Článek o Štítech byl už napsán, když se dostal k paní učitelce Ivaně Valentové, autorce několika historických pojednání o Štítech a okolí, skutečné znalkyni a odbornici. Povytáhla nad ním obočí, ale pak k němu vlídně učinila několik poznámek. Ty přinášejí o Štítech podstatnější informace než samotný článek. Proto je tady v závěru uvádíme v plném znění.

Cotkytle? (Poznámka 1) přečetli jsme si udiveně jméno vesnice, do které jsme přijeli od Lanškrouna. Z toho plyne, že tento díl bude věnován pokračování cesty s katolickým knězem, salesiánem Zdeňkem Jančaříkem na Hřebečsko, o níž jsem psal před třemi týdny.

Jsme tedy někde na historické hranici Čech a Moravy, na zemském rozhraní, po modrém nebi se honí obláčky, krajina dýše svěžím jarem, konečně i trochu pršelo, a kněz pojídá stvoly pampelišek, čímž si čistí krev, jak čtenáři vědí. Směrem na západ se země zvedá do podhůří Orlických hor a na severovýchodě se modrají Jeseníky, ty nejsudetštější hory z našich hor sudetských. Cotkytle jsou ještě z větší části v Čechách, i když některé kozy se už možná raději pásly na Moravě. Dolů to padá do Štítské brázdy, kterou do země proniká nejjižnější část Kladské kotliny, na kterou se teskně z druhé strany dívávala babička Magdalena Novotná čili ona Babička, a vzdychala: „Ach, Kladsko…“ Tudy taky vedla hranice jazyková, takže zatímco ty (nebo ta?) Cotkytle se Zábřehem v zádech byly české, o čemž se lze přesvědčit, zajde-li člověk do cotkytelského kostela a obhlédne na tabuli dlouhý seznam padlých z první války: samá česká jména, ve Štítech se už většinově šprechtilo. Tomu odpovídá i historické jméno Šilperk (Schildberg), změněné na Štíty v roce 1949. (Jako třeba Falknov na Sokolov, Frývaldov na Jeseník nebo Zlín na Gottwaldov, ehm…)

Cotkytle? Kroutili jsme se Zdeňkem, žvýkajícím stvoly, hlavou, to je ale divné jméno. Ale protože jsme moderní muži, hned jsem si vygooglili, že jest to od slov zottig, což znamená huňatý nebo chlupatý a der Kittel, což je naše stará kytlice, takže tedy huňatá halena nebo něco na ten způsob. Mohlo by se to přeložit třeba Huberťákovice: nejsem si jist, jestli je tomu vtipu rozuměno.

Zatímco vesnice působí dosti truchlivě a pěkné v ní zůstaly tak dva tři domy, před jedním je velmi hezký sv. Jan, úžasný je pohled do krajiny. Česká a moravská vlast v čisté podobě: kopcovitá ale mírná, pohoří skládající se do sebe jako malované kulisy v dávném pimprlovém divadle, země nijak dramatická, ale nikdy nudná a fádní. Člověk by začal recitovat nějakého klasika. A tam, ó pohlédni, knězi, ten shluk stavení, jako by vklíněný do úbočí, z něhož vyčnívá kostelní věž, to jsou ty Štíty, městečko odolnými Štíťáky obývané. Ano, málokdo o té obci zatím slyšel, však do mé sbírky míst spatřených se hodí výtečně. Moc tam toho není, ale to nevadí, to nás romantiky přece právě láká. Ne, nikdy jsem tam nebyl, však slyšel jsem o nich vypravovat jednu dávnou obyvatelku, jež líčila mi slovy prostými tichou a nenápadnou krásu oné díry v půli cesty mezi Lanškrounem a Šumperkem. Nuže, vzhůru do níže a poznejme ji blíže.

Tak jsme učinili a za chvíli jsme již fordkou klesali po klikatících se silničkách dolů k městu, které se nám ukazovalo mezi stromy. První vjem byl ale nečekaný, jako bychom dojeli k nějakému lunaparku nebo k horské dráze. Při bližším pohledu jsme poznali skokanský můstek s dopadem v malém bazénku, jenž byl napuštěn vodou. A to už jsme viděli ceduli Acrobat park Aleše Valenty.

