„Jeje! zarykl jsem. Dvě veliké, silné čelisti železné trčely ze země a jejich hrozné, zarezavělé zuby držely ve výšce za holeň moji pravou nohu… Prázdno bylo v prsou, prázdno v hlavě, sucho v očích – vše pálilo… A tu pochopil jsem, že je konec, že nic už mne nemůže zachránit a že zhynu nejstrašnější smrtí, jakou jen lze si představit. Daleko od lidí, sám a sám.“

Ještě nezletilý literát, zletilost tehdy přicházela až s 24. rokem věku, miloval „daleko od lidí“. Devatenáctiletý Jan Klecanda alias Jan Havlasa chodil v říjnu 1903 pod Kriváněm, slovenskou emblematickou horou. Sám, bez průvodce se vydal na několikadenní túru po Tatrách a šlápl do medvědí pasti. Zničen bolestí a zoufalstvím dosáhl na šroub a uvolnil pero: „Po čtyřech jsem lezl jako pes,“ když se osvobodil a plazil do civilizace.

Nejděsivější životní okamžiky vylíčil v povídce Devatenáct a půl, tolik hodin trčel v železech, ale byly též nejšťastnější: o nohu nepřišel a cestovat mohl dál. Medvěd ho obcházel, a jak ze stop vyčetli horalové, dlouho ho sledoval. Slovenské dobrodružství prožil Klecanda na rok přesně po cestách vlakem a pěšmo Itálií až po Řím. Měl prochozeny všechny české kraje a vydal své literární prvotiny, než se roku 1902 zapsal na pražskou filozofickou fakultu. Absolvoval roku 1906, avšak doktorskou práci Vliv zeměpisných činitelů na vývoj brazilského národa obhájil dvacet let nato a na jiné fakultě.

Za moře

Psal tehdy pro nadační Českoslovanskou jednotu, šířící před světovou válkou znalosti češtiny. Roku 1904 s menším stipendiem jako její reportér cestoval na světovou výstavu v St. Louis, jejíž součástí byla třetí olympiáda; jistý Charles Dvorak z Chicaga tehdy vyhrál skok o tyči a z rakouských Čechů se účastnil pouze předseda Českého olympijského výboru Jiří Guth-Jarkovský.

Klecanda cestoval po Státech, publikoval v českých časopisech a po dvou letech začal psát anglicky. V obou případech často s českou tematikou. V Kalifornii poznal roku 1906 Elsie Hermanovou, svou životní lásku, z rodiny s kořeny v Čechách. Žil u jejích rodičů a roku 1910 se vzali: jí bylo devatenáct, jemu šestadvacet. Svatební cestu měli exotickou. Rok trávili na Tahiti, kde je do společnosti v Papeete uvedl astronom Milan Rastislav Štefánik, který zde na zadání pařížské observatoře pozoroval Halleyovu kometu a s kolegou z pražských studií Klecandou snili o slovenské či české kolonii v Pacifiku. A také o státu, jemuž chtěl dát název La Grande Moravie, tedy Velká Morava. Dodával k tomu Štefánik: „Vždyť jsme všichni Češi.“

Roku 1912 přes Havaj pluli do Japonska a po roce přes Šanghaj a Hongkong do Malajska a lodí Suezem do Evropy. Ze všech těchto zastavení a z těch příštích psal Klecanda cestopisy, povídky a romány, které vycházely o mnoho let později. Pod jménem Jan Havlasa, to aby se odlišil od stejnojmenného otce, zanechal dílo, jehož sebrané spisy tvoří třicet svazků, za první republiky patřil k nejvydávanějším autorům.

Roku 1913 se s manželkou vrátil do Prahy. Živil se psaním a přednáškami, Elsie studovala botaniku a brzy pochytila češtinu natolik, že mohla překládat; příjem neměla žádný. Manžel totiž, oddaný Čechoslovan, svůj odpor k habsburské Vídni nijak neskrýval. V létě 1914 vypukla válka a různou formou dopadla na celou rodinu Klecandů.

Klecandové ve světové válce

Otec Jan Klecanda byl učitel vyslaný Ústřední maticí školskou, šířící výuku češtiny v jazykově německých oblastech, do Teplic. Byl tam sice jen čtyři roky (1883–1887), ale stihl otevřít česky vyučující školu a narodil se tu jeho nejstarší syn, pozdější Havlasa.

