Cesta k hrobům Václava Kršky a Jana Čarka

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

Cesta k hrobům Václava Kršky a Jana Čarka
Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Heřmaň je typicky jihočeská vesnice, kde selská stavení obklopují návrší s kostelem sv. Jiljí, který tady stál už v polovině 13. století, a nebýt toho, že vesnici dokonale zplundrovali na konci třicetileté války Švédové, tak by byla asi významnější než dnes. - Foto: Jiří Peňás

K tomu kostelíku se starosvětským hřbitovem jsem před pár týdny šel od vlaku z Protivína (viz Týdeník Echo č. 18/2020), ale už bylo jaro ve své nejkrásnější podobě, všechno mělo barvu žabince posetého vyrážkami pampelišek, cestu lukami přetínala několikrát říčka Blanice, klikatící se tady v něžných serpentinách, které její mírné vody přivádějí ke stavením, jež kdysi sloužila jako mlýny. Kolem jednoho jsem právě šel a říkal si, že to bude možná ten Krškův mlýn, o kterém píše ve svých pamětech Divadlo aneb Snář velký Eduard Kohout (on to píše spíš Vladimír Justl, kterému to Kohout vyprávěl), jehož sem převedl samozřejmě Krška, protože ti dva vyznavači jižních Čech, Fráni Šrámka a jinochů se museli setkat. A místem toho setkání byla tedy tahle Heřmaň, kam se Krška přistěhoval s ovdovělou matkou ve čtrnácti letech (bylo to v roce 1914) z rodného Písku, protože ona se tady provdala za místního mlynáře a statkáře, takže mladý Krška sice chodil na gymnázium do Písku, ale vyrůstal tady, v té opravdu typicky jihočeské vesnici, kde selská stavení obklopují návrší s kostelem sv. Jiljí, který tady stál už v polovině 13. století, a nebýt toho, že vesnici dokonale zplundrovali na konci třicetileté války Švédové, tak by byla asi významnější než dnes, čehož tam však nemusejí litovat, protože by přišla o svou bezvýznamnou malebnost.

A tak jsem šel cestou ke heřmaňskému kostelu a snažil se vybavit si nějakou básničku heřmaňského rodáka, básníka Jana Čarka, a říkal si, že to asi nebude ta o cestičce k domovu, známě se vine, hezčí je, krásnější než všecky jiné... Ale ne, to asi nebude Čarek, to bude... Karel Václav Rais. - Foto: Jiří Peňás

A tu malebnost si právě pochvaluje Eduard Kohout, který tu, aspoň to píše, trávil „kouzelné“ letní týdny v polovině 30. let, chodil do lesů a koupal se v řece a tehdy už uznávaný pražský herec, pomalu už padesátník, večery trávil s omladinou u táboráku. Ovšem jen tak čas nemarnil, ale nacvičoval s místními ochotníky ze spolku Hejduk představení, a to ne ledajaké, ale rovnou Sofoklova Oidipa! Což byla velká událost, Kohout popisuje, jak se venkovské obyvatelstvo učilo antický text, třeba mladý hospodář šel vedle naložené fůry, bič v ruce a předříkával: „Zvěsti ty Diova, / ze zlatých Delf zní slova tvá sladká, / co že as přinášíš do pyšných Théb?“ Nebo Anička ze mlýna myla okno a do toho: „Kdože tě zrodil, dítě mé? / Ó, která tě z panenských zrodila nymf, / žijících věčně?“ To, nutno uznat, byla jiná kultura než dnes… Když pak se konečně hrálo, tak byla Heřmaň celá vzrušená, ba leckdo zapomněl v tu neděli zajít do kostela, píše Kohout. A pak se hrálo mezi dvěma dórskými sloupy ve starém lomu nad lesnatou strání na břehu malého rybníka, ve kterém pluly věnce z lučních květin. „Atmosféra představení byla jedinečná“, píše Kohout, který chvílemi měl dojem, že „takto musela Oidipova tragédie působit v dobách Sofoklových“. Na konci se prý z publika ozýval hlasitý pláč, jak to lidé prožívali, vesničani nevzdělaní…

