V médiích se v poslední době intenzivně hovoří o takzvaném statusu umělce. Co to vlastně je? Nejde o další fantaskní výmysl soudobé aktivistické politiky? O tom hovoří novinář, básník a někdejší předseda Asociace spisovatelů Ondřej Lipár, překladatel Viktor Janiš a herní vývojář Daniel Vávra.

Začněme tím, co to status umělce je.

Lipár: Status umělce nebo status kulturního profesionála je v první řadě sociální opatření nebo kombinace sociálního nástroje a kulturní politiky. Budeme se v debatě chtě nechtě potýkat s tím, že v Česku stále ještě nemáme k čemu se vztahovat, protože nemáme v ruce žádný konkrétní návrh ani ze strany ministerstva kultury, ani od žádného z poslanců. Ale když se podíváme do evropského zahraničí, tak najdeme různá opatření, která řeší totéž: že tvůrci a tvůrkyně působící v kultuře včetně nějakých technických profesí se ocitají v jiném postavení než klasičtí zaměstnanci na jedné straně a podnikatelé na druhé straně. U nás je vlastně zvláštní mezera, kterou někteří lidé v určitých životních situacích propadávají. Takže v ideálním případě by status umělce měl být soubor opatření, která tuto mezeru vyplní a která zároveň mohou sloužit jako nástroj kulturní politiky, to znamená mohou kulturu aktivně podporovat.

Jak se vám to daří? Ve věci vyjednáváte jako bývalý předseda Asociace spisovatelů.

Lipár: Asociace spisovatelů byla jedna z organizací a oborových spolků, které byly před několika lety pozvány k úvodnímu setkání na téma status umělce, pořádanému Institutem umění – Divadelním ústavem. Ten se tématem zabýval už delší dobu, sbíral data, vytvářel analýzy, loni organizoval konferenci, kam přizval lidi z jiných evropských zemí, kde už tento nástroj je zaveden v různých úrovních, aby nabízeli svoje zkušenosti. Jako Asociace spisovatelů jsme loni, když ministerstvo kultury v rámci Národního plánu obnovy vypsalo dotační výzvu na výzkumy sloužící jako podklad pro zavedení statusu umělce u nás, spolu s Obcí překladatelů nebo s Překladateli Severu dělali dotazníkové šetření, abychom zmapovali, jak se reálně žije spisovatelkám, spisovatelům, překladatelkám, překladatelům a nakolik se svou kulturní prací a praxí mohou uživit. Ta zjištění byla nepříjemná. Vlastně z toho vyšlo, že minimálně v literatuře jde pro značnou část lidí o zájmovou činnost, že jejich příjmy jsou tak nízké, že třeba pro 95 % spisovatelů nejde o pravidelný příjem.

Janiš: Mě zaujalo, že je velká korelace mezi tím, co vyšlo u nás a co v Americe, kde se jako spisovatel uživí jenom pět procent lidí, kteří toto řemeslo praktikují. Pokud jde ale o překlad, vždycky jsem říkal, že ten není zájmová činnost ani koníček a že k tomu, abychom ho dělali dobře, potřebujeme být zaplaceni přinejmenším tak, abychom si koupili jídlo a zaplatili nájem. V současné době za jednu normostránku dostane umělecký překladatel 180 korun, v lidských možnostech je přeložit zhruba sto sedmdesát normostran měsíčně – a to mluvím o čistopisu, což také obnáší zanášení redakce, korektury a tak. Dlouhá léta to vyšlo jen tak tak na uživení. V posledních dvou letech najednou řada kolegů zjistila, že se tím nejde uživit už vůbec. Kdysi nám na filozofické fakultě říkali, že se literárním překladem uživit nelze, což bylo příliš škarohlídské. Ale i já v posledních letech zjišťuji, že i když můj literární výkon neklesá, musím si neustále vypomáhat příjmy odjinud. A stejně jako řada kolegů přemýšlím, že z oboru odejdu.

