V dětství se okouká ledacos. Třeba takový život na panském. Budoucí mravokárce Jiří Guth, jak znělo jeho rodné jméno, přišel na svět v Heřmanově Městci. Šesté z osmi dětí úředníka na panství Ferdinanda Bonaventury Kinského si všímalo, jak to mezi lidmi chodí. Když jako padesátník vydával slavný Společenský katechismus, měl možná na mysli právě onen velkostatek: „Čech buďto líbá ruku, nebo se chová hrubě,“ píše v úvodu prvního dílu. „Nejednou slyšíme stesky a vzdechy, jak docela jinak slouží se pod šéfem Němcem než Čechem, který jakožto představený jen pase po příležitosti, kterak by podřízenému dal najevo svoji povýšenost,“ stěžuje si Guth a dodává: „Domůže-li se který Čech zámožnosti, stává se často nadutým a směšným všemu světu.“

Na rozdíl od českých politických radikálních nacionalistů nebyl Guth šovinistou. Jeho poznatek ze života u knížete pána je více postřehem sociálním, s platností též pro dobu, kdy si Češi dávno vládnou sami. Zkušenosti ze zámeckého prostředí promění prostého gymnaziálního profesora ve váženou a vyhledávanou osobnost společenského života. Byl přitom spíše staromilcem než reformátorem a k zaběhlým normám ve druhém dílu Katechismu přidává rady způsobem stoických hellénských filozofů nabádajících k nenápadnosti, tichému životu a odevzdanosti v představě, že ten druhý je stejně slušný a hodný moula jako náš kazatel.

Varhany, filozofie a knížecí požehnání

Na penzi se rodina přestěhovala do Kostelce nad Orlicí, odkud oba rodiče pocházeli, a Guth odešel na gymnázium do Rychnova nad Kněžnou. Odtud putoval roku 1878 za vzděláním do Prahy. Vykazoval mnohočetné zájmy. Zpíval ve sboru, navštěvoval varhanický kurz, ale především studoval filozofii a s ní matematiku a fyziku.

V té době se vedla bitva o rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou. V Praze totiž Němci s přistěhovalectvím do příměstských obcí po polovině 19. století přišli o většinu i v politické reprezentaci. Českému tlaku císař František Josef I. v únoru 1882 ustoupil a vysoké učení bylo rozdvojeno. Jiří Guth získal v prosinci tohoto roku mezi prvními doktorát na univerzitě české.

Na tom, že se nestal prostým středoškolským učitelem, měl zásluhu jeho bratr, lékař August Guth. S doktorátem z filozofie v kapse se Guth vrátil na východ Čech. Na bratrovu přímluvu nastoupil v Náchodě roku 1883 na místo vychovatele a učitele češtiny do rodiny knížete Viléma ze Schaumburg-Lippe, majitele panství Nachod-Chwalkowitz. Ač dolnosaského rodu, otec mu odkázal české majetky. Kníže Vilém věrně sloužil Habsburkům a dotáhl to na generála kavalerie. Za pruské války 1866 se na jeho panství bojovalo a v listopadu toho roku ho císař František Josef I. poctil návštěvou v Ratibořicích.

Kníže zveleboval majetek, podnikal v lesnictví, rybníkářství a dobytkářství, melioroval a užíval umělých hnojiv, reorganizoval knihovny a archiv. V politice byl liberální a prosazoval proti vůli německých konzervativců zrovnoprávnění obou zemských jazyků; nacionalistické radikály obou stran nemiloval.

Dr. Guth přišel do domácnosti s osmi dětmi řízené kněžnou Batildou Anhaltsko-Desavskou. Musel si připadat jako poutník, jemuž se podařilo dorazit do oázy blahobytného klidu v závětří úporných pražských nacionalistických půtek a měšťácké nenávisti. Žil v rodině čtyři roky a vychovatelské povinnosti s sebou nesly též doprovod na cestách po Evropě i za oceán.

