Tag: fotoblog

Články k tagu

Mírová dohoda s vrabci v Rennes

Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi.

Hermelín na bretaňském jihu

Znalkyně Bretaně, paní Jana Machalická, mi jako začátečníkovi doporučila, abych jel na sever, ale já jel na jih. Tedy jeli tam pánové, s nimiž jsem měl to štěstí cestu sdílet: je totiž, stejně jako mě, lákaly ty kamenné řady čili dolmeny, kterých je nejvíc u Carnacu, což je na jihovýchodním pobřeží, psal jsem o nich minule. Pánové pak odjeli dál na bretaňský západ, ale já jsem zůstal na poloostrově Quiberon, na takovém úplně malém civilizovaném poloostrůvečku, takové asi dvacet kilometrů dlouhé, jako nudle úzké vychlípenince do moře, kde bylo ale všechno, po čem jsem v ty dny toužil.

Pravěké kameny, které se smějí

Jeden kámen je kámen, dva kameny jsou objekt, tři kameny jsou zeď – a hodně kamenů v řadě za sebou jsou Alignements mégalithiques de Carnac, kamenné řady v Carnacu, nejpočetnější přehlídka nastoupených balvanů v Evropě, chlouba Bretaně a celé Francie, podivnost, kterou tam naskládal neznámý lid z neznámých účelů a důvodů. Tedy, jakési teorie existují, je jich vlastně řada, jedna důmyslnější než druhá, i když nejrozumnější je asi ta, že jsou to římští vojáci, které nechal zkamenět svatý Cornelius.

Zpověď krále Václava na Točníku

Psal se rok 1600. K hradu Točník se ubíral průvod od pohledu vznešený. Císař Rudolf II. se vracel od Plzně, kde se od začátku roku do června skrýval před morem. Točník je na staré cestě z Prahy přes Plzeň do Norimberka. Císař na něm hodlal přespat, už nebyl nejmladší, táhlo mu na padesátku, tělesně ani duševně na tom nebyl nejlíp, melancholie, jak se tomu říkalo, na postupu.

Záchrana světa v pivovaru v Chříči

Za to zvláštní jméno Chříč je prý zodpovědný kníže Břetislav I. a jeho dobyvačná výprava do Polska v jedenáctém století, kdy vedle ostatků svatého Vojtěcha přivlekl do země blíž neurčený počet polských občanů a osídlil jimi kopečky nad Berounkou: minule jsme si vysvětlili, že to byla a je Mže. Z tohoto přemísťování obyvatelstva se dochovalo jméno, které prý polsky znamená chroust… Je lepší si to neověřovat, protože se na Wikipedii dovíte, že polsky se chroustu říká chrabąszcz majowy, ale třeba mu tak říkali v raném středověku, no, fakt je, že chrousta, dokonce zlatého chrousta, mají v Chříči i ve znaku, byť je novověký, takže nějaký důvod k tomu být musí.

Spolek milovníků zříceniny Krašov

Takže na  elkole jsem letěl vlnící se letní krajinou, minul ves Holovousy, pak Všehrdy a Brodeslavy (cesta touhle zemí je jako četba nonsensové poezie) a vyhlížel hrad Krašov. To byl můj ranní cíl, tajemný hrad Krašov, tedy aspoň jsem si představoval, že bude tajemný, snad v nějaké knize pověstí o hradech a zříceninách byl tak nazván, ostatně všechny ruiny jsou tajemné, navíc to jméno: Krašov… Prý je to od Krasavy, dcery kněžny Libuše a Přemysla Oráče, která se zamilovala do Jaroslava z kmene Mžanů.

Tarzan se narodil v Temešváru

Ačkoli město Temešvár leží docela daleko od břehů Dunaje, věnuje mu ve svém slavném cestopise italský spisovatel Claudio Magris celou jednu kapitolu. Takže na str. 310 odeonského vydání Dunaje (1992; snad poslední knížka v té skvělé edici GAMA) Magris cituje jakýsi starý cestopis, kde se píše, že prý to bylo město oplývající krčmami a častými horečkami, které se šířily s morovými výpary z bažin obývaných vranami, což mělo za následek velkou spotřebu dávidel. Dnešní Temešvár je naopak krásný a trochu melancholický.