Aleš Valenta, samozřejmě, ten olympijský skokan, co mu nestačí jen tak na lyžích skočit, ale ještě u toho musí udělat salto mortale a několik piruet. Není sice ze Štítů, ale ze Šumperka, ve Štítech mu nabídli lepší podmínky a vhodné prostředí, takže prý je ho tam občas skutečně i vidět, toho akrobatického Rašku nové generace. Teď však byl na akrobaťáku, jak prý po vzoru autobusáku atrakci říkají, klid. Prý se tam večer chodí na pivo, někdy se tam někdo rozhodne po pár panácích skočit do bazénku, předstíraje, že je Valentou. Já bych se o to aspoň pokusil. (Poznámka 2)

Zaparkovali jsme salesiánskou fordku před budovou, která měla na průčelí nápis Masarykova škola, a vydali se obhlédnout město. To stoupalo dosti prudce do svahu, jenž vrcholil pěkným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Za ním stál kdysi hrad nebo spíš hrádek Schildberg čili Šilperk, ze kterého nic nezůstalo. Stál tam aspoň od druhé půle 13. století, kdy je o něm prví písemná zmínka: roku 1278, tedy v roce, kdy s rozťatou lebkou skoná na Moravském poli Přemysl Otakar II., jistý Protiven ze Zábřehu uděluje nějaká privilegia místnímu fojtovi Eberhardovi. Fojt byl něco jako rychtář čili správce osady, z čehož je zaprvé patrné, že v podhradí už něco takového bylo, a zadruhé, že už tu byli Němci. Za zmínku jistě stojí loupeživý rytíř Ješek, dle jména asi Čech, který v temných hvozdech, do nichž byl kraj ponořen, přepadával kupce a pocestné. Za to mu byl hrádek odňat a roku 1308 přiřknut disciplinovanějším Šternberkům, kteří právě tehdy šli společensky nahoru. Po nich zůstala Štítům ve znaku známá zlatá osmihrotá hvězda v modrém poli obklopená dalšími osmihrotými hvězdičkami. Za nich byl Šilperk roku 1338 (Poznámka 4) povýšen na město. V listopadu 1424 sem přitáhli husité, asi nikoli z turistických důvodů. Pak to měli až do Bílé hory Žalkovští ze Žalkovic, taková menší moravská zemanská rodina, jejich poslední hlava rodu však majetek propila. Jejich štít s českým nápisem (Ian Zialkowski z Zialkowicz) byl z hradu přenesen na radnici: z toho je patrné, že Češi tu byli v panském postavení (Poznámka 5). Ty radnice jsou ve Štítech dvě, jedna je barokní, stojí uprostřed města a připomíná bytovku, druhá je renesanční, tedy starší, ta je nenápadně schovaná do jednoho pěkného domu č. 38 ve spodní ulici, takže si ji člověk nemusí všimnout. Nám se to málem stalo. Pak ještě je nutné zmínit třicetiletou válku, Švédy, na které se také leccos svedlo (Poznámka 6), a potom Lichtenštejny, kteří na Bílé hoře vydělali jako nikdo jiný. (Poznámka 7) Z jejich časů tu zůstalo několik barokních plastik, zvláště Jan Nepomucký vznášející se na obláčcích, z nichž vykukují andělé, je dobře vyvedený. Lichtenštejnové byli v Šilperku vrchností do roku 1848. Pak by Šilperk také okresním městem, železnice odtud vedla do Bílé Lipky. Občas to tu prý ještě jezdí. Lid, aby se v drsném kraji uživil, zabýval se různými činnostmi, zvláště plátenictví bylo zde hojně provozováno (Poznámka 8). V roce 1900 zde sečetli 1858 obyvatel, jen každý desátý z nich byl Čech. Ti tu měli menšinovou školu a po roce 1918 četnickou stanici. Po Mnichovu spadl Schildberg do Říše, čímž nad sebou obyvatelstvo podepsalo ortel. Po roce 1945 tu z původních obyvatel nezůstal skoro nikdo. Přišli jiní (Poznámka 9). Teď tam žije dva tisíce Štíťáků. Úředně i pocitově se cítí Moravany, jak jsem se informoval u své konzultantky. Ta občas přejde do hluboké hanáčtiny, takže když jsem se jí provokativně zeptal, jestli pamatuje příchod Rusů, řekla, že „na okupacu“ si nepamatuje, neboť ještě asi dvacet let nebyla na světě. Tu prováděli ostatně tady na Šumpersku Poláci, z čehož mají dosud noční můry.