Roku 1887 byl s knížecími syny Albrechtem a Maxmiliánem Na pokraji Sahary, jak zněl název jeho cestopisu, tedy v dnešním Alžírsku. Starší, třicetiletý Albrecht byl c. a k. poručíkem šestého dragounského pluku a vlastenec Jiří Guth si v popisu cesty vydaném roku 1892 a věnovaném „Jejich Vysokým Knížecím Jasnostem“ neodpustil při popisu ruin stálého římského města a legionářského ležení Lambaesis cimrmanovské rýpnutí: „Ležení dosud nejlépe zachovalé tvořilo obdélník… obklopený náspy čtyři metry vysokými, jimiž čtyři brány do ležení vedly, jakož každý z gymnasia se pamatujeme, kdež o římském ležení a vojsku věděli jsme velmi mnoho; ale kolik rakouský pluk má vojáků, zůstalo zahaleno plachtou tajemství.“

Dobrodružství s Mayem

Podobně využil popisu života cikánské komunity v Granadě ve spisku Causerie z cest, řada I. Španělsko (1891), aby se sexistickou výbušností pokáral poměry české: „Ženy také na ulici odbývají svoje domácí práce, z nichž nejhlavnější je dělání toiletty. Česají se a parádí jako ostatek všecky ženy na světě. Jenom ženy české mají vedle toho ještě jiné, pilné zaměstnání, totiž mluvit německy. Výminky sice připouštím, ale spíše z galantnosti než z opravdového přesvědčení.“

Aristokratické zvyky, kurtoazie, rozhovory panstva a poznatky z cest se staly jádrem Guthových společenských norem. Roku 1887 se Guth vrátil do veřejného školství. Vyučoval do konce monarchie na gymnáziích v Praze a Klatovech matematiku, geometrii, francouzštinu a češtinu. Škola v Truhlářské ulici na Novém Městě pražském se jmenuje po něm.

Vstával brzy ráno a psával do odchodu do školy. Stejně tak po návratu a po večeři a po večerní procházce. Je autorem řady povídek a básní, novinových příspěvků, série cestopisů. Používal dva tucty pseudonymů, takže jeho překladatelství tří desítek literátů jako Vernea, Zoly, de Balzaca a de Maupassanta veřejnosti unikalo. Byl též prvním z překladatelů saského pacifisty a hochštaplera Karla Maye, oblíbeného autora moralizujících thrillerů ze zámoří a orientu.

Pod jménem Stanislav Vraný přijal mravokárce Guth nabídku nakladatele Josefa Richarda Vilímka na překlad, úpravu a změnu jmen v Mayových orientálních příbězích Kara ben Nemsího alias Old Shatterhanda a jeho průvodce Hadžího Halefa Omara. Sešitky byly sukces, ale dozvěděl se o nich May a v říjnu 1898 dorazil z Drážďan do Prahy. Po velkém kraválu se dal Vilímkem ukonejšit atraktivní vydavatelskou smlouvou, Guthovo dílo bylo spáleno a profesor překládal Mayovy tituly z orientu znovu. Při požáru nakladatelství roku 1900 shořel i tento Guthův překlad a teprve třetí mayovský pokus „Vraného“ byl úspěšný. A výnosný: honorář činil dva tisíce zlatých.

Sportovním činovníkem

V té době již měl za sebou jiné dobrodružství. Za Guthova klatovského pobytu vypsalo ministerstvo stipendium na stáž v Paříži věnovanou novému oboru výuky tělesných cvičení. Učitelským se tam nechtělo, Guth jel.

Bylo to terno. Sponzorem akce byl třicetiletý francouzský šlechtic Pierre de Coubertin, tajemník atletického svazu, posedlý rodící se myšlenkou „olympismu“. V té době vykopával Němec Ernst Curtius starou Olympii, což po prohrané válce s Německem nemohlo ve Francii budit sympatie. A Francouz měl tak trochu rovněž obavu z toho, aby v Londýně nebyli rychlejší, neboť anglikánský duchovní John Astley Cooper přišel s nápadem konat jednou za čtyři roky „Pan-Britannské olympijské hry“ (jsou z toho dnes hry Commonwealthu). S nejstarším „olympijským“ nápadem však přišel řecký obchodník Evangelos Zappas a dosáhl toho, že je athénský král Otto I. dokonce roku 1858 uzákonil; událost však zapadla.

