Vypravit se za archeologií vypadá na první pohled jednoduše: nějaký ten fond, pár ministerských lejster, několik telefonátů a zdvořilostních návštěv u místních hodnostářů a pak už agentura, která najme kopáče. To by se ale nesměl psát rok 1925 a „archeohappening“ se neodehrával uprostřed Anatolie, v pustině odpuzující malárií a neskonalou bídou.

Orientalista Bedřich Hrozný měl s podobným terénem jisté zkušenosti. Padesát trakařů, stejné množství krumpáčů a lopat nakoupil ještě v Istanbulu a ačkoli se nářadí vezlo lodí, vlakem, automobily a nakonec vozy, nákupu nelitoval. Nejbližším místem, kde ho mohl ještě pořídit, bylo Kayseri. Ale nekvalitní a kupodivu dražší, jak si postěžoval Hrozný ve vyprávění o vykopávkách V říši půlměsíce. Dnes půlmilionové město bývalo Mazakami, sídlem hellénistických králů Kappadokie, tak se kdysi země jmenovala, a když ji Římané proměnili v provincii, dostalo jméno Kaisareia.

S architektem Václavem Petrašem, účastníkem prvních a také posledních československých výkopů v Anatolii, nakoupil k tomu několik beden potravin. „A když jsme byli na konec ještě na radu lidí, znalých poměrů, ozdobili své hlavy fezy, abychom se, pokud možno, nelišili od obyvatelstva domácího, opustili jsme 12. června pohostinný cařihradský hotel našeho krajana p. Kohouta, abychom nastoupili svou cestu do Kayseri.“

Bylo to v době, kdy reformistický diktátor Mustafa Kemal, později zvaný Atatürk, nařídil Turkům nosit západní klobouky a zakázal jim fezy a turbany. Vnitrozemí však zůstalo konzervativní, protizápadní a dnes prožívá pod muslimským šovinistou Erdoganem intenzivní renesanci.

Očarován klínopisem

Evangelík Hrozný měl mnoho společného s o devět let starším katolickým teologem, orientalistou a cestovatelem Aloisem Musilem. Oba vynikající vědci, a nikdo z nich nijak nepřispěl ke vzniku Československa. Vždyť orientalistice, jakož i jiným humanitním oborům, obzvláště historickým, netřeba bořit starých států a rodit nové: kdo jiný by to už měl vědět, jak marnivá to je činnost…

Na rozdíl od Musila posedlého zjišťováním zvyklostí beduínů žijících, Hrozný zkoumal předněvýchodní svět starý, jehož vliv na nás zůstal sice značný, ale málokdo si ho uvědomuje. Láska k tajuplnému dávnověku ho pohltila již v mládí. Pocházel z rodiny evangelického faráře v Lysé nad Labem a svět bible a jeho národů mu záhy učaroval. Na gymnáziu v Praze vynikal v klasických jazycích. Po smrti otce, Bedřichovi bylo sedmnáct, musela rodina vyklidit farní byt a přestěhovala se do Kolína, kde odmaturoval.

Na kolínském reálném gymnáziu vyučoval Justin Václav Prášek, klasický filolog a historik, autor seznamovacích knih o dějinách Médů, Peršanů, Indů, Hellénů, též ale prací o českých dějinách. Zprostředkoval svému žáku přístup k vědecké literatuře. Ve Vídni se pak Hrozný zapsal na filozofické a evangelicko-teologické fakultě, jediné svého druhu v katolické monarchii. Po roce zůstal jen u studia dějin Předního východu, srovnávacího jazykozpytu a orientálních jazyků na „filosofii“. Největší zájem měl o jazyky užívající klínového písma. Říkával, že klínopis žil čtyři tisíciletí, kdežto latinkou se píše tisíciletí pouze dvě.

Knihovníkem ve Vídni

Na základě publikace sabejských nápisů, které z Jemenu přivezla rakouská výprava, dostal roku 1901 ještě za studií doktorát z filozofie. Na přímluvu významného semitisty Davida Heinricha Müllera, jehož jsme poznali jako podporovatele hanáckého šejka Musila, obdržel státní stipendium pro studijní pobyt v Berlíně. Studoval u prof. Friedricha Delitzsche, autora prvního asyrského a sumerského slovníku. Bral přednášky u asyriologa Huga Wincklera, jemuž se roku 1906 poštěstilo při vykopávkách v lokalitě Boğazköy, dnešní Boğazkale ve Střední Anatolii v oblouku řeky známé Evropanům jako Halys, objevit mnoho tisíc hliněných tabulek; kdysi dávno poblíž stávalo sídelní město chetitské říše Chattuša.