Vrátil se pak do Prahy. Psal romány, jako Právo na mládí (1918), otevírající scénou: „Mladá paní protáhla se lenivě jako ospalá kočička na divaně a tiše se zasmála. Vzpomínala na veselý večer, jejž včera prožila s mužem a několika jeho známými a přáteli v jednom z předních pražských šantánů…“ Autor pochopitelně neopomněl zdůraznit hluboké výstřihy dam: „Hýřilo se včera…“

Manželku Klecandy staršího rovněž uštknul had kantorství. Matylda, rozená Mašková, byla dcerou „buditelského“ pedagoga Jana Ladislava Maška, autora řady česky psaných učebnic a mimo jiné kolegy Františka Lepaře, autora prvních řecko-českých slovníků.

Nejrevolučněji do války zasáhl nejmladší z Klecandů Jiří. Chodíval na túry s bratrem Janem a studoval historii. Roku 1909 získal v Sankt-Petěrburgu stipendium šestnácti rublů měsíčně pro studium byzantologie. Nebyl konformní, přišel o ně, ale sehnal práci ve slovanském oddělení carské akademie věd. Začal psát disertační práci Život sv. Ondřeje, a když přijel roku 1914 do Prahy, kde chtěl skládat zkoušky, vypukla válka. Prchl do Ruska a student se proměnil v diplomata vyjednávajícího o české nezávislosti, státu ovšemže pod ruskou ochranou.

Jako zplnomocněnce České národní rady v Rusku ho Masaryk v dubnu 1918 pověřil jednáními ohledně pohybu legií. Zemřel však na nádraží v Omsku na neštovice. Rovněž jeho bratr Vladimír studoval historii, avšak v Paříži a Vídni. Revoluci nedělal a byl archivářem zemského archivu v Praze. V Bratislavě se roku 1924 habilitoval na Komenského univerzitě, získal profesuru pomocných věd historických a podílel se na činnosti humanitárních spolků na Slovensku. Nacistickou okupaci prožil v exilu a v Londýně uspořádával archiv Benešovy vlády. Po válce byl rok poslancem prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty; zemřel již roku 1946.

Diplomatem na podmínku

Nejstarší z bratrů, Jan Klecanda-Havlasa, byl roku 1915 vyšetřován a odsouzen za „popuzování proti německému spojenci mocnářství, nýbrž i proti samému mocnářství“. Obsah jeho spisku Vztah osadní politiky ke světové válce prý až „hraničí se zločinem velezrady“.

Vyměřili mu sedm měsíců vězení. Během odvolání pokračoval v přednáškové činnosti a rýpal do poměrů, takže mu vídeňský soud trest navýšil na rok tvrdého žaláře. Odseděl si ho celý a napsal v něm dva knižní tituly ze svých cest. Aby nemusel narukovat, dal se na čtvrt roku zavřít do blázince, takže se mohl odvodní komisi prezentovat jako branec s duševní chorobou. Stal se pak členem Klofáčových národních sociálů, členem národního výboru a roku 1919 patřil do rozsáhlé delegace na mírové konferenci v Paříži.

Z jejích členů a spolupracovníků Edvarda Beneše se rodili diplomaté. Redaktor Času a člen Maffie Cyril Dušek byl poslán jako vyslanec do Švýcarska a posléze Egypta. Další literát Klecanda už takové štěstí neměl. Navrhoval na konferenci uždíbnout trochu z německých kolonií, ale od toho seděli u stolu pánové jiných kalibrů. Beneš mu slíbil „Japonsko“, ale místo dostal jeden z Klecandových přátel. Když chtěl globetrotter „Čínu“, jednání o zřízení zastupitelstva nebyla u konce.

Pro Jižní Ameriku plánoval Beneš jedno zastoupení, a to v Buenos Aires. Ale Klecandovi přišla Argentina příliš proněmecká, chtěl do Brazílie, která uznala ČSR v prosinci 1918 (přitom byla neméně proněmecká, a k tomu se silnou menšinou). Beneš souhlasil a roku 1920 Klecanda dorazil do Rio de Janeira, tehdy hlavního města, s titulem „mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra“ a ročním platem 63 tisíc korun.

