Tag: fotoblog

Články k tagu

Konec antické kultury v Obříství

Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.

Světce aneb Vášeň vdovce Windischgrätze

O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.

Boží kopyta pro Tachov

Do Tachova jsem přijel z Plané (viz Týdeník Echo č. 29/2019) v podvečer, vystoupil z autobusu a málem se svalil, neboť většina města leží na šikmé ploše. Tachov by ve spolku šikmých měst (viz díl o Štítech) rozhodně hrál přední roli. To je první věc, co přivandrovalce napadne, druhá věc je, co tady vlastně dělá? Tady, na okraji Čech, v pustině vylidněné, v kraji krkavců a vlkodlaků, vylhaných husitských tradic, asijských tržnic a děr po asanacích, demolicích a bouračkách, které skoro město vyhladily. Tachov, nejsmutnější město Čech, myslel si kdysi, a trochu ještě teď.

Není to náhoda, že tu leží Otec národa

Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj. Lze si představit, že kdyby někdy vstal a vykročil, byl by považován za golema a vzbudil by značný rozruch.

Plané plány v Plané

V Plané jsem chtěl jenom přestoupit a jet dál, ale zůstal jsem tam až do večera. Nebyl jsem tam od mládí, kdy jsem tam zůstal jednou trčet na stopu do Plzně a nikdo mě nebral, tak jsem Planou prošel a bylo to šedivé, rozpadající se město s velkým protáhlým náměstím se sešlými historickými domy, kašnou a šedým morovým sloupem, jenže o sobě nic nevědělo a já jsem o něm také nic nevěděl, jenom že je lepší ho rychle minout a vypadnout.

Kurz mizení v Budyšíně

Kdyby Lužických Srbů bylo před sto lety o trochu víc než tehdejších asi sto tisíc, aspoň půl milionu, tak by se možná podařilo Benešovi na Pařížské konferenci přesvědčit Francouze (Angličany už hůř, ale Američanům by to bylo jedno, neboť by nevěděli, o co jde), že by se Lužice měla připojit k nově vznikajícímu státu.

Výtrysk ústní vody Odolenovy

Nedaleko Panenských Břežan leží Odolena Voda, jež je vedle podivného skloňování (bez Odoleny Vody etc.) proslulá ústní vodou Odol. Její účinky způsobují trvalé zmodrání zubů a navždy porušenou zubní sklovinu. Lebky s dokonale zachovaným chrupem, nacházené v katastru obce, pocházejí již z časů pravěké únětické kultury, jež se tu před čtyřmi tisíci lety měla čile k světu. Zůstaly po ní hromadné hroby s uťatými hlavami a lidová víra ve vampýry.

Se štítem, nebo na štítě ve Štítech

Cotkytle? přečetli jsme si udiveně jméno vesnice, do které jsme přijeli od Lanškrouna. Z toho plyne, že tento díl bude věnován pokračování cesty s katolickým knězem, salesiánem Zdeňkem Jančaříkem na Hřebečsko, o níž jsem psal před třemi týdny.

Svatá Trojice v Katovských Břežanech

Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé.

Polámaní andělé z Chotěšova

Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč.

Pampeliškové nebe nad Lanškrounem

Lanškroun je město kousek za kopcem na východ od České Třebové, kde jsme měli na nádraží jako obvykle sraz. Katolický kněz bez kolárku Zdeněk Jančařík nepřijel již ve škodovce, jako jezdil dosud, ale ve fordu a já se ptal, jestli se mu na něj složili farníci. Ale Zdeněk řekl, že to mají jeho brněnští saleziáni kolektivní, a je to kára navíc ojetá a koupili ji ve slevě.

Odcizený výtah v Liblicích

Zámek ve Veltrusech, o kterém tady byla nedávno řeč, má o trochu staršího sourozence v zámku v Liblicích. Leží od něj třicet kilometrů východněji, v kraji kdysi cibulových polí, dnes samozřejmě řepkových, nedaleko Palachových Všetat, na okraji jézeďácké vesnice a na cestě z Mělníka do byšické Vitany, jejíž maggický parfém je vstřikován po okolí, takže při východním větru může mít člověk trochu pocit, že se polil polívkou

Zaniklá vůně štrúdlu v Zubrnicích

V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.

Bosé nohy ve veltruském parku

Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.

Panenská pevnost Komárno

Byla už tma, když vláček, nejmenší, kterým jsem v Maďarsku jel, dokodrcal na malé nádraží na maďarské straně Komárna. Na slovenskou stranu se šlo dostat jen pěšky po Alžbětině mostě, pod nímž se valily temné vody Dunaje, toho středoevropského veletoku, který byl, aspoň pro mě, spolu s Tatrami největším důvodem k lítosti za Československem. Češi přišli o velehory, i když kapesní, i o veletok, i když hraniční.

Martinovy husy v Savarii

Před nádražím v Szombathely je plácek s pošlapaným trávníkem a kolem šedivé domy a před jedním s nápisem Snapi Esspresszó vyložené pulty a za nimi chlapi, kteří kouří, pijí pivo a asi i kořalku, tedy pálinku. Vypadali dost pijácky, jak by asi vypadali takoví muži u nás, ale i na těch politých pultech byly ošatky s bílým chlebem, který si ti maďarští chlapi občas dali do pusy a zapili lahváčem.

Oslnivé pohřby v černé Katánii

Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.

S Omegou do Veszprému

Ve střední Evropě člověk usedlého typu moc dobrodružství nezažije. Musí si je připravit sám. Třeba se překliknout při zabukování penzionu a zjistit to až večer při pohledu na displej telefonu, který se vám vzápětí vybije. Jenže to už jste na cestě do města, které vůbec neznáte, ale na mapě (ti usedlejší s sebou pořád vozí mapy papírové), když se ni podíváte, vidíte, že nádraží je od centra, kde má být ten penzion, vzdáleno asi pět kilometrů.