V Berlíně roku 1902 publikoval Hrozný svou první samostatnou vědeckou práci věnovanou babylónskému finančnictví. Byla přijata kladně; hospodářským dějinám se tehdy ještě věnoval málokdo. Jelikož mu zbyly nějaké peníze z vídeňského stipendia, odjel s Delitzschovým doporučením do Londýna a výsledkem jeho bádání v klínopisných sbírkách byla souhrnná práce o mýtech kolem mezopotámského válečného boha Ninurty.

Z kolínského gymnázia dostal téhož roku nabídku na místo zastupujícího učitele řečtiny a latiny. Ale kamže s postavením provinční kapacity, když Hrozný navykl olympu orientalistických studií. Raději se stal praktikantem vídeňské univerzitní knihovny, a to bezplatně. Čím se konkrétně živil, než dostal místo knihovníka řádného, známo není.

Chléb asyriologů

Roku 1904 se směl uvolnit z práce, když mu bylo nabídnuto semitistou Ernstem Sellinem účastnit se jako znalec klínopisu výkopů v palestinské lokalitě ukrývající biblické město Ta‘anak či Ti’inik. Následujícího roku na Vídeňské univerzitě habilitoval jako soukromý docent semitských jazyků s možností přednášet. Docent Hrozný zůstával nadále knihovníkem v „universitce“ a formálně jím byl do zániku monarchie.

Před vypuknutím světové války publikoval Hrozný další z prací z oblasti hospodářských dějin Obilí ve staré Babylónii. Dílo založené na rozsáhlém sběru pramenů mu přineslo další uznání a roku 1915 mimořádnou profesuru asyriologie ve Vídni. Vyjádřeno modernímu čtenáři finančně: opět nic. Vyjádřeno vědecky: nabyl jména.

Roku 1913 zemřel Hugo Winckler. Texty z jeho výkopů byly sice psány klínopisně, nicméně tehdy již známá akkadština byla jazykem jen části z nich. Německá orientální společnost hledala někoho, kdo by se Wincklerovými nálezy uloženými v muzeích v Istanbulu a Berlíně zabýval. Rozhodla se pro Hrozného. Na jaře 1914 odcestoval do Turecka, aby tabulky zpracoval. Neznamenalo to nic jiného než je překreslit, případně znaky přepsat do latinky, eventuálně i přeložit. První fáze je velmi namáhavá práce a lidé, kteří ji zvládnou, spočítáte po světě na prstech svých rukou.

Chetitský objev

Jenže o půl roku později vypukla válka a Hrozný se musel vrátit. V listopadu 1915 v Berlíně přednesl předběžnou zprávu o svém bádání: neznámým jazykem hovořili Chetité a patří do rodiny jazyků indoevropských (on ovšem přednášel a psal „indogermánských“, neboť tak jazykové skupině říkají v německy mluvících zemích). Trvalo několik let, než byl Hrozného objev všeobecně přijat (1922).

Nicméně byla válka a Hrozného rovněž povolali, ačkoli byl silně krátkozraký. Měl narukovat do Pardubic, ale údajně s přímluvou Aloise Musila na ministerstvu byl ponechán ve Vídni u rodiny a ve službě beze zbraně. V mundúru cuksfíry, jak se česky říkalo četařům, ve skladu Čtvrtého regimentu pěchoty Hoch- und Deutschmeister, to byli „dojčmajstři“, pokračoval v odhalování záhad znakového písma.

Výsledkem služby za císaře pána byla roku 1917 mluvnice chetitštiny a o dva roky později překlady řady textů z Chattuše; obě práce vyšly v Lipsku. To už ve Vídni nežil. Stejně jako v případě Musila nemohl pracovat ve státní instituci, jak rozhodli poslanci nově ustaveného Německého Rakouska; to směli jen Němci. Do Prahy se vrátil po dvaceti letech a už na jaře 1919 ho TGM jmenoval „profesorem klínopisného bádání a dějin starého Orientu“ na Univerzitě Karlově s výsluhou let vídeňských.