Obešli jsme už asi podruhé náměstí, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bylo docela upravené a úplně prázdné, tedy bez lidí. Dole byla jedna restaurace, jmenovala se zajímavě Černá kočka, když jsme tam vešli, klimbali tam dva štítonoši. Když jsme vešli, otevřeli oči, a pak je zas zavřeli. Vypili jsme kávu a zase šli nahoru. Kdyby bylo nějaké sdružení šikmých měst a obcí, nemohly by tam Štíty chybět. Vždy nahoře jsem se mohli podívat do kraje a říci, že to je tady pěkné, jen jestli to stačí k životu. Oba jsme odešli z podobně malých měst a jistý pocit viny nás bude provázet po zbytek života. I když, svěřil jsem se Zdeňkovi, já bych se na stáří klidně někde v takovém ústraní zašil. Okopával bych záhony a četl klasiky. A čekal na konec světa. Ten do takových míst jako jsou Štíty dorazí s velkým zpožděním. Nebo si ho tady nikdo ani nevšimne. Co? Konec světa? řekne Štíťák, těch už bylo, ve Štítech je pořád konec světa. Tady stačí, aby chvíli padal sníh a už je konec světa. Nebo takhle v sobotu odpoledne, úplnej (on by řekl asi úplné) konec světa. Pusto a prázdno, ale klid a ticho. Jestli takhle má vypadat konec světa, tak to beru. Se štítem, nebo na štítě. A protože jsem byl s katolickým knězem, tak jsem řekl: Aut cum scuto aut in scuto. – Jak to myslíš? řekl Zdeněk.

Poznámky paní učitelky Valentové

Poznámka 1. I když Cotkytle patří v současnosti do sousedního Pardubického kraje, a tudíž do Čech, její historie i současnost je s naším městem úzce spjata. Vesnice se poprvé objevuje v písemnostech roku 1350 jako Zackiecel a o rok později, r. 1351, jako Zockitel. Český název není znám, takže buď byla založena Němci, nebo byla nějaká původní česká předkolonizační osada v době kolonizace poněmčena. Výklad jména Cotkytle je obzvlášť pikantní. Vesnice leží v krajině, která nebyla v dávných dobách pro pocestné příliš bezpečná. Hrozilo zde nebezpečí loupežného přepadení. V temném středověku bývalo totiž výnosným povoláním řemeslo loupežnické, jak můžeme číst v Pohádce loupežnické Karla Čapka, v románu Rytíři a lapkové od Karla Nového apod. Podle pověstí číhali u dávné obchodní stezky na pocestné lupiči a lapkové. Cotkytle je překroucená podoba slova Zottkittel, což znamená chlupatá nebo také roztrhaná, oškubaná halena, suknice, kytlice. Název tedy možno vysvětlit dvěma způsoby. Buď byli lapkové oděni ve špinavých, hrubých, otrhaných šatech, nebo byli pocestní obráni a „oškubáni na kost“ tak, že jim nezbylo nic než ta roztrhaná halena.

Poznámka 2. To je blbost, bazén je oplocený a zamknutý a pan Valenta st. je obezřetný a hlídá jako pes. A zavírá se brzy, po setmění už tam není ani noha.

Poznámka 3. Na počátku 14. století se v souvislosti se Šilperkem objevuje postava loupeživého rytíře Ješka ze Šilperka. Jeho jméno najdeme ve Zbraslavské kronice v záznamu z roku 1308. Mniši zbraslavského kláštera, kteří měli ve východních Čechách v okolí Lanškrouna (Lanšperk) své statky, si na něho ve své kronice stěžují, že mu museli zaplatit 180 hřiven odstupného, aby svůj majetek aspoň na rok uchránili před pleněním a rabováním. Kromě Zbraslavské kroniky však není o této osobě nikde žádná jiná písemná zmínka. Dodnes není věrohodně vysvětleno, kdo byl tento Ješek ze Schildberga, byl-li to zeman, rytíř, zástavní pán, purkmistr (jak se píše v jedné z pověstí), či nedošlo-li k záměně s jinou osobou podobného jména – Janem ze Schildberga. Proto jej nemůžeme považovat za historickou osobnost.

Poznámka 4. Nedoložené datum, dle německých zdrojů se uvádí dokonce 1334. Druhým bezpečně doložitelným držitelem Šilperka po Protivenovi je tedy až Jaroslav ze Šternberka. První zmínka o Jaroslavovi v souvislosti se Šilperkem se vztahuje k roku 1347, kde v listině dané na Hoštejně zmiňuje Šilperk a označuje ho jako „nostra civitas“ – naše město. Jednou z mála výsad podle magdeburského městského práva, které si městečko uchovalo od svého založení v roce až do 18. století, bylo hrdelní právo. Ze 17. století se zachovalo několik zpráv o vykonání rozsudků. Např. 20. února 1669 byl za vraždu sťat mečem a poté vpleten do kola Christopl Demuth z Červené Vody. 16. října 1682 za smilstvo kat nejprve sťal a poté spálil jistého Fridricha Hannicha. Podle neověřených zpráv (z německé Kroniky Březenského údolí) byla roku 1717 ještě pěti osobám sťata hlava, v roce 1720 byli tři lidé pověšeni. Poslední poprava se uskutečnila roku 1752, šlo o příslušníka českobratrské církve, který odmítl vzdát se své víry. Exekuce se v Šilperku prováděly na rozdíl od šibeničních vrchů v jiných městech na šibeniční louce – Galgenwiese, která se prý nacházela v tzv. Rovinách, na sever od dnešního hřbitova; tam prý stávalo kolo a šibenice.