Baron de Coubertin dával dohromady Mezinárodní olympijský výbor, spojovaný čertvíproč s myšlenkou „amaterismu“. Čech Guth nenamítal vůbec nic, když ho baron přizval. Takže vedle Francouzů a Britů jednoho Řeka, Rusa, Švéda, Itala, Američana, Novozélanďana, Argentince a Uhra přičapl i Čech: tedy nikdo z německy mluvících zemí. Království české mělo zastoupení ve spolku, jehož význam si tehdy nikdo neuvědomoval, a zastupoval ho muž osobně sportovně nezaložený, který neuměl plavat a „sportoval“ toliko v jedné německé disciplíně, v „turistice“.

Zato byl znamenitým funkcionářem a organizátorem. V Praze se mu napoprvé národní olympijský výbor založit nepovedlo a v dubnu 1896 se jako jediný Čech účastnil prvních novodobých her v Aténách. Knihu Letem přes řecký kraj (1896) věnoval vévodovi ze Sparty a korunnímu princi Konstantinovi I., prvnímu novodobému řeckému monarchovi narozenému v Řecku. Někdy v této době se Guth cvičením, slavný řečník athénský Démosthenés mu jistě byl vzorem, zbavoval koktání.

Na Olympu

Český olympijský výbor povstal až roku 1899. Guth se stal jeho prvním předsedou a zůstal jím do roku 1930. Jeho poslední olympiádou byl Berlín 1936. Jel tam však jen jako čestný předseda. Nevydržel boje jednotlivých sportovních svazů vedených mladšími činovníky o vliv nad olympismem. Guth pak odešel z veřejného života a začátkem roku 1943 v Náchodě zemřel. Až do smrti zůstával členem MOV, nejdéle ze všech třinácti zakládajících členů.

Třebaže Guthova pozůstalost je úctyhodná, největší českou slávu mu přinesl Společenský katechismus, který poprvé vyšel roku 1914. Úspěšný titul, dnes užívaný spíše jako pokladnice úsměv vzbuzujících citátů („Mořskou nemoc odbývej pokud možno tiše a nepozorovaně“), vedl Gutha k sepsání podobné publikace Pravidla slušnosti pro mládež (1922) a o rok později Slušnost a demokracie; něco podobného ale napsal i pro tramvajáky.

V březnu 1919 se na něho obrátila kancelář prezidenta republiky s žádostí, aby vypracoval návrh hradního protokolu. Masaryk při audienci žádné požadavky nekladl, ale půjčil Guthovi knihu Američanky Florence Howe Hallové Sociální praktiky ve Washingtonu (1906). Tím ostatně řekl vše a Gutha pověřil činností, jíž se říkává ceremoniář. Poněvadž to však znělo příliš monarchisticky, stal se profesor – na univerzitě skutečně společenské chování přednášel – člověkem „přiděleným kanceláři presidenta republiky jako obřadník“.

Slečna Alice a pan Jan

Do nezávislé republiky vstoupil Guth též s novým jménem. Aby nevypadalo tak německy, přejmenoval se na Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Podobně se zachoval i jeho dlouholetý přítel, aktivní sportovec a sportovní funkcionář, zakladatel tenisového i jachtingového klubu, spoluzakladatel Českého olympijského výboru a aktivista Českého klubu filatelistů Rössler, který doplnil své jméno o český kalk na Josef Rössler-Ořovský. Chtěli tak zdůraznit, že do nových poměrů opravdu oba patří.

Během tříletého působení ve funkci Guth-Jarkovský návrh vypracoval, ale úřadování na Hradě ho trápilo. Duch monarchie vězel ve stěnách, změnila se jen jména. „Obřadník“ se dostal do sporu s hyperagilní prezidentovou dcerou Alicí, předsedkyní Čs. červeného kříže, která při duševní chorobě matky Charlotty plnila roli první dámy republiky. Podal rezignaci, ale Masaryk ji nepřijal, aby to nevzbudilo rozruch: Guth-Jarkovský si stěžoval, že byl „spíše pořadatelem slavností a veřejného vystupování presidentova, později dokonce i pořadatelem společenských událostí slečny Alice a i pana Jana, nežli ceremoniářem“.

Jako trafiku dostal místo tajemníka Řádu bílého lva, jemuž sepsal statut. Pak už roku 1925 přišla penze a o čtyři roky později vydání třísvazkových pamětí. Dospěl k závěru, že i ve vysněném státu v člověku převládají vlastnosti negativní, nedůvěra, závist, sobectví, zloba. Hořké finále…

Příště: Ema Destinnová