecháme ujít.

Byly to čtyři roky po Kolářově smrti, ještě tam přijela paní Běla Kolářová, seděla na vozíku již s pohledem, zdálo se nám, poněkud nepřítomným. Co si asi tak myslela, měla na Protivín nějaký názor? To se již nikdo nedoví, myslím, že se ani moc neví, jaký názor měl na své rodné městečko ten „klovající orel z Vršovic“, naprosto nesentimentální člověk, u něhož by se v díle hodně složitě hledaly nějaké vzpomínky na dětství. V Odpovědích Jiřímu Padrtovi přímo říká, že on má vzpomínky na mládí, a asi tedy i dětství, velmi trapné a raději o nich nemluví. „Nejšťastnější věk byl pro mě až mezi 35 a 40 lety a možná až v padesátce, kdy jsem začal mít rozum a kdy se mi svět se zkušeností začal ne snad otvírat, ale ujasňovat.“ Takže skutečně je Kolář básník bez dětství, bez toho blaženého rezervoáru, ze kterého jiní, třeba takový Seifert nebo Nezval, celý život nabírali plné konve citu, jímž pak zavlažovali své poetické prádlo. To Kolář tedy ne, pro něho jako by nebylo, takže víme jen to, co se tak opakuje, syn pekaře a matky švadleny, narozen v Protivíně 24. září 1914. Ve čtrnácti už se učil truhlářem na Kladně, z Protivína se odstěhovali již v dětství a není jisto, jestli se k Protivínu někdy vracel, jestli tady pak někdy byl. Podle kunsthistoričky Marie Klimešové, která tehdy to pamětní okno odhalovala, by snad mohl být vazbou na protivínské rané roky častý motiv jablka (rozstříhaného, zmuchlaného, slepovaného, rozškubaného), snad ze stromu, který otec pekař po narození svého syna zasadil na dvoře toho domu. Lepší jablko, než třeba kdyby mu utkvěla houska nebo štrúdl, to dá rozum.

V roce 2006 se v Protivíně odhalovala pamětní deska Jiřímu Kolářovi, rodákovi, vlastně ne pamětní deska, ale pamětní okno, neboť to bylo polepeno jeho písmenkovou lepenicí, nevybavuju si teď, jaký je pro to termín odborný. - Foto: Jiří Peňás

Šel jsem ulicí od nádraží a nemohl si vzpomenout, kde ten dům stojí. Schválně jsem si ho však negúglil, neboť je vždy zajímavější něco najít sám. Tak jsem minul kapli svaté Anny, kolem níž byl kdysi hřbitov, a pokračoval kolem aleje nádherných platanů (vysázeli je tam v roce 1872) a znovu ocenil, jak hezky se jmenuje zdejší protivínské pivo, kterého jsem pil sklenku vždy v Písku u rodinného oběda (viz Idiotus optimus Piscensis, Týdeník Echo č. 13/2020), ale jinak na něj neměl názor. Pivovar, k němuž vede cesta těmi platany, je ale v Protivíně moc pěkný, takový, jak má pivovar vypadat, tedy červené cihly, žlutá omítka, komíny, maštale pro pivovarské valachy. V jedné takové haluzně se nyní rozmnožili krokodýlové, na které bych se za normálního stavu asi šel podívat, to stojí vždycky za to, ale takhle to nechám až na cestu s vnukem, na což jsem se hned začal těšit. Zvlášť gaviálům indickým se v té privátní zoo prý daří, tak jsem si hned začal představovat, jak tomu chlapci, kterému je zatím rok, přibližuju tajemný život gaviálů a předvádím, jak klepou čenichem, na jehož konci mají takovou bramboru, nebo k čemu to přirovnat.