Poznámka 5. Jan Žalkovský podporoval rozvoj šilperského panství. Za Žalkovských (1576–1596) byl Šilperk po požáru, který jej v roce 1577 zničil, znovu postaven, byl založen panský rybník mezi náhonem na mlýn Na Pilníku a řekou Březnou. Hráz rybníka je ještě dodnes dobře patrná u fotbalového hřiště. I Jan Žalkovský znovu potvrdil listinou z 6. prosince 1593 staré privilegium. Mimo jiné v ní povolil měšťanům „vedení vody z rybníčku ve Žlebě po troubách skrze role a grunty mé dvorské, nákladem jejich obecním, však beze škody panské, napřed do kašny v městečku Šilperku, též do pivovaru jejich obecního, do sladovny i do lázně…“. Dále potvrdil várečné právo 29 měšťanům, kteří směli vařit a jako jediní vystavovat pivo v obcích šilperského statku. Titíž pravovárečníci mohli střídavě, vždy po 14 dnech, také „šenkovat vína všelijaká bílá i červená“. Mimo stanovení ročního platu 74 zlaté určil také odvod 10 várek piva (várka po deseti bečkách, bečka po čtyřech vědrech) „k užitku svému panskému na tvrz šilperskou, každého roku v celým roce, kdyžby se koli Šilperskýmu vidělo a zdálo…“. Dále schválil šilperským pláteníkům řád jejich cechu a mlýnickému sklářskému mistru Dominiku Schürerovi dopomohl svou přímluvou u císaře Rudolfa II. k šlechtickému titulu „z Waldheimu" a postoupil mu v Mlýnici část svých pozemků. O této události vypráví jedna z pověstí z našeho kraje: Skříňka pro císaře. Je to tom, jak sklářský mistr Dominik Schürer vyrobil na přání svého pána Jana Žalkovského vzácný dar pro císaře Rudolfa II. Byla to skříňka s pohyblivými skleněnými figurkami po stěnách i na víku. Uvnitř se skrýval perlový náhrdelník v podobě hada se zlatou korunkou, který se po otevření skříňky choval jako živý. Na Pražském hradě představil Jan Žalkovský mistra Schürera z Mlýnice císaři a předal mu skříňku. I když císař nejdřív utrpěl z leknutí šok, nestačil se obdivovat uměleckému dílu, jaké dosud nespatřil. Na důkaz obdivu a uznání povýšil pak mistra Schürera do šlechtického stavu s právem užívat přídomek „z Waldheimu“.

Poznámka 6. Švédská vojska přišla v období třicetileté války do Šilperka třikrát. V letech 1642 a 1643 drancovali město vojáci generála Torstensona a v roce 1646 vojsko generála Wittenberga. Obzvlášť Wittenbergovi vojáci si v neděli 28. října 1646 počínali v Šilperku takovým způsobem, že s výjimkou kostela a radnice celé městečko úplně a zcela zruinovali, vydrancovali a zničili. Ve zprávě rudského hejtmana knížeti (uschované v lichtenštejnském archivu) je mimo jiné psáno, že „při drancování byli lidé obého pohlaví do naha svlečeni, jak se člověk na svět narodil. V domech nezůstalo ničeho celého, jak se stalo při zničení Jeruzaléma…“. Tehdy rozbořili i zděný šilperský hrádek, který byl po husitských válkách znovu vybudován.

