Až dodatečně jsem si uvědomil, že krátká cesta po stopách katarů v jihozápadním koutku Francie (psal jsem o Carcassonne a Toulouse) byla vlastně cestou za jídlem jménem cassoulet; je to prosím takový pokrm z fazolí, do nichž se zapíchne kachní stehýnko, ne ovšem obvykle celé, k tomu kousek klobásy a je tam, myslím, také trochu vepřového masa. Poněkud to připomíná fazolový guláš nebo taky židovský šoulet, ten je ovšem hlavně z hrachu a samozřejmě bez vepřového. Je to typické jídlo této oblasti Languedoku, té části Francie, která byla mnohem víc než její sever spjata s civilizací římskou, s jejím právem, zvyky a kuchyní, i když první recept na cassoulet je až ze století čtrnáctého a lze se dočíst, že nějak souvisí se stoletou válkou, prý to bylo jídlo, jímž se rytíři posilovali před bojem. Ale římský je, myslím, způsob jeho přípravy a podávání, které se děje v cassole, což je takový červený keramický hrnec, ve kterém se to i vaří. Kdyby vám to podali v něčem jiném, tak to není cassoulet a máte to vrátit a hned odejít.

Já jsem si to objednal hned, jak jsem vyhládlý přiletěl do Toulouse, pak ještě jednou v Carcassonne, abych to mohl porovnat, ale pravým rodištěm a hlavním městem cassouletu je, jak jsem se dodatečně dověděl, městečko Castelnaudary, které leží uprostřed cesty mezi oběma městy. Zde si dovolím poznámku lingvistickou: polovyhynulý jazyk Languedoku, tedy jihu, je okcitánština. Francií procházela jazyková hranice, která dělila zemi podle toho, jak se říkalo „ano“: na jihu oc a severněji oïl, z čehož se vyvinulo oui. Čili Paříž a to okolo byla Langue d’oïl, jižní Francie je země Langue d’oc. To „oc“ ovšem nemá nic společného s globálním o. k. čili oukej, je to souhlas archaického jazyka trubadúrů a milostné poezie, která se vynořila ve dvanáctém století nikoli náhodou právě na francouzském jihu, na té kulturně nejúrodnější půdě poantické Evropy. Zde byla znovu „vynalezena“ zdvořilá láska, která se vrátila do literatury. Lze si představit, že opěvované paní podléhaly galantním výzvám svých opěvovatelů zvukem „ok“, k čemuž zajisté dodaly ještě nějaký verš. Proto, vybaven touto znalostí, jsem ke své rudimentární znalosti francouzštiny přidával při skromných konverzacích v hotelu a v restauraci rovněž „ok“, což ale nebudilo zvláštní pozornost, nejspíš se domnívali, že ten hotentot chce říci vulgární oukej. Kdyby věděli, že s nimi mluvím jazykem trubadúrů…

V Castelnaudury jsem ovšem cassoulet nepojedl. Bylo to město sice svým způsobem půvabné, ale zcela vylidněné. Jiné to nejspíš bude koncem srpna, kdy se tam koná dokonce festival cassouletu: několik dní se jenom vaří a jedí fazole s masem či jeho náhražkami a provádějí se u toho nejspíš různé folkloristické úkony. To může být zajímavé a rázovité. Teď tam však nebyl odpoledne nikdo, jediná restaurace otvírala až vpodvečer. A tak jsem ty dvě hodiny chodil po tichém bílém městečku, které se nejvíc proslavilo tím fazoláčem, ale jinak se toho o něm asi moc říci nedá, což mě právě na něm lákalo a přitahovalo. Rozhodně to však nebylo město bez historie, protože v knize, kterou jsem ze studijních důvodů četl, a o které jsem tady již v předchozích dílech psal, tedy v Albigenské historii cisterciáka Petra z Vaux-en-Cernay, se jméno Castelnaudery objevuje docela často, především v souvislostech, že ho někdo oblehl nebo zase přestal obléhat, že se někdo z něj vzdálil nebo k němu přiblížil. V jednom odstavci o něm mnich Petr píše jako o „vznešeném hradu“, který byl právě v tom odstavci vypálen kacíři v obavě, aby se ho nezmocnili „naši“, tedy křižáci, kteří tady měli na začátku 13. století za úkol vykořenit katarskou herezi. Hrad tedy již spatřit nebylo možno, zůstalo městečko z bílého kamene postavené na pozvolném svahu, na němž stál krásný gotický kostel, celý bílý a větrem ošlehaný, z konzolí trčely chrliče s divokými tvářemi démonů a příšer, vznešené pilíře obkružovaly jeho tělo staré odhadem tak sedm století. Jeho jméno znělo tím nejfrancouzštějším zvukem Saint Michel, byl ale zavřený, jako by naznačoval, že patří do jiného času, do jiného světa. Takových kostelů jsou po celé Francii zajisté tisíce, všechny jsou nějakým způsobem krásné a zároveň umírající, ještě stojí, ale život jim už těžko někdo vrátí. Ale dokud stát budou, budou připomínat něco, k čemu by snad mohli Evropané nalézt zas cestu, i když nic v naší době nenaznačuje, že by se něco takového mohlo stát.