Polévka ze střední Evropy v Sárváru

Chce-li český padesátník spatřit svou blízkou budoucnost, nechť vyrazí do maďarských termálních lázní. Nechce-li ji spatřit, neboť se jí trochu děsí, ať tam raději nejezdí! Nebyl to můj prvotní cíl, ale Bük a Sárvár a jejich fürdó, tedy lázně či prostě koupaliště, stály na cestě tripu po západní Hungárii, takže jsem neodolal. Pro člověka s rozvinutou aquafilií, potřebou namočit se co nejčastěji do vody, je to svým způsobem rajská destinace.

Uhry začínají v Šoproni

Do Šoproně jsem přijel pozdě večer, z rakouského vlaku, který před dvěma hodinami vyjížděl ze stanice Bratislava-Petržalka a po hodině projel Vídní, jsme vystoupili asi tři. Pěkná, čistá a už zcela prázdná souprava odjela hned do cílové stanice Deutschkreutz, která je už zase v Rakousku. Nádraží, postavené po válce na místě vybombardovaného, bylo tiché a lehce ošuntělé, na lavičce v hale sedělo pár nádražáků v oranžových vestách a něco žvýkalo.

Echo Žabovřesk

Můj oblíbený argentinský spisovatel Julio Cortázar v kterési povídce tvrdí, že všechna velká města mají své nebe, peklo, očistec, přičemž tím peklem nemusí být vždycky zrovna slum. Nevím, která brněnská čtvrť je peklem a která očistcem, ale i kdybych to věděl, netroufal bych si to říct nahlas, ale zato bezpečně vím, že nebem mohou třeba být Žabovřesky, ta nejkrásnější brněnská čtvrť.

Nebeské radosti ve Štrasburku

Bylo to loni týden před Velikonocemi. Na jihu Francie. Zase jeden teroristický útok. Zahynul při něm policista, který se nabídl islamistovi výměnou za ženu, kterou ten zločinec vzal jako rukojmí. Policista, kterého ten v Maroku narozený, Francií přijatý muslim ještě stačil zavraždit, než byl sám zastřelen, se jmenoval Arnaud Beltrame a prezident Macron o něm pak prohlásil, že to byl pravý hrdina a Francie na něj nezapomene, tak to tu připomínám.

Razítko na střed světa v Olomouci

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě.

Zlín, město světelné kostky

Pravděpodobně je to nejoriginálnější a nejelegantnější památník jednomu muži v téhle zemi, možná v Evropě. Čistá skleněná vitrína, soustava ploch a kovových linií, geometrie světla, prostá průsvitná kostka nad městem, ve dne bílá, v noci svítící zevnitř elektrickými lampami. Vejdete dovnitř a je to napůl tovární hala bez strojů, napůl ordinace hygienické medicíny nebo také funkcionalistický sál krematoria, zásvětní místnost nějakého moderního, přitom archaického kultu.

Bikiny z časů antického soumraku

Sicílie svým tvarem připomíná naklepanou kotletu, která je v létě hozená na pánev se žhavým olejem. V jejím těžišti, asi tedy uprostřed ostrova, leží pitoreskní městečko Piazza Armerina a kousek za ním, ve vyprahlém údolí, v němž cvrkot cikád zní do chvění listů cypřišů, stála kdysi luxusní vila. Na cedulích, které k ní ukazují, je napsáno Villa Romana del Casale.

Walhalla – bílý slon v bavorském ráji

Na jaře roku 1990 jsem se ocitl v bavorském klášteře Rohr na setkání mládeže, které tam léta organizoval opat Opasek, do roku 1989 z pochopitelných důvodů jen pro mládež exilovou. Bylo to první setkání po Listopadu, mládež už tam nebyla tedy jenom exilová, zato dosti undergroundová, takže jsme se tam za klášterní peníze po večerech opíjeli, proto jsem se raději po dvou dnech ráno vytratil a jel s pár markami v kapse obhlížet krajinu.

Bełżec, jméno jako z hororu

Když vojáci Rudé armády přišli 27. ledna 1945 (Mezinárodní den obětí holocaustu) do vyklizeného tábora Birkenau-Auschwitz, byl Bełżec už zase zapomenutá díra v hlubinách „krvavé země“ na hranici sovětského záboru východního Polska, ze kterého se stala sovětská západní Ukrajina. Trvalo pak několik desetiletí, než se jméno Bełżec dostalo do povědomí jako jedno z těch hrozných míst.

Osudové kostky v městě Sokolově

Když půjdete Dobrovského ulicí na Letné a před domem č. 15 se podíváte na chodník, uvidíte tři malé měděné kostky zasazené do dlažby. V Německu se jim říká Stolpersteine, „kameny, o které se zakopává“, česky se to překládá jako „kameny zmizelých“…

Loketské elegie aneb Kde na Goetha přišlo stáří

Když historika Zdeňka Kalistu pustili v roce 1960 na prezidentskou amnestii po osmi letech z kriminálu, mohl se zčásti vrátit ke své práci. A tak připravoval mimo jiné knihu historických esejů Cesta po českých hradech a zámcích, která potom stejně vyšla až v roce 1993, jedenáct let po Kalistově smrti. Nejvíc hradních portrétů napsal ze svého milovaného Pojizeří a pak z jižních Čech, ale jsou tam i odskoky jinam, třeba do Lokte, „hradu na pomezí země“, jak loketskou kapitolu nazval.