Jak se k tomu stavíte vy, pane Vávro? Vy jste z jiné umělecké branže, děláte počítačové hry.

Vávra: Vnímám to tak, že lidé, kteří se nedokážou uživit tím, čím by chtěli, chtějí, aby jim ostatní lidé platili jejich koníček. Když to uvedu na datech, tak u nás ročně vyjde asi šestnáct tisíc knížek, je tu několik tisíc vydavatelů, což znamená, že kdybychom každou tu knížku vydělili počtem obyvatel, vychází to tak, že by si každou vydanou knihu mělo koupit asi šest set lidí včetně kojenců a důchodců. To zkrátka nejde vyřešit tak, aby se tím všichni uživili. Druhým příkladem jsou divadla, v zásadě všechna, kde jsem kdy byl včetně dětských, byla vždycky vyprodaná, minimálně tady v Praze, a přesto jsou divadla zároveň dotovaná. Takže tu máme převis poptávky nad nabídkou, ale zároveň to dotujeme. Přičemž když jsem se díval, kolik divadla dostávají dotací ve svém rozpočtu, tak je to třeba jenom deset procent. To by šlo řešit optimalizací provozu, ne dotacemi. Mimochodem, četl jsem si studii Divadelního ústavu, kde se uvádí, že zaměstnaný divadelní režisér bere v průměru dvacet jedna tisíc, ale už tam nebylo uvedeno, kolik hodin měsíčně pracuje. Nemyslím si, že to je čtyřicet hodin týdně.

Lipár: Podle mě je problém uvažovat o kultuře jenom jako o ekonomickém statku a produktu. V některých souvislostech to dává smysl, ale ne ve všech. My jsme u těch dotazníkových šetření naráželi na to, že i všechny naše údaje jsou posunuté, protože značná část lidí, kteří v kultuře pracují, jedou na švarcsystém, nebo jsou zaměstnáváni dočasně, nebo jsou drženi na zvláštních smlouvách. To loňské šetření pro ministerstvo kultury odhalilo, jak málo údajů máme o tom, jak u nás kultura vypadá zevnitř. Takže to, o čem mluvíte, třeba právě to, kolik divadelní režiséři stráví prací na jedné hře nebo kolik času zabere napsání románu, to pořádně nevíme. Ta situace je v tomhle komplikovaná. Navíc nelze kulturu jenom optimalizovat, stát má mít ambici nějakou část kultury živit, i když není primárně zisková. Čistě z toho důvodu, že si řekne: Tohle je priorita a chceme si ji držet dlouhodobě. Ostatně příklady ze zahraničí naznačují, že když to státy dělají dlouhodobě, pomáhá to celé společnosti.

Jak?

Lipár: Když se budu držet roviny, kterou nakousl pan Vávra, tak už i ekonomicky, protože kultura generuje příjmy, a to nejenom těm, kteří v ní pracují, ale taky se z ní platí daně. No a pak jde o to, že kulturu lze vyvážet. Severské národy od šedesátých let aktivně cpou peníze do rozvoje kultury a dnes sklízejí ovoce. Je to investice na deset, dvacet, třicet let.

Vávra: V čem sklízejí severské národy ovoce kromě detektivek, mainstreamových a komerčních?

Lipár: Třeba právě v detektivkách.

Vávra: To zrovna není vysoká kultura. Takže Jo Nesbø by nebyl, kdyby nebyly dotace do kultury?

Lipár: Do jisté míry ne, protože pokud ve společnosti máte atmosféru a nástroje na to, abyste se mohl takovéto tvorbě věnovat, i když si ji označíme jako žánrovou nebo komerční, tak je to výsledek širších podmínek. Stát má nějakou psanou kulturní politiku a má mít dlouhodobou vizi toho, co chce v kultuře dělat. Chce jenom opravovat hrady a zámky? Anebo chce vytvářet něco nového a ukazovat, jaký potenciál společnost v sobě nese? To se většinou projevuje skrze kulturu.