Turecké útrapy

Pokračoval ve vydávání textů z Chattuše uložených v Berlíně a badatelům se otevřel svět dávné Anatolie v autentických souvislostech. Podařilo se mu získat podporu Masaryka a podnikatelů na financování vlastních výkopů. Na jaře 1924 s licencí od francouzské mandátní správy Sýrie krátce s architektem Jaroslavem Cukrem zkoumali lokalitu aš-Šajch Sa’ad poblíž Damašku, biblické Karnaim, a na podzim téhož roku Tell Rifa’at, dávný Arpad, metropoli aramejského státu Bít Agusi u dnešního Aleppa; žádných význačných objevů neučinili.

Kopat mu tam zakázal Turek Subhí Bej Barakát, „president Syrské federace“, přechodného protektorátního útvaru. Ale to již měl Hrozný v kapse povolení bádat ve středním Turecku u vsi Kara Höyük na úpatí Kültepe, „Popelečního pahorku“, který se již dvakrát orientačně prozkoumával. Odtud pocházely klínopisné tabulky prodávané vesničany turistům, a tak se dostaly do světa: prý se na byznysu podílely tři stovky lidí a často se o nálezy mezi sebou tvrdě popraly.

Roku 1925 tu v močálovitém kraji zamořeném malárií kopala expedice Hrozného. Všiml si pod hradbami louky náležející dědicům jistého hadžího Mehmeta, který na tabulkách pěkně vydělal. Zpychl, chodil v nedalekém Kayseri za děvčaty a kdosi ho za to zavraždil. Mehmetovi dědici odmítli pustit archeology na louku o délce padesáti metrů, ledaže za 160 tisíc korun. Použil tedy Hrozný tureckého zákona o památkách a se souhlasem ankarské vlády byla louka vyvlastněna: Hrozný zaplatil náhradou 5500 korun. Za ty peníze brzy kopáči narazili na centrum sídliště asyrských kupců s archivem z 21. až 18. století př. n. l. Město se v chetitských dobách jmenovalo Kaneš či Néša a obchodní společenství si říkalo kárum Kaneš.

Na akademickém výsluní

Vše, co bylo nalezeno, zůstalo majetkem turecké vlády, ovšem Hrozný vzal s sebou čtyři stovky asyrských textů a jejich fragmentů; vlastně by se slušelo říci, „zcizil“. V Praze o mnoho později publikoval jejich část, zbytek až jeho nástupce prof. Lubor Matouš. Textům asyrských kupců se říká podle starého jména země kappadocké a většina jich je v tureckých rukách.

Zásluhou Hrozného a Musila byl roku 1922 zřízen v Praze Orientální ústav, ale teprve o pět let později jmenoval TGM jeho první členy. Vědecké práce vycházely a vycházejí v časopisu Archiv orientální, jehož první číslo prošlo tiskárnou roku 1929. Ústav sídlíval v Lobkoviczském paláci, kde dnes sídlí německé velvyslanectví.

Ve 30. letech cestoval Hrozný za přednáškami do Sovětského svazu a do pobaltských států a dostával četné akademické pocty. Domníval se, že vyluštil tzv. hieroglyfickou chetitštinu, a připravoval Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (první vydání 1940, třetí přepracované 1947). Seznamoval v nich se svým čtením protoindického písma a lineárního písma krétského. V těchto výzkumech již Hrozný šťastný nebyl a jeho závěry svět vědy zavrhl.

Roku 1939 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, ale v listopadu nacisté vysoké školy zavřeli. Traduje se, že odmítl ministerské křeslo v protektorátní vládě. Roku 1944 orientalistu postihla mrtvice a na univerzitu se již nevrátil. O pět let později se nemohl ani účastnit mezinárodní asyriologické konference na Dobříši, akce, která se pravidelně na mezinárodní úrovni pořádá ve světě každoročně dodnes. Byl vážně nemocen a s ním jeho manželka Vlasta, která ho přežila o sedm let.

V listopadu 1952 ho komunistický prezident Gottwald jmenoval akademikem a krátce nato, v prosinci 1952, zakladatel chetitologie zemřel.

Příště: Jan Welzl