Konduktorovy hlavy v Herkulových Lázních

Hluboko v divokých slujích a roklinách balkánských je úžasné místo, jež jako by sem bylo přeneseno z úplně jiného světa. Ten svět zanikl, ne zas tak dávno, zato definitivně. Tady po něm zůstaly velkolepé rozpadající se kulisy, jež ho připomínají a vyvolávají představu, jak asi mohl být krásný. Jen se trochu zasnít: secesní klobouky na hlavách dám pod slunečníky, po jejich boku vykračují oficíři v elegantních c. a k. uniformách, k tomu jim vyhrává promenádní kapela, doplněná nějakých cikánským houslistou, slyšet je ržání koní, klapot podkov na bílým pískem sypaných chodníčcích podél honosných lázeňských budov.

Řádění živlů ve Svaté Heleně

Nebe se zatáhlo tak, že Dunaj vypadal jako černá stoka. Z gotických věží strážního hradu Golubac, který na srbské straně chránil hranici před Osmany, začali vylétat netopýři, nebo spíš vampýrové. Naše mobily drnčely výstražnými zprávami v rumunštině: nikdy mi ještě nic takového nepřišlo, bylo to, jako když mobil dostane elektrickou ránu. Bylo jasné, že se schyluje k strašlivé bouři. Naše rychloexpedice Český Banát 24, která se vracela z výletu do Herkulových Lázní, jí jela vstříc.

Přenesená česká země zaslíbená nad Dunajem

Víš, co nechápu? Že jsi tam ještě nebyl. Jak je to možné? Vlastně to považuju za intelektuální selhání, nejet se podívat na Čechy do Banátu! Neznat to. Ty české vesnice, to je vlastně sociologická laboratoř. To je historie v chodu. To je abeceda demografie. A kromě toho je to tam tak krásné, že neznám nikoho, komu by se tam nelíbilo. Fakt tomu nerozumím, že tě to míjelo. Právě takového nostalgika, jako jsi ty… Vždyť to je přesně to, co tak sentimentálně obdivuješ!

Stříbrná ještěrka v Banské Štiavnici

A prosím vás, už tam máte pamětní desku? zeptal jsem se Magdy Vášáryové, když jsem se ocitl po jejím boku na besedě o Karlu Schwarzenbergovi na Světě knihy, tedy ještě v Praze. – A ona řekla s tím svým postřižinovským úsměvem: Ja nie, ale môj otec áno… A keď tam budete, musíte zájsť na gaštanové rezy vedľa do cukrárne… A já řekl: To udělám moc rád a řeknu, že jste mi je doporučila vy, načež se ona opět usmála marketolazarovsky a řekla: Môžete…

Rudý císař Tito v aréně v Pule

Jest zde dosti památek z římských dob, napsal v roce 1905 strýci Ondřejovi na pohlednici z Puly malíř Bohumil Kubišta, jenž tam sloužil u rakousko-uherského námořního dělostřelectva. Nejprve tam byl v tom roce 1905 na vojně a pak tam nastoupil v roce 1913 už jako rakouský důstojník a přečkal tam v pevnosti Punta Christo skoro celou první světovou válku.

Šlápnutí na ježka v Opatiji

Jak to tedy bylo s tou krvavou nohou, kterou jsem minule skončil v Rijece? Na to se ovšem posuneme o trochu dál, do krásné Opatije. Bylo to dávno, v létě 1996, Jugoslávie již byla minulostí a chorvatská vojska právě rok předtím bleskovou tankovou operací Bouře zdolala zbytky srbského protivníka a vyčistila otčinu, takže když jsem přiletěl do Záhřebu, bylo výročí a všude vlály vlajky a obrazy vítězného prezidenta Franja Tudjmana zdobily každý roh a nároží.

Dobrodružný duce na břehu našeho moře

Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.

Niterné pocity v Nitře

Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.

Stříbrná švanda ve Strakonicích

Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Poslední fazolový hrnec v Languedoku

Až dodatečně jsem si uvědomil, že krátká cesta po stopách katarů v jihozápadním koutku Francie (psal jsem o Carcassonne a Toulouse) byla vlastně cestou za jídlem jménem cassoulet; je to prosím takový pokrm z fazolí, do nichž se zapíchne kachní stehýnko, ne ovšem obvykle celé, k tomu kousek klobásy a je tam, myslím, také trochu vepřového masa. Poněkud to připomíná fazolový guláš nebo taky židovský šoulet, ten je ovšem hlavně z hrachu a samozřejmě bez vepřového. Je to typické jídlo této oblasti Languedoku.

Toulouse, město napudrovaného býka

Na cestu do Toulouse jsem se připravoval četbou odborné literatury. Tak jsem se dočetl, že „město Toulouse je veskrze prolhané a záludné, od prvopočátku svého založení, jak se tvrdí, bylo zřídka, či snad nikdy nebylo, prosto morové rány kacířství a prokleté nákazy, této kacířské zkaženosti, která přechází z otce na syna a rozlévá jed pověr a zkaženosti“. To znělo jako dobré doporučení, potíž byla snad jen v tom, že pocházelo ze začátku 13. století.

