Bouda, kde se seznámila Libuše s Přemyslem

Kouzelné uši za potokem

Bouda, kde se seznámila Libuše s Přemyslem
Kouzelné uši za potokem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obec Zákolany severně od Prahy, okres Kladno, je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi. Zaprvé se přímo nad ní tyčí vrch zvaný odpradávna Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti.

Zadruhé se dole ve vesnici v malé chaloupce za potokem narodil Antonín Zápotocký, což s Budčí koresponduje. Tato rozporuplná skutečnost je tam od normalizačních časů připomínána sochou v nadživotní velikosti, nyní opatřená rouškou, jež tam byla nejspíš instalována pomocí úředního žebříku. Socha odolala bez větší újmy (před pár lety jí recesisté natřeli sako načerveno) polistopadovým pokusům ji odstranit, což bude dáno zapadlostí obce (Zákolany jsou skryty v tak hlubokém dolíku, že je nelze jen tak nalézt) a pak také jistou ambivalencí v bronzu odlitého. Snad i díky své fyziognomii má Zápotocký jaksi lepší image, než byla jeho žitá skutečnost a politika, kterou vedl. Také zde asi platí, že po nesporně zlém, záludném a posléze v lidskou trosku se proměnivším Gottwaldovi představuje Zápotocký přece jen jakési vydechnutí, slabší formu tyrana, který je vlastně tyranem trochu proti své vůli: vdova Marie (zemřela až v roce 1981) pak po léta říkala, že „táta“ vlastně litoval, že byl prezidentem, a v kruhu svých blízkých vzdychal, že měl zůstat u odborů. Kdoví: možná to říkal, už když věšeli Slánského, na jehož zatčení se lidoví manželé podíleli.

Zčásti ho pak možná i zlidšťuje též to, že byl z dobré rebelské rodiny a jeho táta, vyučený krejčí, Ladislav, který si sám říkal Budečský, byl sem do Zákolan poslán sice policejním postrkem, což mu zase ale tak nevadilo, protože když vyběhl na tu Budeč, mohl vyhlížet „rudou záři nad Kladnem“. Byl to socialista staré školy, bojovník za práva dělníků, jejichž život skutečně nebyl jednoduchý, takže ještě si bylo možné představovat, že oni to mysleli dobře. Díky tomu všemu je mladší Zápotocký přece jen trochu složitější případ, a to ještě k tomu musíme přičíst ta léta v Sachsenhausenu, kam taky nešel člověk zajisté jen tak dobrovolně.

A navíc ta Budeč, kterou měli na kopci… I tou se Zápotocký řadí do linie českého magického písmáctví, které obohatil některými kdysi populárními a hojně čtenými spisy (spiritistický horor Vstanou noví bojovníci) a též veřejnými projevy, třeba tím slavným vánočním o příchodu dědy Mráze, který měl nahradit zestárlého Ježíška. Tento tajemný rituál, tedy nahrazení sotva narozeného dítěte starcem od Východu, v podstatě zmraženou mrtvolou, která je v jakési inverzní magii mladší než to dítě, není v tomto regionu vůbec nahodilá. Dalo by se totiž říct, že se tady ocitáme v centrálním kraji české mytologie. Vždyť nedaleko leží bájné Tursko, spojené s podivnou bitvou Čechů s namyšlenými Lučany a především s čarodějnickou historkou o uřezaných uších, které měl prvnímu zabitém Čechovi uříznout na radu jakési ježibaby jeden Lučan, pak je vzít do tobolky a hned s nimi mazat domů, tedy někam k Žatci, kde k svému údivu našel v tratolišti krve svou uší zbavenou ženu. Kosmas to líčí, jako by se nechumelilo, ale české dějiny jsou od té doby zatíženy základní otázkou, co to bylo proboha za uši, komu je tedy onen nešťastník uřízl a co s nimi pak dělal.

Částečnou odpověď by snad mohly nabídnout boltce Antonína Zápotockého, který byl proslulý svou ušatostí, takže byl přezdíván Ušatý Tonda, a když se pak stal prezidentem, říkalo se, že se nevejde na poštovní známku. On sám svých uší využíval v politické práci a argumentaci, takže sehrály i nemalou roli v nastolení komunistického režimu. Odstálé a velké uši, jak vědí psychologové, vytvářejí v druhých dojem, že jejich nositelem je člověk (platí to i pro zvířata) dobrácky, ba bezelstně založený, čehož Zápotocký, v němž bylo opravdu hodně jakoby lidově špejblovského, lstivě využíval. Uši uřezané (nebo upižlané, lze si představit, jak takové praslovanské nožíky byly asi tupé) v bitvě u Turska (neplést s tankovou bitvou u Kurska) se vrátily ve zvětšené podobě na šišatou hlavu odborářského vůdce a pak komunistického prezidenta, který měl budit dojem, že je to jen takový hodný táta dělníků, mezi něž zajde občas zahrát na harmoniku. Což byl ostatně taky mýtus, neboť Zápotocký byl podle nejnovějších výzkumů zcela nemuzikální a na žádný hudební nástroj, natož na tahací harmoniku, hrát neuměl.