Janiš: Vrátil bych se k tomu, co řekl pan Vávra, a sice k té řekněme devadesátkové tezi, že co si na sebe nevydělá, nemá právo na existenci. Vincent van Gogh za svého života namaloval devět set obrazů. Asi se shodneme na tom, že patří k tomu nejlepšímu, co se výtvarného dědictví lidstva týče. Kolik, ptám se, prodal Vincent van Gogh za svého života obrazů? Jeden jediný.

Vávra: A kolik dostal van Gogh dotací? Žádné. Přesto existoval, tvořil, přestože ho stát nedotoval.

Lipár: Ale představa, že tu budeme mít chudé tvůrce, v tomhle případě navíc duševně nemocné, které budeme v bídě držet celý život, než zemřou, oni prodají jeden obraz a pak se ukáže, že ta tvorba byla výborná, je lichá.

Janiš: Ale hlavně se prodává za stamiliony dolarů. Kde ta hodnota vzniká? Přece ty obrazy jsou stejné, jako když je namaloval. Tehdy stály nula franků, dnes každý stojí padesát milionů eur a více.

Vávra: Ale to je přece úplně irelevantní. Důležité je, proč to vzniklo a za jakých podmínek. A jestli by to nevzniklo, kdyby nebyly dotace. Což je popřením té teze, samozřejmě, protože to vzniklo, přestože nebyly dotace. A to se týká prakticky veškerého umění do druhé poloviny 20. století, kdy žádné dotace nebyly, a umění přesto vznikalo, a často lepší než dnes.

Samozřejmě že dotace byly, protože existovali mecenáši a ti si platili své umělce. Navíc byl-li mecenášem král, byl vlastně mecenášem stát.

Vávra: Překvapivě musím říct, že první republika dotovala filmový průmysl. Opravdu mě překvapilo zjištění, že existovalo státní nařízení, že každý dovozce filmů musí na šest dovezených filmů zafinancovat jeden domácí.

Lipár: Koneckonců existovaly i normy na to, jaké části rozpočtu ze stavby nového domu mají být věnovány na uměleckou výzdobu. Kdybychom šli opravdu do hloubky, dobereme se toho, že regulace státu nebo města na kulturu existují dlouho. Ale když se vrátíme k tomu, o čem se bavíme, tak status kulturního profesionála není dotační program, je to sociální politika.

Vávra: Jestli někdo dostane peníze od ostatních a říkáme tomu grant, dotace nebo sociální podpora, je jedno. Pořád jsou to peníze daňových poplatníků, které někomu vezmeme a jinému je dáme. Nerad bych tu působil jako zastánce mainstreamu, protože mainstreamovou kulturu konzumuji minimálně. Ale přijde mi nespravedlivé, že se tu vytvořila elita, která sama sebe považuje za něco víc a požaduje na to peníze, zatímco existuje plno žánrů, které nejsou považovány za vysokou kulturu, protože kritika je tak nevnímá. Kritika je součástí problému, protože titíž lidé vycházejí z těchže škol, které vyzdvihují určité věci, zatímco paralelně existuje jiná dimenze umění, která je nezávislá na státu a žije, přestože není zisková. Například zažíváme naprosto tristní období v českém filmu, který je kvalitativně na dně, protože na FAMU se neučí řemeslo. Výuka se tam zacyklikla a lidi, kteří nenašli uplatnění v reálném světě a nevytvořili nic kvalitního, mají pak jediné uplatnění ve školství nebo v jiných státních institucích, kde vzdělávají další lidi, kteří jsou ještě radikálnější než oni. V zásadě se odměňuje podprůměr nebo něco, o co nikdo nemá zájem, a vzniká sekta. Kritici placení státem, kteří vychvalují umělce placené státem.

Lipár: Kteří kritici jsou placení státem?

