Slavný Jan Welzl strávil desítky let na drsném severu, pak o tom vyprávěl a stal se hrdinou českých kluků

Náčelníkem v Arktidě

Slavný Jan Welzl strávil desítky let na drsném severu, pak o tom vyprávěl a stal se hrdinou českých kluků
Náčelníkem v Arktidě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

O Československu neměl dlouho tušení. Domov našel Jan „Eskymo“ Welzl v ledových pustinách dálného severu; ve vlasti mu moc nerozuměli. „Toť tenkrát se nás zešlo v moje jeskyně tóli, že to sedělo aji po země na kužách, protože mista už nikde vic nebylo dál nic k seděni vzit. Tak sme seděli všeci dohromady, Eskimaky aji bíli polarniky a vedli sme kousek řeči přes ty zvěře aji přes ty lidi. Tak sme seděli a klabosovali. Ale né. Nemožu ani řict, že bysme byli klabosovali, my sme tam v té diři plkali.“

Byli lidé, kteří Welzlův život jmenovali celý jedním velkým plkem. Možná typové zahořklí, možná se chtěli udělat důležitými, popřít jedno rozhodně nemohli: rodák ze Zábřehu – neboli, jak říkají ajznboni, ze Zábřehu na Moravě – prožil v arktických krajích tři desetiletí života, v němž se spolehl pouze a jedině na sebe.

Neškemral o granty, aby si splnil nějaký ze snů ze školních lavic či, jak je v moderních dobách obvyklé, aby zjišťoval objevené a „užil si“. Vlastně ani nebyl cestovatelem, jehož povoláním bývalo odhalovat daleké země a zvyklosti tamních lidí. Prostě nechtěl být zámečníkem na Moravě, tak se porozhlížel, kde by co by, aby nemusel nikomu posluhovat, až skončil na dalekém severu.

Eskymo Welzl, hrdina klučičích fantazií první republiky - Foto: archiv

Globální vandr

Welzl byl prostého rodu. Otce si mnoho nepamatoval, neboť ten sloužil ve Vídni a zřejmě záhy zemřel. Matka měla hokynářství na zábřežském náměstí. Město bylo převážně německé, jmenovalo se Hohenstadt an der March, a Welzlovým školním jazykem byla němčina. Jí později napsal i své paměti o cestě kolem světa 1893–1898. Jeho mateřštinou byl však místní dialekt češtiny a sám o sobě říkal, že je „Čech moravské národnosti“.

Vyučil se zámečníkem v nedaleké Zvoli, která byla naopak z většiny česká, a na zkušené provandroval severní Itálii a Balkán. Po čtyřech letech se vrátil domů a roku 1888 tu na něho čekali vojenští páni a s nimi tříletá služba v Brně a Krakově. Po návratu do civilu vyrazil znovu za prací do Rakous a Terstu, a když mu roku 1892 zemřela matka, zůstal zřejmě bez příbuzných sám. O rok později odešel (nejezdil, nýbrž chodil) do Janova, kde dostal práci na lodi plující do Spojených států; bylo mu dvacet pět let.

Obeplul kus světa. Ve Vladivostoku se dal najmout na ruský křižník plující do Port Arthuru, který tehdy ještě Rusům nepatřil (dnešní Lü-šun-kchou v Mandžusku), a když se po třech měsících na základnu carského tichomořského loďstva vrátil, vzal zámečnickou práci na stavbě transsibiřské magistrály. Přezimoval u Irkutska u jakéhosi bývalého politického vězně za dva rubly týdně.

Dva Poláci prchající z vyhnanství mu schválili nápad vydat se na Sibiř a poradili, jak se nejlépe dostane k Severnímu ledovému oceánu. Pořídil si poníka s vozem „za pětatřicet carských rublů“ a na jaře 1895 se pustil na východ do Jakutska. Živil se lovem, rybolovem, výměnným obchodem. Po další zimě pokračoval do Verchojanska, místa s jednou z nejnižších teplot na planetě, a dalšího jara do Nižně-Kolymska, kde roku 1898 s těžkým srdcem vyměnil koníka za čtyři soby.

Arktický byznys

S nimi pokračoval k Beringově úžině, obrátil zpět k severu a dal se najmout na velrybářskou loď. Se soby se usadil na ostrovech Novosibiřských. Vydělal devět tisíc dolarů, jak tvrdil, a dal si je od velrybářů vyplatit v naturáliích. „Usadit se“ totiž znamenalo vyhledat si jeskyni, upravit ji k životu a shromažďovat přes léto jídlo a otop na dlouhou zimu: jaro tam začíná koncem června. Podle jeho počtů žilo na ostrovech tehdy sedm set Eskymáků a bílých lovců.

