A co ten Baxa, jak tomu se vede? ptával se Masaryk, když přišla řeč na to, kdo churaví a zemřel. Karel Baxa mu ležel v žaludku. Jeho advokátská neomalenost a nacionalistické provokace nebyly podle profesorova gusta. Nikdy však proti pražskému primátorovi nezasáhl a ve funkci ho potvrzoval.
Pohledy zdáli klamou i bystrozraké. V historických ohlédnutích to platí dvojnásob. Nemusíte hledět až do eneolitu, stačí zhlédnout nedávné století. To už lidé měli noviny a uměli s nimi pěkně šikovně zacházet. Obrazy z deníků a magazínů přenášejí štiplavou atmosféru stále živoucího nacionalistického blouznění.
„Občané – Voličové! Již konec dosavadnímu životu, již konec hospodaření politických stran a již konec sedmnáctiletému utrpení ve Vlasti, kterou jsme si krví našich legií a vojsk revolucionářských vydobyli.“ Plakátík s germanismy partaje čísla 13 z voleb z května 1935 ujišťuje, že „fašisté udělají ve vlasti pořádek“ a ovšemže půjdou „cestou zákonitou a parlamentární“.
„Německou propagandu vedl zejména hospodářský attaché dr. Albert. Němci v různých továrnách, zejména továrnách muničních, organisovali stávky, dále bylo organisováno spiknutí proti lodím, dovážejícím Spojencům potraviny, zbraně, střelivo…
Scénku jako desítky dalších v epopeji o putování prostého českého vojína do války nepochybně zná kdekdo, jak uvidíme, i v Rakousku, vždyť jde o exkluzivní almanach bizarností a velepočin psaného tuzemského vypravěčství.
Závětrnictví Františka Soukupa mělo jistý půvab. Muž 28. října přečkal těžké partajní rozbroje a užíval pohody v čele Senátu.
V Americe se vám děly věci. Tak jste mohli v červnu 1881 v nejčtenějších newyorských novinách narazit na zprávičku, co se bude dít na svatodušní pondělí. „Každý syn Německa pokládá za povinnost nechat práce, hodit za hlavu všechny starosti a jít s rodinou nebo milou do přírody,“ psal list v době, kdy redaktory ještě nenakazil oficiosní jazyk tiskových agentur.
Doma nebyl tolik oblíben jako v cizině. Za oceánem udělal výtvarník Alfons Mucha, jedna ze superhvězd secese, pro vznik republiky a její jméno hodně. Věděl, jak zaujmout. Nejen štětcem. „Je americký způsob, jak obchodovat, farmařit, existuje americká móda v oblékání a také musí být americké umění,“ řekl v rozhovoru s listem New York Times o Vánocích 1905 Mucha.
Z politiků staré republiky byl Jiří Stříbrný jedním z nejpozoruhodnějších. Ovládal vše, co k mocenské hře patří, našel však své přemožitele. Kukuč rošťáka a kštice intelektuála, k níž si snadno lze představit čtvrtku vína a viržínko s kartami, abychom měli obrázek dávného „typa“ od novin. Portrét Jiřího Stříbrného však byl v politické praxi, té ničitelce charakterů a rodičce zlolajností, složitější.
O Československu neměl dlouho tušení. Domov našel Jan „Eskymo“ Welzl v ledových pustinách dálného severu; ve vlasti mu moc nerozuměli. Byli lidé, kteří Welzlův život jmenovali celý jedním velkým plkem. Možná typové zahořklí, možná se chtěli udělat důležitými, popřít jedno rozhodně nemohli: rodák ze Zábřehu prožil v arktických krajích tři desetiletí života, v němž se spolehl pouze a jedině na sebe.
Vypravit se za archeologií vypadá na první pohled jednoduše: nějaký ten fond, pár ministerských lejster, několik telefonátů a zdvořilostních návštěv u místních hodnostářů a pak už agentura, která najme kopáče. To by se ale nesměl psát rok 1925 a „archeohappening“ se neodehrával uprostřed Anatolie, v pustině odpuzující malárií a neskonalou bídou.
V záplavě doktorů práv a novinových intelektuálů v české politice se vyjímal statkář Antonín Švehla, vůdce nejsilnější partaje první republiky. Udržet se vysoko v síťovině politiky prvorepublikové dokázali jen ti nejprotřelejší. Kdo se v souručenství magnátů pražské smetánky pohybovat neuměl, kdo v zákulisních hrách neměl co nabídnout, toho to smetlo.
Svéráznou postavou staré republiky byl Karel Kramář. Propadl politice, ale neživila ho. Stejně jako TGM, i jeho uhranula láska k cizince. Byla to pouze politická známost. V soukromí by na sebe nikdy nenatrefili. Starší dorazil do Prahy z rodiny vesnických proletářů a s vídeňským doktorátem z filozofie v kapse, aby si na univerzitě konečně trochu vydělal.