Tak jsem se zas vracel k nádraží, přes starý můstek, vedle šplouchalo cosi jako rybník, ale nebyl to rybník, nýbrž Canal du Midi, ten se zde rozléval do takové zátoky, či jak to nazvat, na hladině se pohupovaly loďky jako v nějakém malém mořském přístavu. Hned jsem si vzpomněl na svého spolužáka a přítele Marka Pečenku, který kdysi propadl vášni pro francouzské kanály a roky je léto co léto brázdil jako kapitán na pronajaté jachtě. Snad mi i nabízel, abych se přidal do jeho posádky, já mu však nedůvěřoval a domníval se, že jde jen o dražší a poněkud snobskou zástěrku pro alkoholismus. Ale tady, na břehu kanálu, který byl vyhlouben za účelem zesílení turistického ruchu v Okcitánii koncem 17. století a spojuje Atlantský oceán se Středozemním mořem, jsem tu vášeň plaveckou pochopil a zalitoval, že ji už těžko ukojím, neboť na šíři rozličných tužeb je jeden život krátký.

Vracel jsem se do Toulouse, kde jsem měl asi pět hodin času. Tak ještě jednou obejít ta místa, vplynout do starého města, do červených uliček, kam radnice rozumně nepouští auta, takže chvílemi tam opravdu je slyšet zvláštní ticho. Už jsem věděl o několika místech, která jsem si oblíbil, o malém náměstí St.-Georges, kde je několik kaváren a kde to splňuje sentimentální představy o staré Francii. Kdybych už dávno neskončil s kouřením, vytáhl bych si gitanes s krásnou modrou krabičkou a s chutí to vsál do plic. Ale où sont les cigarettes d’antanen? To náměstí je kousek od katedrály svatého Štěpána, saint Etienne, okcitánsky Sant Esteve. Se všemi tvary, které se na stavbě za tisíc let sešly, působí chrám jako podivný nesourodý útvar, z každé strany zcela jiný, vždy ale fascinující. Původně románský kostel se na začátku 13. století stal prvním gotickým chrámem na jihu Francie, neboť tento „světelný“ styl sem přišel ze severu, „vynalezen“ byl v Saint-Denis u Paříže.

Ta krásná okna s vitrážemi, a především nádherné rozetové okno v průčelí je vlastně důsledek potlačení hereze, jejímž centrem Toulouse bylo a s níž si dlouho nevěděla církev rady, takže Inocenc III. vyhlásil roku 1209 křížovou výpravu, první proti křesťanům, byť jaksi odrodilým: další bude proti husitům. Heretici, kataři a albigenští, byli potlačeni, jejich asketická, hmotný svět odmítající a de facto anticivilizační touha přiblížit se ke Kristovi přímo, bez prostřednictví církve, byla vymýcena. Je mi jich líto, ale co s tím dělat? Člověk každé doby podléhá představě, že něco je nutné, aby svět, tedy jeho svět, se nezřítil. Jen ta představa se velmi mění. Křižáci vytáhli proti Toulouse s vírou, že je to nutné pro spásu jejich vlastní, ale i těch, které jdou potřít. Tak se stalo. Všechno je pryč, zůstala zdobná krása katedrály, jejíž nádhera měla demonstrovat, že hereze byla poražena a Toulouse se zařadilo do těla francouzského krále, který brání věc církve a věc Kristovu.

V průběhu dalších století dostala katedrála zabrat, nejvíc za revoluce v letech 1791 a 1794, kdy z ní revolucionáři udělali „chrám rozumu“ a místo Krista zavěsili nad oltář symbol „nejvyšší bytosti“, trojúhelník s čepicí. Po pominutí revolučních běsů si na ní devatenácté století dělalo věci po svém, různě ji vylepšovalo a zas vracelo do „původní“ podoby, takže to, na co tam člověk s úžasem hledí, je vlastně iluze, představa původnosti a klam toho okamžiku, kdy u toho právě my jsme. A během těch katedrálních úvah mi vyhládlo, takže jsem se vydal do města dát si před odletem ještě poslední cassoulet.

https://www.jiripenas.cz/fotoblog