Představení režíroval samozřejmě Krška, ten, jak Kohout píše, „útlý plavovlasý chlapec se světlounce modrýma, trochu blouznivýma očima“. Tehdy už to úplně chlapec nebyl, bylo mu pětatřicet let, vydal už sedm knih, které asi teď zná málokdo, třeba taková románová trilogie Země hovoří (1929–1931) hovoří už svým názvem, že to asi bude něco, co jen tak městský floutek nenapíše. A tentýž Krška má už v té době v Písku pověst „toho teplého“ a v roce 1934 je vyslýchán píseckou policií, která vyšetřuje sebevraždu syna ředitele písecké obchodní akademie, který se s Krškou pravděpodobně intimně stýkal. Případem se zabýval historik Lukáš Nozar (v knize Homosexualita v dějinách české kultury, 2013), na základě soudních spisů popisuje tristní pronásledování umělce, který se vyšetřovateli snaží obhájit právo na svou (homo)sexualitu: „Doznávám, že jsem pěstoval pohlavní styky s muži, ale nedělo se to ze zábavy, ani z nějaké perverze, ale dělal jsem to proto, že jsem jinak jednat nemohl, neboť jsem takového založení. (…) Já považuji svůj sklon za něco přirozeného, za což nenesu žádné odpovědnosti. Já jsem často bojoval zoufale se svou přirozeností a chtěl jsem se již zastřeliti. Ale marně jsem se své přirozenosti bránil. Zabýval jsem se tímto poměrem ve svých románech, hledaje východisko, studoval i cizí autory. Stejným problémem zabývám se i ve svých dramatech. Ve svém jednání jsem nespatřoval ničeho nemravného, špatného, nic, co by škodilo kultuře společnosti.“ Za prokázaný čin (orální styk) byl odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně. V červenci 1939 byl pak zatčen, čtrnáct dní v Písku vězněn, potom obviněn z pohlavního styku s několika píseckými mladíky a po roce vyšetřování byl v srpnu 1940 podle paragrafu 129 smilstva proti přírodě odsouzen na pět měsíců těžkého žaláře (byl už recidivista), zostřených dvěma tvrdými lůžky a dvěma posty. Celou válku se mu dařilo nástup do výkonu testu oddalovat, natočil tři filmy (Ohnivé léto, Kluci na řece, Řeka čaruje), dostal státní cenu, patřil ke kulturní elitě. Osvobodila ho až prezidentská amnestie z 31. června 1945. Co asi na to všechno říkali tady v Heřmani, možná to nevěděli, možná se tím nezabývali, možná si říkali, co? Tak je teplý, ale ten Oidipus zase spal se svou matkou…

A tak jsem šel cestou ke heřmaňskému kostelu, trochu si pohvizdoval a snažil se vybavit si nějakou básničku druhého heřmaňského rodáka, básníka Jana Čarka, a říkal si, že to asi nebude ta o cestičce k domovu, známě se vine, hezčí je krásnější než všecky jiné, ale ne, to asi nebude Čarek, ale mohl by být… A ke svému údivu jsem přešel druhou trať, protože Heřmaní vedou koleje jednak do toho Písku, ale paralelně i do Strakonic a Budějovic, a tak mi blesklo, jestli on nepsal něco o mašinkách, no ano, O veselé mašince, Krteček Miler mu to ilustroval, on ten Čarek, o dva roky straší než Krška, se kterým se dobře znal, byl původně železničář a tady v Heřmani měl dvě zastávky, to dává smysl. Z jedné té plechové boudy vyšli dva muži, samozřejmě v rouškách, ve kterých jsem okamžitě poznal dva místní filozofy, takže jsme se dali do hovoru. Pane, říkali, tohle, co teďkonc je, ten virus, to si lidi sami zasloužili. Dyť se pánbůh na to už nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo, my to pozorujeme už ňákou dobu. Podívejte se na ten lesejk, ten je z poloviny sežranej kůrovcem, to je taky virus, ale ty stromy žádnou roušku nemaj, ty nemůžou do karantýny, nebo ty louky, ty sou rok vod roku vyprahlejší, tam byly volavky, tam byli bukačové, my zažili v potoce ještě raky a škeble, teď ste rád, když tam je mřenka. A lidi sou samej mamon, už ani to skopový maso nechtěli žrát, poslední léta by žrali jenom vepřový a drůbeží, tak se pánbůh rozhněval pro tu jejich pejchu, ale voni zas přijdou k sobě, až si budou vařit lebedu, jako to bývávalo za napolionský vojny.

Překvapeně jsem na ně pohlédl s pocitem, že jsem to už někde slyšel nebo četl. Vtom mě to napadlo: Prosím vás, nejste vy z toho švarncenberskýho ovčína ze Švejka, strana 35, druhý díl? – To víš, že sme, šak sme Haška znali, von jezdíval tady kousek do Ražic za svým dědkem z matčiny strany, von byl baštýřem, jako porybnym na tom rybníku Řežabinci, šak se tam dojdi podívat, voni ti tam dají nějakej civil a i nějaký ty banbory na loupačku dostaneš, a hrnek mlíka, ale dej si pozor, letos bude velká nouze vo lidi a hlad, vypravuje se, že budou vodvádět vandráky na polní práce, tak estli se na to nejcítíš, tak se radši vesnici vyhni. A přes Putim už vůbec nechoď, tam je strážmistr Flanderka, hroznej ras a přičinlivej blbec, však o tom už jsi taky četl… No, šťastnou cestu. A jestli chceš vědět, jakou básničku od toho Čarka bys měl znát, tak co třeba tuhle: Kam se ježek v zimě schoval / neklouzal, se nesáňkoval… Tu znáš, ne? Tak pozdravuj na hřbitově. Sou tam voba.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

13. května 2020