Bedřich Machulka patřil mezi vyhlášené znalce africké přírody. Zažil přechod na všeobecnou motorizaci a proměnu romantických dobrodružství v turistiku exotických zážitků.
Tomáši Garriguovi Masarykovi táhlo na 65. rok, když odešel do exilu, a teprve jeho podíl na rozbití Rakouska z něho udělal národního politika, postavu kultovní. Příběh z růžové knihovny to jistě nebyl. Určitě ne ve strohém Masarykově podání, jak ho zaznamenal Karel Čapek. Text ještě cenzurovala prezidentova dcera Alice, která se vůbec pasovala do role velekněžky tatíčkovství.
„Je nebezpečno v Čechách cokoli ironisovat,“ poznamenal v prologu k vydání Buřičů a smíření literát, šachista, právník a politik Viktor Dyk. Ironie a provokace byly jeho životní styl. V jeho mladých letech to s „ironisováním“ v Praze bylo opravdu těžké. Pro gymnaziálního studenta žila česká metropole dosti intenzivně. Když se v 90. letech 19. století nebouřili Češi, řádili po ulicích Němci.
Byla to nádhera, jak zrod republiky popisuje Alois Rašín. Celou noc prý nespal. Ještě jednou probíral s manželkou, zda na něco nezapomněl, poněvadž byl přesvědčen, tak to napsal, že to zítra, 28. října, praskne. „Šel jsem k museu přes Městské sady, abych se trochu prošel. Nad museem známý bratr sokol pozdraví, stiskneme si ruce a ptá se šeptmo: Bude to? – Bude. – Vidím jasně, stráž!”
Dvě desítky let ovlivňoval tuzemský svět podnikání a financí. Právník Jaroslav Preiss mluvil do politiky a všeho možného, miloval krásné věci, ale snob to nebyl. Politika národní potřebuje rovněž banky národní. Teprve s národním kapitálem a národně uvědomělými kapitalisty stává se národ skutečně autonomním. Bankéř Preiss to asi takhle nikdy neřekl, ale konal. A se všemi, kteří se krachu své radikální národovecké politiky dožili, musel hérós českého kapitálu vytrpět triumf nacionalistů silnějších a brutálnějších.
„Jeje! zarykl jsem. Dvě veliké, silné čelisti železné trčely ze země a jejich hrozné, zarezavělé zuby držely ve výšce za holeň moji pravou nohu… Prázdno bylo v prsou, prázdno v hlavě, sucho v očích – vše pálilo… A tu pochopil jsem, že je konec, že nic už mne nemůže zachránit a že zhynu nejstrašnější smrtí, jakou jen lze si představit. Daleko od lidí, sám a sám.“
Překvapí, když se lidé ze vzdálených světů shodnou. Právníka a politika Aloise Rašína náboženství míjelo. Naopak katolické dějiny zbavoval mýtů historik Josef Pekař, aby byly lépe pochopeny. Oba posuzovali poválečnou dobu shodně: chyba neležela v režimu, nýbrž v lidech.
Psát o politice, šířit velké národní myšlenky, vést masy, to přeci stálo za to, nechat plavat studia. Václav Klofáč, syn prostého krejčího z Německého, dnes Havlíčkova Brodu, který si po maturitě nějaký čas vydělával jako pomocný učitel, byl z nabídky spolumajitele Národních listů Julia Grégra v roce 1890 nadšen: mít a nemít sto třicet zlatek měsíčně, na to byla v jeho 22 letech rychlá odpověď.
Pěvkyně Ema Destinnová na Čechy nezanevřela, vynášela své vlastenectví, kde mohla, až se jí jedno gesto stalo osudovým. „Zadarmo, bez přičinění našeho samostatnost nám nikdo nedá,“ vzkazoval ze švýcarského exilu v únoru 1915 do Prahy profesor filozofie Masaryk. Představoval si ustavení jakéhosi „tajného komitétu rozvětveného po způsobu ruských revolučních praktik“.
V dětství se okouká ledacos. Třeba takový život na panském. Budoucí mravokárce Jiří Guth, jak znělo jeho rodné jméno, přišel na svět v Heřmanově Městci. Šesté z osmi dětí úředníka na panství Ferdinanda Bonaventury Kinského si všímalo, jak to mezi lidmi chodí.
Teolog, orientalista, bojovník ve válce o Arábii Alois Musil byl velkolepě činorodý muž. Zásluhy o založení republiky si ovšem zpovědník císařovny a rakouský generál nedělal žádné. „To jsi ty, ten Músa, který se již loni pokoušel proniknout do našeho území?“ špičkoval beduín kdesi ve žhavé pustině Negevu. „Loni jsem se tě nebál a ani letos se nebojím.
Spojené státy hrály při vzniku Československa podstatnou roli. V zakladatelských mýtech nenápadně koluje i jméno vědce, jehož si Masaryk velmi vážil: Aleše Hrdličky.
