Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč. Hledět se dalo do vytlučených oken a zpustlých komnat mohutného konventu, kde se občas mohl mihnout zase nějaký jiný vojenský pozorovatel – který možná zíral zase na věž na protilehlém kopci. Neboť chotěšovský klášter, s barokní budovou, jež patří k největším v Čechách, byl od roku 1950 obsazen lidovou armádou, která jej vedle vykonávání „protivzdušné obrany státu“ tak zdevastovala, že se z toho bude sbírat ještě desítky let. Teď je v počátcích toho sbírání, i když se mnohé vykonalo a stav sbírající se ruiny je také svým způsobem přitažlivý.

Nuže, z toho Křížového vrchu, nyní zarostlého, viděli kdysi klášter i poutníci, kteří se na něm scházeli od poloviny 18. století, kdy tam stál kříž, který se sám od sebe obrátil, což bylo znamení, aby se obrátili i hříšníci. Od konce 19. století vedla na vrchol výpravná křížová cesta, pro niž dodala čtrnáct gypsových zastavení v nadživotní velikosti firma Galganiho z Plzně. Poutníci tak mohli s dojetím sledovat plastické výjevy bičování Krista či Krista pod tíhou kříže padajícího a tak podobně, jako by je měli před sebou. Nejpopulárnější byly pouti před první světovou válkou, kdy sem přicházely národnostně smíšené zástupy z celého kraje přeštického, chotěšovského, dobřanského, stodského, nýřanského, klatovského, ale i Němci ze Šumavy a z Bavor. Po válce zbožnost poklesla, takže v roce 1929 už byly mnohé sochy poničené, ale pořád ještě kostel a přilehlá nocležna a hospoda sloužily. Po druhé válce byla většina obyvatelstva z okolí (kousek za Plzní už byly Sudety) odsunuta, cesta zarostla, kostel zpustl a ze soch nakonec zůstalo pár úlomků, které vypadají, jako by to byly sochy antické. Já tam přišel v neděli ráno, bylo to tiché lesní místo, nikdo by nevěřil, že tam chodila procesí, tedy možná věřil, ale to bylo tak všechno. Rozhledna byla otevřená až od deseti, já tam byl už v devět, protože jsem šel ranním výšlapem pěšky z osady Chalupy u Zemětic, kde jsem byl u svého dávného spolužáka Josefa, který tam zdědil statek a polnosti.

Ale z Křížového vrchu jsem to místo do Chotěšova vzal ještě přes Stod, kde jsem v kostele Máří Magdaleny stihl mši svatou. Takto duchovně posílen jsem konečně dojel vlakem, RegioSharkem, do Chotěšova (asi deset minut cesty). A o chotěšovském klášteře tady chci napsat. Jest to totiž dílo velkolepé, a kdyby se tak našel nějaký investor nebo já nevím kdo, bylo by to úžasné místo pro nějakou třeba univerzitu, ministerstvo, planetární ústav nebo luxusní hotel pro Číňany. V návrat klášterního života již příliš nevěřím. I když zázraky se dějí.

Klášter tady byl od začátku 13. století, kdy jej pro svou sestru Vojslavu založil její hodný bratr Hroznata, později blahoslavený. To byl, jak známo, bohatý šlechtic ze západních Čech, který se už chystal na křížovou výpravu, ale pak dal na samém mořském břehu kdesi v Itálii přednost bílému řeholnímu rouchu a založil premonstrátský klášter Teplá. Chotěšov byla jeho ženská varianta. Vrchol zažil za časů Karla IV., kdy tady stál gotický chrám s konventem, v jehož celách žily desítky řádových sester a pan probošt, který se o ně staral. V roce 1421 to tu vypálili a vydrancovali husité, na což pak navázala lidová armáda. Sestry premonstrátky se sem však mezitím vrátily, překonávaly dobré i zlé a pravděpodobně se jim vedlo dobře, neboť ve třicátých letech 18. století si daly vybudovat mohutnou čtyřbokou budovu, jejíž jižní průčelí s mohutným rizalitem ční daleko do kraje. Autorství bývá připisováno plzeňskému staviteli Jakubu Augostonovi, současníkovi G. B. Alliprandiho, o kterém jsem psal v minulých cestách (Veltrusy, Liblice). Zároveň se to zpochybňuje, mimo jiné též proto, že tento plzeňský Ital umřel už roku 1736, dva roky po zahájení prací, které trvaly až do roku 1756. Ať už to byl kdokoli, odvedl fantastickou práci: jako by vložil do krajiny ozdobný štít se dvěma pochodněmi, což jsou ty boční věže, nádhernou stavbu připomínající pevnost, rozloženou na nízkém svahu nad říčkou Radbuzou. Pohled ze strany od řeky patří myslím k nejhezčím a vzhledem k malé známosti Chotěšova k nejpřekvapivějším v Čechách. A jak to asi teprve muselo vypadat ještě před takovými sto lety, když byl konvent plný života a pod tou mohutnou budovou se rozkládala velká zahrada s jezírkem, a dokonce bazénem a také tenisovými kurty, na kterých se v decentním ošacení vyskytovaly mladé slečny, jejichž mače soudily z umpiru jeptišky, řádové sestry z Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice, krátce salesiánky…