Opravoval, co potřebovali, a inspirován velrybáři otevřel po třech letech obchod se vším nezbytným pro život v mrazivé říši: stal se arktickým podnikatelem. Se psím spřežením zajížděl po souostroví a s plachetnicí Aak-Mooka eskymáckého kapitána za nákupy do amerického aljašského Nome.

Na jedné z loveckých výprav dorazil až na Zemi Františka Josefa a byl 567 kilometrů od pólu. S indiánským kapitánem Tamarakem se roku 1903 obchodně vypravil jeho lodí do San Franciska. Pražskému dopisovateli listu New York Times v listopadu 1928 tvrdil, že jeho kožešiny se prodávaly v Londýně, Paříži a Lipsku. Na chov stříbrných lišek dokonce zřídil na ostrovech „farmu“.

Lovil na Aljašce a hluboko v Kanadě. Roku 1911 putoval s Tamarakem proslulým „zlatokopeckým“ průsmykem Chilkootským k Benettovu jezeru. Zde si postavili plavidlo, po Yukonu dorazili k Beringovu moři a do Nome a odtud domů na Novosibiřské ostrovy. Eskymáci ho zvolili náčelníkem a fungoval jako soudce i pro ostatní osadníky. Chránil domorodce před pašeráky pančovaného alkoholu, což se mu stalo osudným.

Po desetiletích zmrzlé pohody nastaly starosti. Bolševiky však zjevně v Arktidě nezažil. Arktickým obchodem zbohatl a s dalšími lovci spoluvlastnil několik lodí. Roku 1924 ztroskotal u Seattlu nebo kdesi před aljašským pobřežím v ledu s jednou z nich. Život s ostatními na palubě zachránil, ale přišel o náklad kožešin, mrožích klů a zlata.

V šedesáti na začátku

Teprve teď ho dohonil život, před nímž unikl na daleký sever. Neměl peníze ani doklady, a že prý pluje z Novosibiřských ostrovů. Že by tím pádem plul z rudého Sovětského svazu, netušil: zánik carstva ani jinou „politiku“ nezaregistroval. Jakýsi černoch, vůdce bandy pašeráků kořalky, ze msty udal úřadům, že je ruský špion (Prager Tagblatt to v říjnu 1931 vylepšil na německý). Welzl mluvil páté přes deváté a slovy několika jazyků. Tvrdil úředníkům, že se narodil v Rakousku-Uhersku, ale to už neexistovalo. Zjistili, že jeho rodný Zábřeh teď patří do Československa. O tom zase nic nevěděl Welzl, známý na severu též jako Arktický Bismarck – a ne Moravský Svatopluk.

Ověřit jeho odkazy na banku a přístav v Nome „úřadové“ nehodlali. Poslali ho do New Yorku a vypověděli ze Spojených států. Když vystupoval v Hamburku z lodi, bylo mu 56 a do Evropy se vrátil stejně chud, jako odtud třicet jeden rok předtím odplul. Člověk zvyklý spíše na samotu a na zaniklé reálie evropského světa se živil nádeničinou.

Jednoho večera ho srazilo cestou z přístavu auto. Nebylo to nic vážného a majitel vozu se na místě s Welzlem vyrovnal pěti sty markami. Polárník měl na nové šaty a začal chodit do hospod. Jeho vyprávění bavila, vyskytl se i jakýsi učenec, který za něho platil a dával si od Welzla diktovat, jak se co řekne v různých eskymáckých nářečích. Za to dostal další peníze. A aby jich bylo ještě více a mohl se vrátit do Arktidy, namaloval desetimetrovou mapu zemědílu, odkud přišel, s malůvkami všeho, co zažil. Vystavoval ji, ale více než peněz si nadělal ostudy.

Na československém konzulátu mu vybavili doklady, a poněvadž se jim též líbily příběhy, které vypravoval, upozornili ho na možnost jejich knižního vydání. Dopisoval si s redaktorem brněnských Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, zajímajícím se o severské země. Na základě dopisů psaných prašpatnou, dialektickou a místy nesrozumitelnou češtinou připravil do tisku Welzlovo vyprávění pod názvem Eskymo Welzl. Kniha vyšla roku 1928, ale to již Těsnohlídek nežil, neboť si na začátku toho roku vzal život.