Vávra: Literární časopisy, kterých je u nás asi dvacet, dostávají každý rok asi třicet milionů podporu od státu. Ti lidi se tím jistě skvěle neživí, o tom nepochybuju. Ale třeba A2 dostává od státu každý rok dva miliony dotací na své fungování a paradoxně ještě lidi, kteří ty dotace udílejí, spolupracují často s A2. Takže na ministerstvu je komise a udílí sama sobě granty.

Janiš: Zkusme si ty časopisy vyjmenovat. Kolik jich je? Host, Tvar, A2, Alarm, ale ten jen s otazníčkem, Plav, Souvislosti, Revolver Revue a to je tak všechno.

Vávra: A víte, kolik je u nás herních časopisů? Dva. Žádné dotace nedostávají, nedá se tím uživit, lidi, co je dělají, je dělají jako koníček, lidi, co to platí, to dělají jako zábavu, protože jim to přijde důležité. A je to mainstreamová zábava, protože každý mladý člověk hraje počítačové hry, přesto se tu nejsou schopny uživit ani dva herní časopisy. Do jednoho píšu, za pakatel, v životě bych se s tím nemohl uživit, mám jinou práci, a přesto to dělám. A pak poslouchám lidi, kteří mají ještě menší publikum, že by chtěli, abych jim dotoval jejich práci. Proč?

Lipár: Vám přijde v pořádku, když píšete za pakatel nebo zadarmo?

Vávra: Ano. Nevím, proč bych měl u někoho žebrat, aby mi dal peníze na něco, co ho nezajímá.

Lipár: No vidíte, a já myslím, že pokud děláte práci, má být zaplacena. Ať děláte cokoli.

Vávra: Takhle to na světě nechodí, chodí to tak, že pokud děláte práci, kterou někdo potřebuje, tak se jí uživíte, pokud ne, tak začnete dělat něco jiného, čím se uživíte.

Lipár: Proč tedy píšete do toho časopisu?

Vávra: Protože mě to baví a zvládám to při zaměstnání jiném, kterým si na to vydělám.

Lipár: Ale to přece není hrdinství. Správně by bylo, abyste za to normálně dostal zaplaceno, jako každý jiný člověk, který píše do časopisu.

Vávra: Proč bych měl po někom chtít, aby mi platil něco, co mě baví, a jeho nezajímá?

Pan Janiš říkal, že se mu čtvrt století dařilo literárním překladem uživit, ale najednou se doba změnila a už to nejde, přestože produkuje stejné množství práce.

Vávra: Protože nastává obrovská technologická změna a překladatelství je jedno z prvních odvětví, která jsou ohrožena, ne-li odsouzena k zániku. Ale zafixovat ohrožený obor dotacemi, přestože se to dá dělat jinak, je taky slepá cesta. Umělecké překladatelství pravděpodobně zůstane, ale technické překladatelství bude bez práce, to je fakt.

Vraťme se ke statusu umělce. Nepadlo tady, že status umělce chce řešit primárně třeba sociální a zdravotní pojištění kulturních pracovníků.

Lipár: Nevím, jestli primárně, ale je to jedna z děr, s kterou se potýkáme a kterou je třeba zalátat. Ti lidi zaměstnaní nejsou, ale podnikatelé taky nejsou.

A má na to stát peníze? A netýká se to vlastně především slovesných oborů? Protože herci se na ten nápad dívají vyjeveně, jsou zvyklí se o sebe starat a nějak přežít a zároveň herec možná, možná, má víc příležitostí si peníze někde najít než spisovatel nebo kulturní publicista. A třetí věc: teď jsme dostali peníze, minimálně ve slovesné oblasti, s nulovou DPH.