Tedy už ne premonstrátky, kterým se staly osudné reformy zuřivého reformátora Josefa II., který jejich klášter v roce 1782 bez milosti zrušil. Premonstrátky žily v klauzuře a věnovaly se především kontemplaci a drobné či piplavé práci manuální, třeba vyšívaly ornáty. Z hlediska osvícenského to byla činnost neužitečná, pro erár nikoli nezbytná. Na rozdíl od komunistů však císař sestry aspoň nechal vyplatit a majetek kláštera dal do Náboženského fondu, což vytvářelo aspoň nějakou naději na nějaké rozumné využití: pro komunisty byly kláštery už jen zbytečnými barabiznami. Téměř sto let přestal chotěšovský klášter sloužit náboženskému poslání a už tehdy chátral. V roce 1822 ho i s panstvím koupil poštmistrovský rod Thurn und Taxis, který konvent vlastnil de iure až do konce třicátých let 20. století: Chotěšov čili Chotieschau byla převážně německá obec. Důležitý byl rok 1878, kdy konvent, čili tu mohutnou barokní budovu, pronajala za symbolickou cenu zbožná kněžna Helena von Thurn und Taxis sestrám salesiánkám, jak už bylo řečeno. Ona Helena byla známá Néné, starší sestra císařovny Sisi, tedy princezna bavorská, před kterou dal císař František Josef přednost mladší Alžbětě, což vztahy mezi sestrami nepokazilo: obě to byly ovšem melancholičky a romantičky, manželstvími spíše ničené a různými strastmi, úmrtími dětí i nenaplněnými touhami sužované. Salesiánky přišly do Chotěšova z Porýní, z kláštera Moselweiß u Koblence: v Německu tehdy probíhal Kulturkampf a katolické řády měly podobné problémy jako o sto let předtím v Rakousku. Tak se třeba dostali do Prahy beuronští benediktini, díky nimž máme na Smíchově ten podivný kostel sv. Gabriela nebo mozaiky v Emauzích.

A ty salesiánky nepřišly do Chotěšova jenom tak, nýbrž s velkolepým plánem zřídit tu exkluzivní školu pro dívky z rodin, které si to mohly dovolit. Tak tu ve vzorně uklizených komnatách v sálech pod barokními freskami, jejichž autorem byl plzeňský malíř František Julius Lux, zněl perlivý smích i šeptavé v modlitby dívek a mladých slečen, které tam šprtaly nejen věrouku, ale i francouzská a anglická slovíčka, cvičily se ve hře na klavír či základech zpěvu, učily se, jak prostírat na stole či jak ustlat lože, jak vykuchat králíka či kapouna a jak zadělat na vánočku či táhnout štrúdl. Snad i nějaké základy zdravovědy ty dívky dostaly, i když jen ve slušné míře: zbytek si pošeptaly horkým dechem mezi sebou. Zprvu převládaly Němky, po první válce tu již byla polovina dívek českých. Na fotografiích, které po nich zůstaly, vidíme sličné tváře a lepá těla v secesních kostýmech, na něž vlídně dohlížejí řádové sestry a všude je řád a lad starého světa, který jistě nebyl ideální, ale když zanikl, nastoupilo něco mnohem horšího.

Z trosek toho kláštera si jeden mladík přinesl v krabici s kusem mýdla anděla, kterému ulámali křídla. Ten mladík tu byl v roce 1963 na vojně a jmenoval se Karel Kryl. Jeho invalidní anděl byl podle všeho z Chotěšova.

Pomalu se to tam ale zvedá. V sobotu a v neděli jsou od dvou a od čtyř prohlídky. A pár andělů se už zase pod krovy usídlilo. Ve dne se vydávají za poštolky a honí se tam, jako by jim to patřilo.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/