Nechme však zatím Zápotockého stát dole u potoka a vystoupejme po příkré stezce na památnou Budeč. Spatříme úplně jiný svět: louku a na jejím okraji kostelík, jehož starobylost je zřejmá i nevycvičenému oku. Obecně je snad dosud známo (nebo bylo to donedávna známo, protože žijeme v době, kdy už není známo skoro nic), že se tady měl učit číst a psát (asi hlaholicí) malý Václav, později svatý, a také tedy se modlit, k čemuž ho snad měla vést babička Ludmila, když sem přijela na návštěvu z Tetína u Berouna. Kostelík sv. Petra jim pro ten účel nechal postavit strýc Spytihněv, a byl to nejspíš úplně první kamenný kostel v Čechách – na pokročilejší Moravě už nějaké stály. Malý Václav tedy cupital s kostěnými destičkami a pazourky v kapsách kraťásků z vydělané kančí kůže (ty zbyly po prastrýci Bivojovi) po zdejším areálu do školičky, která možná stála kousek od kostelíčka. Babička, která na sobě měla hezky uvázaný šátek, který jí jednou hodně utáhnou lotři Tuma a Gommon, se vlídně usmívala a malému Václavovi ukazovala, jak se píše tvrdý a měkký znak, což ji kdysi naučili svatý Cyril a Metoděj, nebo snad jeden z nich: ona jim říkala Crha a Strachota. Václavova matka Drahomíra, představitelka takzvané pohanské reakce, to nerada viděla a kula pikle, jak by nástup křesťanství, té podivné módy, která jim chtěla zakázat hezké zvyky jako polévání dřevěných kůlů drůbeží krví a propichování slaměných panenek, zvrátila a bigotní tchyně se zbavila. Otec Vratislav I. se toho příliš neúčastnil, byl zřejmě negramotný a zajímal ho hlavně lov a boj s divokými Maďary a kromě toho přemýšlel, jak by se z Levého Hradce, který je kousek od Budče, přestěhoval do Prahy, která se mu jevila perspektivnější. Víc si rozuměl s mladším synem Boleslavem, který nebyl studijní typ, ale zato dobře střílel z luku, bavilo ho to s mečem a vůbec se jevil pro účely přemyslovské expanze vhodnější než intelektuálně založený Václav. Někteří skeptičtěji založení moderní a postmoderní historici považují sice za málo pravděpodobné, že by nějaký raně středověký náčelník na periferii kulturní Evropy byl gramotný, ale tím nebudeme pěkný mlžnatý obraz z dávnověku rozptylovat.

Tím spíš, že podle představ ještě romantičtějších bylo na Budči prehistorické učiliště ještě dřív, tedy už za časů zcela pohanských, kdy se sem chodila elitní slovanská mládež vzdělávat asi v modloslužebnictví a magických praktikách, takže se tam údajně seznámila mladá Libuše s Přemyslem. Když za ním pak již v dospělosti jela po známé cestě do Stadic, tak vlastně jela za spolužákem z Budče, nyní Oráčem. To prosím není můj výmysl, to se zpívá ve Smetanově, respektive Wenzigově Libuši a vysvětluje to i ten jejich poměr. Budeč dal ostatně vystavět vojvoda Krok, tedy Libušin tatínek, takže to byl vlastně takový rodinný internát, nebo jak to říct. Václav Hájek z Libočan, který je o takových věcech obvykle dobře informovaný, ve své Kronice české píše, že výkopové práce na budečském staveništi začaly roku 671 a že se sem Krok přistěhoval ze Ctiněvsi pod Řípem, který je ostatně z vrcholu Budče dobře vidět. Pak ještě Hájek, zapálený etymolog, vysvětluje, kde se vzal původ názvu Budeč, a má pro to docela případné vysvětlení, že to je proto, že domy připomínaly boudy, tedy asi to byly chatrče, inu, od raně slovanského stavebnictví se asi nedaly čekat zázraky. Tím vším však historie Budče teprve začíná a nás čeká druhý díl, který bude věnován druhému životu Budče. Ten byl také zajímavý.

Tvrzení o Zápotockého amuzikálnosti vychází z diplomové práce Martina Jelínka Antonín Zápotocký a Kladensko – vztah osobnosti a prostředí (FF UK, 2019), kde je citován Zápotockého dopis ochotníkům z roku 1949, v němž píše: „Neumím hrát na žádný nástroj a harmoniku jsem celý svůj život v ruce neměl. Tím méně na ni hrál.“

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

22. dubna 2020