Janiš: Zatím jsme žádné peníze nedostali. Ten balíček bude ve sněmovně a tam je to jako na moři – stát se může cokoli. Myslím, že v hovoru opomíjíme ještě jeden důležitý aspekt, že totiž status umělce zavést musíme, protože chceme evropské peníze. Řádově jde o půl miliardy až miliardu korun. To nejsou peníze, které by ministerští úředníci museli bránit svým tělem, to je první věc. Ten status musí být zaveden, pokud ty peníze chceme dostat, respektive nechceme-li je vracet. Nejsem si jist, že stávající plán ministerstva – to znamená nemít vlastní zákon, ale mít jenom přílepek k zákonu – bude vůbec stačit k tomu, abychom nemuseli peníze Evropě vracet.

Lipár: To v tuhle chvíli nikdo neví a je to na komunikaci ministerstva s Evropskou komisí, aby si řekly, jestli to stačí. Obecně řečeno: pokud ten nástroj bude zaveden a bude zaveden správně, to znamená, když se podíváme někam do evropského zahraničí a necháme se jím inspirovat a převezmeme odtamtud nějaký model, třeba španělský, pomůže nám to. Pokud to má proběhnout v nějaké celistvosti, tak to stejně nakonec nebude jeden zákon, ale bude to balík opatření možná víc zákonů, možná nějakých novel. Přesně z toho důvodu, že by to mělo řešit sociální i zdravotní pojištění nebo nákladové paušály u daní, které teď u lidí na volné noze jsou nižší než u podnikatelů, aniž je jasné proč. Je to příležitost znova vrátit do českého zákona to, co tam bylo – to znamená, že autoři a autorky mohou kolektivně vyjednávat a není to bráno jako kartel.

Janiš: To je opravdu důležité, my jako překladatelé jsme až do podzimu 2022 nemohli ani uvažovat o tom, že bychom měli aspoň doporučenou cenu za překlad. Ve vyjednávání mezi nakladatelstvím a překladatelem překladatel vždycky tahá za nejkratší část slámky, takže by nám společné vyjednávání hodně pomohlo, protože předtím jsme nebyli zaměstnanci, takže jsme nemohli mít vlastní odbory. Ne že po nich valná většina lidí toužila.

Vávra: To je všechno tak krásně zaobaleno, ale výsledek je dotace. Když jsem spisovatel, nevydělávám dost a status umělce to má napravit, znamená to, že mi stát bude doplácet rozdíl mezi tím, co vydělávám, a tím, co je „důstojná“ odměna. Tedy dotace, podpora, nepodmíněný příjem. Je jedno, jak se to nazve.

Janiš: Jestli se uživíte jako překladatel nebo spisovatel, není dáno jenom vlastním úsilím. Takový John Kennedy Toole nabídl své Spolčení hlupců asi dvaceti nakladatelům a žádný ho nepřijal. Ten kluk se nakonec ve dvaatřiceti letech zabil.

Vávra: Taky jsem obešel dvacet vydavatelů, nikdo mi peníze nedal, tak jsem si vybral peníze na internetu, uspěl jsem a stal se ze mě milionář. Přitom jsem taky mohl chodit a naříkat, že dělám uměleckou hru, nikdo mi nechce dát peníze, a žebrat u státu o dotace. Ale neudělal jsem to, a přesto to vzniklo. Jsem zářná ukázka, že to jde. Naše hra je dnes sice mainstream, ale v době, kdy jsme ji vyráběli, nám všichni říkali, že to je blbost, nebude se prodávat, zkrátka byli jsme typičtí kandidáti na to, prosit o dotace. Ale uspěli jsme, dali jsme práci mnoha lidem a nevidím žádný scénář, v kterém by to dotace udělala líp. Přičemž upozorňuji, že v herním odvětví to funguje stejně jako v literatuře: my jsme úspěšná špička ledovce, ale je tu spousta firem, která by taky chtěla uspět, a když se jim to nepodaří, tak samozřejmě chodí vyjednávat na Asociaci českých herních vývojářů, že by chtěli, abychom u státu lobbovali za dotace, pobídky a úlevy na daních, protože jsou neúspěšní.