Poznámka 7. Podle příkazů nového pána začalo důsledné obracení lidu na katolickou víru. Kníže Lichtenštejn dal v roce 1635 po Šilperku vylepit vyhlášku, v níž vyhrožoval všem nekatolíkům těžkými tresty, nepřestoupí-li ke katolicismu. Mezitím se v Šilperku a v okolí tajně objevovali luteránští kněží a přinášeli tajným nekatolíkům české náboženské knihy a za noci s nimi na odlehlých místech konali pobožnosti. Poddaný lid pronásledovaný pro víru se tajně scházel v lesích mezi Šilperkem a Drozdovskou Pilou nebo mezi Bušínem a Písařovem. Jedno z míst, kde se lidé k tajným pobožnostem uchylovali, bylo na Lísku, na místě zvaném Čertí skalka nebo na Lázích u Jakubovic. Z této doby se zachovala pověst o hromadných popravách nekatolíků přistižených při zakázané pobožnosti a o třech šachtách, v nichž byli pochováni poté, co si je museli sami vykopat. Také další pověsti pocházejí z tohoto období. Ubožáci se ukrývali před hrůzami třicetileté války v houštinách a děrách. Z lesních brlohů přicházeli v poledne nebo v noci k lidským obydlím, aby si vyžebrali kousek potravy, a pak opět prchali do lesů. Šílené matky, kterým děti hladem pomřely, často kradly z touhy po dětech jiné děti, a tak vznikaly báje o polednicích, divoženkách, lesních mužích apod.

Poznámka 8. Provoz na trati byl zahájen 30. 12. 1899. Vlak do Dolní Lipky bohužel od letošního roku už zase nejezdí. Od r. 1893 byla plánována výstavba železnice Šilperk–Králíky, otevřena byla r. 1899. Vlakové nádraží bylo postaveno mimo centrum města (prý na přání pánů radních 1 km od poslední budovy, aby kouř z parních lokomotiv neobtěžoval obyvatele Šilperka). V té době se též uvažovalo o vytvoření trati Šilperk–Lanškroun. Záměr z let 1911 až 1926 počítal zase se stavbou lokální dráhy Šilperk–Hoštejn – Moravská Třebová. O prodloužení do Hoštejna či Zábřeha se polemizovalo ještě v roce 1955. Zůstalo však jen u projektů a úvah. Vlaky nákladní i osobní jezdily na trati Dolní Lipka – Štíty nepřetržitě až do roku 2011, tj. plných 112 let. Poté byl provoz osobní dopravy na čtyři roky ukončen. Od roku 2016 do roku 2018 byla trať opět na krátkou dobu v provozu. V omezeném rozsahu jezdily pravidelně nejen nákladní, ale i osobní vlaky. V současnosti je osobní doprava v úseku Štíty – Mlýnický Dvůr opět zrušena.

Poznámka 9. Většině obyvatelstva však zbyla k obživě doma jen málo úrodná půda, řemeslo, práce v lese a v zimním období zaměstnání v drobném domáckém průmyslu – při výrobě nitěných knoflíků, šití výšivek (tzv. „toledo"), zhotovování kořínkových kartáčů, březových pometel, vyřezávaných dřevěných hraček nebo navíjení cívek nití na kolovratech pro textilní továrny.

Poznámka 10. Hodně přicházeli lidé z jižní Moravy, též z okolních vesnic (zabírali lepší usedlosti), několik rodin nebo spíš lidí z Podkarpatské Ukrajiny. V kronice nic podrobného není, tak to spíš vím z vypravování.

Pověsti o Šilperácích

Článek o Štítech by nebyl úplný, kdyby se zapomnělo na historky o Šilperácích, které se v ústním podání šířily po mnohá staletí. Podle lidových pověstí platil Šilperk (dialektem Šimperk) od nepaměti za město málo chytrých. O Šilperku se také tvrdilo, že soupeřil s německým městem Schilda (Šilda) o titul pravého Kocourkova. Proto se o Šilperácích vyprávěly tytéž a ještě přibarvenější zkazky jako o Kocourkově. Kocourkov je smyšlená obec, která je dějištěm mnoha komických historek o jeho obyvatelích, kteří dělají vše neúčelně a neúspěšně. Příběhy, které se vyprávějí i v dalších evropských zemích, si berou na mušku maloměšťáctví a některé negativní lidské vlastnosti. Kocourkov vznikl pravděpodobně v ústním podání a z něj se později – už v 16. století – dostal do literatury, do tzv. knížek lidového čtení či obrázkových časopisů.

Se Šilperkem a Šilperáky je spojeno i rčení „napil se ze šilperské kašny“. Voda v kašnách prý měla takové účinky, že když se jí napil hlupák, mozek se mu pohnul a začal přemýšlet. Když se napil této zázračné „lázeňské“ vody člověk s normálním rozumem, začal se chovat bláznivě, hloupě, opojeně. Tato vyprávění jistě souvisela s proslulým šilperským pivovarnictvím a lázněmi. Fakt ovšem je, že v Šilperku od nepaměti stávaly čtyři kašny: na horním náměstí, na dolním – pod radnicí, pod domem č. 38, kde je dnes pomník obětem válek, a čtvrtá kašna, jejíž zbytky se dochovaly až do 80. let minulého století, se nacházela v opěrné silniční zdi pod náměstím.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/