Tak jsem minul kapli svaté Anny, kolem níž byl kdysi hřbitov, a pokračoval kolem aleje nádherných platanů (vysázeli je tam v roce 1872) a znovu ocenil, jak hezky se jmenuje zdejší protivínské pivo - Foto: Jiří Peňás

Cesta od nádraží nejdřív lehce stoupá a pak klesá. Bylo možné napočítat několik zaniklých hospod, některé mnohem dřív, než přišel vir. Kdy asi naposledy třeba bylo možné přenocovat a ráno si ke kafi s houskou sednout v kavárně „T. Chudý“, na jejímž štítě se skví rok 1925? Řivnáčův Průvodce po Království českém (1882) doporučuje přespat v hotelu U hvězdy nebo Na poště. Letní byt pak bylo možné si najmout u zámku, ke kterému jsem se zvolna blížil. V tísnivém létě 1940 tam dopisoval Eduard Bass svůj majstrštyk Cirkus Humberto, a když nepsal, chodil do lesů na houby. Pak se zas vrátil a sedl k svému eposu, který nosil léta v hlavě, protože Bass je autorem výroku, že dobrý novinář má vědět o všem něco a o něčem všechno. A on věděl všechno o cirkusech, jen to tady v Protivíně vyklopil na papír. Já nevím o ničem nic a o cirkusech úplné h…, i když docela pravda to není, něco vím o cirkusech právě z Basse a pak také z desetidílného (!) cyklu Břetislava Rychlíka Lidé z manéže, kde je zachycen svět českého cirkusu těsně před svým (skoro) zánikem. Takže i to s Protivínem nějak souvisí, jako souvisí všechno se vším.

Protivínské náměstí, na jehož konci stojí ten zámek, je spíš širší ulice, která v časech feudálních a raně kapitalistických sloužila jako trh. Nyní se jmenuje nenápaditě Masarykovo a hlavně slouží autům. Je tam pár prostých domů a jedna zaniklá socialistická hospoda na prodej jménem Blanice. Také muzeum, které samozřejmě bylo zavřené. Ozdobou prostoru je na levé straně velký schwarzenberský erb, jenž se dělí s českým lvem i o znak města, a na straně druhé kostel, který je spíš takovou větší kaplí. Kdo by v Protivíně hledal klasický kostel s věží, hledal by marně, neboť farní měli ve dva kilometry vzdáleném Myšenci, tohle byla opravdu kaple pro zámek, tedy kaple zámecká. Vzal jsem za kovanou kliku s jistotou, že je zavřeno, ale k mému údivu dveře povolily, takže jsem vešel do malého kostelíka, kde bylo pár lavic. Do jedné si sedl, rozvázal roušku a hleděl před sebe. Na oltářním obraze jakási urozená žena v modrém šatu rozdává mince žebrákům, chromým a dětem a nápis nad tím říká: „Sv. Alžběto, oroduj za nás!“ No ovšem, Alžběta Durynská, uherská dcera královská, patronka bezdomovců a chudáků, asketka ze 13. století, následovnice sv. Františka a Kláry, pěkné patrocinium pro skromný kostelík. Ještě chvíli jsem tam seděl v rozjímavé náladě, pak zase nasadil roušku a vyšel ven. Náměstí žilo poklidným nouzovým stavem, pár lidí v maskách, jako by se chystali vyloupit kampeličku, jedna nebo dvě hospody prodávaly obědy z okýnka, jenže je nebylo kde sníst. Šel jsem k zámku, který byl Schwarzenbergům z větve hlubocké sebrán ostudným zákonem v roce 1947, komu patří teď, jsem se nikde nedočetl, v každém případě se zdá prázdný. Vedle, kde asi bydlel Bass, je něco, čemu by se dalo říct vyloučená lokalita, tam na roušky kašlali, a když jsem na ten otlučený dvůr vešel, pustil se do mě dost zuřivě chundelatý psík podezřelého původu, takže jsem rychle vycouval a ani se nemohl zeptat, jestli tam o tom Bassovi něco vědí.

Vrátil jsem se na náměstí a hledal místo, kde bych mohl nenápadně sníst tlačenku, kterou jsem si vezl z Písku. Vtom mi došlo, že ten pes štěkal spíš na ni než na mě. Chvíli jsem uvažoval, že se tam vrátím a jako svatá Alžběta se o ni s romským psíkem podělím. Však sežral jsem ji sám. Neměl tak štěkat. Posilněn pustil jsem se do hledání rodného domku klasika českého moderního umění.

P. S. Dodatečně jsem zjistil, že protivínský kostelík není zasvěcen sv. Alžbětě Durynské, ale svaté Alžbětě Portugalské, což je pravděpodobně v Čechách unikum. Na věci to však nic nemění. O tlačenku by se podělily obě. Ne jako já.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

29. dubna 2020