Jestliže status umělce přijmout musíme, asi nemá smysl se bavit o tom, má-li smysl, ale za jakých podmínek ho přijmeme. Chci se vrátit k tomu, jestli na něj máme v současné době peníze. Plus druhý dotaz: Nezvedne se násobně počet lidí, kteří se začnou naoko živit kulturou?

Lipár: Myslím, že ne, protože zatím ta jednání, u kterých jsem byl, vždycky mluvila o dobrovolném systému, do kterého lidé budou vstupovat dobrovolně. Pokud by chtěli prostřednictvím statusu umělce získat vyšší životní jistotu, musí splnit formální požadavky a pak mohou být součástí tohoto systému. Bavíme se o několika desítkách tisíc lidí. Část z nich bude zaměstnaná, protože to budou třeba hráči orchestrů či divadelníci, ale myslím, že ti, kteří po tom budou sahat, jsou ti, kteří jsou v nějaké prekérní pracovní situaci, nemají stálou smlouvu a pracovní nejistota, o níž se tu bavíme, je zasahuje přímo. Mají nestálý příjem nebo sezonní práci, nebo jsou to časově omezené práce z fyzických důvodů, třeba taneční práce.

Vávra: Pořád mluvíte v přirovnáních, ale neodpovídáte na zjevné otázky. Co znamená vytvoření statusu umělce, pokud to nemá nic stát? Zaujmu na moment pozici ďáblova advokáta a budu komentovat ve váš prospěch: V Norsku spustili podporu mladých hudebníků tím, že jim udělali zkušebny a poskytovali hudební nástroje, takže tam nastal obrovský boom nezávislé hudby. Sice to nedělali kvůli ní, ale aby podpořili činnost mládeže v rámci prevence kriminality, ale vznikla z toho silná metalová subkultura. Většina kapel přitom dostala jenom státní zkušebny a státní kytary, byla to podpora formou prostoru, žádné vydávání desek.

Janiš: Děkuju, právě jste pregnantně zdůvodnil, proč je potřeba mít státní podporu literárních časopisů – protože to je zkušebna literárních autorů. To je ten píseček, na kterém si mohou hrát. Myslím si sice, že je u nás místo jen pro dva, možná tři výborné literární časopisy, a nejsem si jist, že všechno, co v nich vychází, se zachová pro budoucnost. Ale když tady nebude žádná platforma, tak ti lidi ani nebudou moci přijít do nakladatelství a říct: V Hostu mi uveřejnili básničky, mohli byste se na ně podívat?

Lipár: Vytváří to ekosystém, je to jako ve hře: máte nějaké úrovně, přes které se jako tvůrce dostanete. Máte široký pult, z kterého vybíráte, ten se nějak profiltruje na úrovni literárních časopisů, pak to dospěje k nakladatelům. Narazili jsme na autory, kteří obcházeli dvacet nakladatelů a všude byli odmítnuti. To se může stát, ale když si jako autor a autorka dobře vytipujete nakladatele, tak je to upgrade, protože dobrý redaktor vás posune výrazně dál, než kdyby autor na všem usilovně makal doma sám a neměl žádnou zpětnou vazbu.

Vávra: Systém, kdy někdo dostává peníze za to, že existuje, a ne za to, že má výsledky, plodí masu odpadu, který nikdo nepotřebuje.

Zjevně je tu spor, který nerozsekneme. Ale taky je to doklad pokročilosti debaty. Pane Lipáre, status umělce má velké mediální zastání, jak debatu o něm jako jedna z tváří této iniciativy vnímáte? Jak daleko debata je?

Lipár: Daleko ne, protože nemáme na stole ani základní konkrétní návrh, od kterého bychom se odrazili dál a mohli si říkat, jestli to, co před námi leží a míří k nějakému schválení, je za nás v pořádku, anebo jestli bychom chtěli něco změnit. Takže celá debata je vlastně trochu zavádějící, protože dost často sklouzává k tomu, že se přeme, jak definujeme umělce a co všechno pod něj spadá. Jsme v momentu znovu se podívat na to, jak přistupujeme skrze stát ke kultuře a jaká je naše kulturní politika. A znovu vypichuji skutečnost, že tu máme díru v sociálním systému, kterou propadávali umělci a lidé pracující v kultuře, což i v naší debatě zaniká.