Makový komisař

Pověřovací listiny předal prezidentovi Epitáciu Pessoovi, jenž se v Paříži účastnil mírové konference a doma byl zvolen, aniž opustil Francii. Za jeho funkčního období klesly ceny kávy, tehdy brazilského hlavního exportního artiklu, o polovinu, ve městech se stávkovalo. Klecanda s manželkou Elsie byl ovšem fascinován pralesem začínajícím na okraji Ria, zařizoval úřad a během toho se dostával do hádek s podřízenými. Roku 1922 poslali udání do Prahy a ministerstvo zahraničí vyslance vyšetřovalo z přehmatů, vyhazování lidí bez vědomí ministerstva, třebaže porušovali pravidla, a z vysokých výdajů.

Byl odvolán, ale osobním jednáním v Praze přesvědčil Beneše o nezbytnosti své přítomnosti v Brazílii v době, kdy země slaví sté výročí nezávislosti. Dohodli se, že Klecanda se do Brazílie služebně vrátí na dva roky, pak v diplomacii skončí. Nicméně roku 1929 se do ní vrátil, třebaže na místo dosti kuriózní: stal se na rok zástupcem ČSR v opiové komisi Společnosti národů. Komise fungující od roku 1921 navrhla systém dovozních certifikátů udělovaných vládami pro opium, heroin a kokain.

Produkci opia nijak omezit nedokázala – ani nemohla. Při projednávání „čínského problému“ roku 1922 si komise stěžovala na čínské úřady, že konají inspekční cesty v říjnu a listopadu, ale mák že kvete v březnu a dubnu. Čínský delegát jmenovaný jako Chao-Hsin Chu se krom toho oháněl tvrzením, že opiová otázka není čínská, nýbrž mezinárodní, a měly by se tudíž zkoumat též poměry v jiných zemích.

Inspekce členů komise tedy nebyla ničím jiným než placeným výletem, který Klecandu přivedl po dvou desetiletích do Číny, Malajska, Indočíny a Japonska, ale také do Barmy a na Filipíny – a měl zase o čem psát. Po návratu do Prahy zjistil, že mu je český svět, ten, který si za Rakouska vysnil, trochu malý, a s manželkou se usadili v Paříži, roku 1937 v Monaku.

Daleko od lidí…

S vypuknutím nové války odcestovali z Evropy, za tchánem do Los Angeles. Roku 1942 přivolil Benešově žádosti, ti dva se neměli rádi do konce svých dnů, zastupovat jeho exilovou vládu v Chile. Zůstal v Santiagu do roku 1947, vrátil se do Kalifornie, byl dán do výslužby a následujícího roku trvale penzionován se zachováním diplomatického pasu. Do vlasti se již nikdy nevrátil.

Postěžoval si tehdy, že práce pro ministerstvo zahraničí byla pro něj horší než rakouský kriminál: „Měl jsem právě tak dost styků s vlastí, abych došel poznání, že všude dobře, jen když to není doma.“ Žil předtím v jiných představách. V úvodu k exkluzivnímu souboru svých cestopisů Přes hory a doly (1928) si ještě nacionalismus idealizoval a lidmi jiných postojů pohrdal: „Zalévajíce pivem kořeny svého češství…“ Nebo: „Jsou i tací, jejichž češství v cizině utone, ale těch obyčejně není škoda pro národ, poněvadž neměli, co by národu ze sebe dali.“

Klecanda, který v Americe nežádal o azyl ani o občanství, byl vyšetřován pro neamerickou činnost, neboť se v Chile z titulu své funkce stýkal s komunisty a ruskými diplomaty. Vyhoštěn nebyl pouze proto, že pečoval o svou americkou manželku Elsie v době její těžké cukrovky, kdy přišla o nohu. Zemřela roku 1957; šťastné manželství zůstalo bezdětné. Klecanda se po zbytek života stranil společnosti. Psal paměti a v srpnu 1964 v Los Angeles po druhém infarktu zemřel. Jak kdysi napsal, chycen do želez na medvěda: „Daleko od lidí, sám a sám.“

Příště: Jaroslav Preiss