Dobrý četník od Carcassonne

Za jasného počasí je prý vidět z hradeb Carcassonne zároveň Pyreneje a v dálce i hladinu Středozemního moře. Potvrdit mohu jen zasněžené Pyreneje, neboť moře se ztrácelo v oparu okcitánské krajiny, jež se v raně jarním vydání chvěla různými odstíny zelené a béžové přecházející do růžové až cihlově načervenalé. Domy jsou prosté a drží elegantní šeď, která v souladu s keramickou rzí střech vytváří jemnou hojivou emulzi pro unavené oči Středoevropana.

Teplická hlava na míse

Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby.

Pythagoras a jeho panny na Smíchově

Na svahu petřínského kopce, po pravé straně ulice Holečkovy, té, kudy nejspíš táhli do strahovských lomů zřízenci na popravu Josefa K., aby ho pak „zařízli jako psa“, tedy po pravé straně ulice, která se předtím, než ji pojmenovali po spisovateli s asi nejdelšími vousy v české literatuře (Josef Holeček bydlel v domku č. 105/6), jmenovala Košířská, neboť vede ze Smíchova do Košíř, tak tedy tam se rozkládá stavba jako z anglického hororu. Klášter svatého Gabriela.

Pekelné hnízdečko v Novém Městě nad Metují

Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.

Kde uniknout nudě? Třeba v Nowé Rudě

Do Nowé Rudy jsem přijel na dvě hodiny a zůstal tam do druhého dne. Původně jsem chtěl jen krátce strčit nos do města, do kterého jezdí na úřad nebo možná do banky, prostě když potřebuje něco zařídit, spisovatelka Olga Tokarczuková, která tam sice ještě nemá ulici, ale poté, co v roce 2018 dostala Nobelovu cenu, lze předpokládat, že jednou mít bude. Jenže já ji vlastně moc načtenou nemám, její imaginativně-halucinační styl mi blízký není, ale spíš je pravda, že jsem na její knihy neměl trpělivost

U hradu mrtvých ve Waldenburgu

Co je tady u vás, prosím, nejzajímavější, najbardziej ciekawe, zeptal jsem se v infocentru na Rynku ve Valbřichu. A slečna mi řekla, že samozřejmě hlavně zámek Książ čili Kněz. To jsem kývl, že samozřejmě, Fürstenstein, ten je nejen zajímavý, ale bardzo piekny, ale myslel jsem tutaj, přímo ve městě… Tak slečna řekla, že zajímavá je radnice a kostel a pak muzeum porcelánu a Stara Kopalnia čili šachta, ze které je taky muzeum, ale ta je taky kousek za městem. A já to všechno už znal.

Hotel kněžny Daisy v lázních Szczawno

Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno. Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna.

Dobře prožitá hodina v Meziměstí

Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.

Poslední cesta na Dřevíč

Tři měsíce po smrti Karla Schwarzenberga žijí na Dřevíči dva koníci. Stará se o ně paní Naďa, která se podobně jako o ně starala o knížete. To znamená laskavě, vlídně a pozorně. Říkala mi, že jsou to její oblíbenci, jen je na nich vidět, že jsou od podzimu jacísi smutní. Když jsem tam byl na jaře, procházeli se po louce a dotvářeli bukolický charakter celkového dojmu. Nejdřív předstírali úplný nezájem o nějakého návštěvníka, ze kterého toho moc nekouká, ale když viděli, že se před návštěvou objevila bábovka s kávou, začali se pomalým krokem přibližovat.

Zbyhněvovo místečko v Úněticích

Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.

Zapomenutý adamita od Příběnic

Lednový vítr se proháněl po vymrzlé pláni. V šedi toho dne bylo něco velmi dávného až prastarého. Cesta vedla po návrší, ze kterého byl výhled na mírnou pahorkatinu, jež pokrývá většinu vnitřních Čech. Čechy jsou vlastně zemí zmuchlanin, hrbolatin, oblin a krabatin. V zimě, když je zem holá a zbavená barev, vystupuje tato její danost silněji a působivěji, takže se víc propojuje s minulostí a ději, jež ta nerovná půda plodila. Mocně si to člověk uvědomuje v okolí Tábora. To je opravdu kraj, který nasákl dějinami a jejich křečemi a záchvaty, z nichž někdy naskakuje husí kůže.

Bozi a bohyně na Žítkové

Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.