Janiš: Protože musíme řešit debatu z devadesátek, jestli vůbec má být státní kulturní politika. Za mě určitě, protože pokud patříme k Západu a k třiceti nejbohatším zemím na světě, tak si už sakra nějakou tu kulturu můžeme i zaplatit. Pokud toto necháme čistě na trhu a srdcařství, budeme mít určitě mainstream i ty okraje, ale spousta věcí nevznikne. Jako stát si můžeme říct, co si za své peníze můžeme koupit, totiž naprosto konkrétní věci: dejme tomu existuje román Infinite Jest od Davida Fostera Wallace, má skoro tisíc stránek, je nesmírně těžký, komplexní, a když za kýmkoli přijdete a řeknete, že mu dáte třeba i dvě stě korun za normostránku, tak vám řekne, že jste se zbláznil. Protože je to dílo, které potřebuje mnohonásobně víc práce než detektivka od Agathy Christie. Takže český stát si může koupit statky, jimiž obohatí lidi třeba prostřednictvím knihoven. A vydrží to pro další generace. Anebo to nevznikne a nebudeme to mít. To je ta cena, kterou platíme.

Bavíme se tu pořád hodně obecně. Když jsem sháněl lidi do debaty, tak situace je taková, že nikdo nechce moc ven s dílčí kritikou, všichni se snaží, aby to vůbec prošlo, ale někteří mi třeba říkali, že je tam zvažován model jedné knihy s ISBN za pět let a pak má člověk nárok na status umělce. Což, pokud by to šlo tímto směrem, není ideální kvantifikátor, ne?

Lipár: Akorát že to není návrh, to je věc, kterou jsme dali do naší výzkumné zprávy, protože ministerstvo kultury, když loni zadávalo výzkumy, tak to zadání nebylo nijak přesné, chtěli zmapovat jednotlivé umělecké oblasti a chtěli návrhy konkrétních opatření, tak jsme jim nabídli to, co stejně budou muset: formální požadavky. Pokud ten systém má být dobrovolná registrace, musí mít nějaké formální věci, které je potřeba splnit, a ty musí být snadno dohledatelné. A ISBN je systém, který se snadno kontroluje, protože ho spravuje Národní knihovna. A časový test je druhá podmínka. Je to jedna z nabídnutých variant, není to konkrétní ministerský návrh.

Vávra: Co vlastně Evropská unie nařizuje, že se má přijmout? Nenašel jsem to. Viděl jsem jen to, že se všude dělá něco jiného, nikde se neví, co by se mělo, tak co tedy se konkrétně chce? Co je nezbytné minimum, které máme naplnit?

Lipár: Přiznám se, že tohle jsem napsané nikde neviděl, je to něco, co by mělo běžet mezi Evropskou komisí a ministerstvem kultury.

Vávra: To mi přijde bizarní, že máme něco přijmout, a nevíme, co to je.

Lipár: Myslím, že je to jinak: zadání je obecné, postarejte se o svou kulturní sféru směrem k tvůrcům a profesionálům, jak to navážete na své konkrétní podmínky, necháváme do značné míry na vás, proto se ty návrhy a systémy země od země liší.

Vávra: Když jsem si o statusu umělce četl v médiích a zjistil, že jde o sociální a zdravotní pojištění, tak mi to přišlo docela rozumné a podpořil bych to. Vypadalo to relativně rozumně, ale když jsem si to pak začal číst víc a víc, zjistil jsem, že je to naprosto nekonkrétní a vychází se z toho, o čem se tu celou dobu bavíme, totiž že nakonec jde jenom o to, někomu dát peníze. Pořád tomu nevěřím, uvidíme, s čím přijde legislativa.