Hořký návrat

Když něco našetřil, nastoupil Welzl v Hamburku znovu na loď a pustil se za oceán. V Kanadě narazil na někoho, kdo zakládal farmu kožešinové zvěře. Welzl byl jeho člověk, po celý rok mu lovil bobry po Ontariu a dobře vydělal. Pro cestu na sever už roční doba pokročila a na své ostrovy by v polární zimě nedorazil, tak se vrátil v listopadu roku 1928 netrpělivě do Evropy. Tentokrát cestoval do onoho Československa. V Praze pobyl šest neděl a slíbil, že pošle z Nové Sibiře dvě kostry mamutů, které našel. V rodném Zábřehu si z něho dělali legraci, že nemá základní školní znalosti zeměpisné, že chodí jako šupák, a ženské se ani nedivily, že je stále svobodný.

Těsnohlídka mezi živými nenašel a prskal, když četl jeho knihu: že je v ní hodně chyb a že z toho bude mít hanbu. V Brně vyprávěl své příběhy dalším redaktorům Lidových novin – a se stejnými problémy. Aby neztrácel nit a osvěžil paměť, dával si rum a na čelo alpu. Welzlovo vyprávění zachytili novináři na tisícovce rukopisných stran. Tvrdili, že vypravěče nikdy nenachytali při úmyslné lži, často však při tom, že nekriticky převzal údaje od svých polárních soudruhů.

Jan Welzl - Foto: archiv

Knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a pro tehdejší kluky byl Eskymo Welzl pojmem, něco jako arktický Old Shatterhand (třeba připomenout, že tvůrci českého hypermana jmenovaného původně Jara da Zimmermann se inspirovali též Welzlem). Podnikl přednáškové turné produkované redaktory Lidových novin a lidé byli příběhy nadšeni. Pravda, jiní špačkovali, že chlapovi nebylo rozumět. Působil prý nemotorně a obhrouble, oblečen byl nekonvenčně. Člověku, který tolik let neslyšel česky a žil v pustině, se nelze až tolik divit.

Veličina, ale pouze literární

Dostalo se mu i poct oficiálních, nadšen jím byl Karel Čapek, prezident Masaryk ho přijal na Hradě. Nicméně Prager Tagblatt o něm psal jako o hochštaplerovi. Americké vydání jeho Třiceti let bylo v recenzi New York Times v květnu 1932 přijato velmi sympaticky, třebaže s poznámkou, že obsahuje baronoprášilovské momenty. Akademičtí šťourové jako Islandokanaďan Vilhjalmur Stefansson Welzla očerňovali a vyzdvihovali nesrovnalosti ve vyprávěních (později se omluvil).

Welzl podepsal brněnským redaktorům smlouvu, jíž jim přenechával za deset tisíc korun autorská práva i na překlady. Postavili si prý oba za honoráře domy, jak prozradil jeden z nich prof. Rudolphu Krejcimu alias Rudymu Krejčímu, vydavateli Welzlových autorských pamětí.

Welzlovi bylo šedesát a měl staré vlasti plné kecky. Odjel navždy. Písemně z Dawsonu poděkoval: „Jan Welzl polarňi cestovatel oznamuje městu Zabřehu a jeho znamim a Kamaradum: děkuji mnohokrate všeckym přítelum a Kamaradum ktery mňe na mojem odcestovaňim na nadraži vyprovodili na tu obrovskou cestu, do dalekaho severu.“

Přes Londýn se vrátil do svého světa. Usadil se v Dawsonu. Na americké území si ilegálně netroufal, když byl odtamtud vypovězen, a na Sibiř s velrybářskou lodí z Kanady také nemohl, neboť výpravy tím směrem skončily a potřeboval by vízum. Psával přátelům na Moravu, ale v dopisech o tom, že se mu vede dost mizerně, neříkal nic.

V Dawsonu byl vítaným společníkem v hospodě s vděčnými posluchači. Poranil si při práci záda a byl bez příjmů. Zemřel jako osmdesátiletý po mrtvici a jeho hrob patří k navštěvovaným místům yukonského městečka. V paměti místních lidí žije vedle Jacka Londona jako Jan Vynálezce, popřípadě Kapitán Jan. Na Moravě je dodnes v užívání šproch, s nímž odstartoval své životní dobrodružství: „Prondu, prondu, neprondu, neprondu!“

Příště: Jiří Stříbrný

23. července 2017