Tag: fotoblog

Články k tagu

Na trnech podlipnických kostelů

Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.

Dobrá teplá voda od jezuitů

Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic dojít do té Březnice.

Poslední Švancnberk v Tochovicích

Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit.

Jistota kostlivců v Albrechticích

Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.

Vysypaná slánka v Černošicích

Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.

Deštivá svoboda ve Freistadtu

Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.

Poslední místo reakčního kancléře

Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…

Robinsoni v liliovém poli

Cestou z poutního místa Mariazell (viz Týdeník Echo č. 37/2020) byl by hřích minout městečko Lilienfeld, které je tak na půli cesty do Vídně, kam stejně musíte. Vy byste jeli nejspíš autem, ale já tam jel autobusem, jímž je to stejně pohodlnější i přes tu roušku na nose, kterou tam v létě měli všichni.

Dům na předměstí pražské Neapole

Tramvaj z náměstí Míru nejdřív mírně stoupá ulicí ještě lepšího vinohradského typu, pak se rychle zhoupne a téměř se zřítí do údolí, kde začínala pražská periferie. To je ještě teď znát. Z ulice Francouzské se stane na konci Moskevská a Ruská, protože Eurasie tady obsadila aspoň svými názvy půlku čtvrti. Horní Vršovice jsou přechodová čtvrť mezi městem a venkovem, který tu zanechal své stopy v několika zbylých kovorolnických statcích, kterým už bohužel chybí dobytek, v pláccích, kde se kdysi pásly kozy, pak se z nich stalo něco mezi smetištěm a věčně volnou parcelou. Jakási malebná, ale stejně tak bordelářská neuspořádanost je vlastním duchem tohoto místa, které by se dalo nazvat hybridním. Zapadá do něj i kopcovitý park Grébovka, s vinicemi a italskou vilou Moritze Gröbeho, což je pražská Kampánie, římský venkov, se slumy na úpatí, jimž chybí jen Vesuv a mořský záliv.

Plaz na kříži v Plasech

Na rozdíl od benediktinů, kteří lezou na kopce, jsou cisterciáci hydrofilním řádem údolí a mokrých niv, takže tam, kde jsou, tam musí být voda, což v Plasech zajišťuje řeka Střela. Celý konvent je prý postaven na dřevěných pilířích, jež jsou nějakým důmyslným způsobem vetknuty do podzemní vodní nádrže či bazénu, což si nedovedu moc představit, jak to funguje, ale barokní géniové, mezi nimi ten zdejší největší, Santini, to zvládali tak, jako by třeba pouštěli papírovou loďku na vodu… Jen tak lehce na ni dýchli a ona plula.

Zarezlý střed v Okrouhlici

Okrouhlice na Vysočině je zajímavá tím, že to tam vůbec není okrouhlé, protože obcí probíhají tři osy, jež okrouhlost likvidují. První osou je řeka Sázava. Ta tudy protéká s rozkošnickou leností, která je ovšem klamavá, v srpnu 1989 se v ní málem utopil Václav Havel: když tu byl na návštěvě u přátel a za tmy si šel odskočit, spadl do náhonu. Naštěstí byl vytažen a zachráněn pro svou historickou úlohu. Druhou osou jsou železniční koleje, které protínají střed obce, čímž ji rozdělují napůl, takže není kolem čeho by okrouhlost vznikala. Třetí osou je silnice, na které už není vůbec nic zajímavého, natož okrouhlého.

Medová cela v Mariazell

Před prostějovskou nemocnicí, což bylo dřív na kraji města směrem na Brno, stojí sloup a na něm takové zvláštní sousoší z barokních časů. Vypadá to jako dvě kamenné homole, jedna větší, druhá menší, a z obou vykukují malé hlavičky s korunkami, takže vypadají jako žaludy v kornoutu.

Kam se vydaly Korczakovy děti

Cesta vedla dlouhou rovnou ulicí plnou rozkvetlých keřů a obyčejných nízkých domů, jež byly takovou lidskou variantou činžáků z padesátých let. Jmenuje se Karmelická po klášteru, který tady byl kdysi dávno, a protože se v Polsku nábožensky pojmenované ulice nepřejmenovávaly, tak jí jméno zůstalo i v době budování nové, socialistické Varšavy. Tady ve čtvrti Muranów vyrostla jedna z nejtypičtějších částí poválečné Varšavy, vypadá trochu jako Havířov nebo Ostrov nad Ohří nebo třeba Nová Dubnica, ovšem myslím zelenější a v mnohem větších rozměrech, asi jako bychom srovnali hotel International v Dejvicích s varšavským Palácem kultury a vědy, tedy taková větší ještěrka proti tyranosaurovi.

Jméno meruňka v Melku

Dolnorakouský Melk by byl dost slavný a významný i bez Umberta Eca, ale ten mu daroval literární postavu, která by mohla mít ve městě aspoň ulici. Nebo sochu. K mému údivu nemá, což je myslím jediná chyba na dokonalosti toho nádherného hnízda. Ta postava se, jak každý ví, jmenuje Adso z Melku a je tím mladým, osmnáctiletým mnichem, který je se svým učitelem a rádcem, františkánem Vilémem z Baskervillu, nebo chcete-li Seanem Connerym, v listopadu 1327 svědkem strašlivých dějů v nešťastném opatství kdesi v Piemontu. Na konci svého „hříšného života co kmet šedivý“ očekávaje, až ho „pohltí bezedná propast tichého a pustého božství“, pak sepisuje benediktin Adso na pergamen své svědectví na ty dávné dny, upoután „k cele milovaného kláštera v Melku“.

Amor a Psyche v Kynžvartu

Svatá Markéta se chystala hodit nikoli šavli, ale srp do žita, ovšem ne v okolí Kynžvartu, jehož nadmořská výška (673 m) obilninám moc nepřeje. Byla polovina července, po letech docela deštivé léto, které tady v těch končinách bylo kdysi, ještě za mého dětského světa, pravidlem.

Metternichova stráž nad Evropou

Když jsem se někdy v 80. letech dozvěděl, že spisovatel Ladislav Fuks byl několik let kastelánem na zámku Kynžvart, vůbec mě to nepřekvapilo, neboť to k němu nějak patřilo. Znal jsem trochu ten tajemný zámek na úpatí temných hvozdů, které po vyhnání obyvatelstva obsadila armáda, proměnila je ve vojenský újezd Prameny, jež se i po zcivilnění staly asi největší divočinou českého vnitrozemí. Oficiálně se ta lesní pustina, ve které zbylo někde jen pár kamenů po zaniklých obcích, jmenovala Slavkovský les, ale ještě občas mu ti, kdo přišli po válce, říkali ze setrvačnosti les Císařský, Kaiserwald.

Chopin v koupelně

Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.

Sirény nad Varšavou

Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.

Let roháče přes Javorník

Střed Horňácka a tím i folklorní Moravy se nachází v izbě u Břetislava Rychlíka v Javorníku, přesněji v posteli, kde spával Ludvík Vaculík, když sem za ním jezdil. Vaculík byl sice z Valašska, ale Horňácko se mu přizpůsobilo. Ta izba je pěkná, plná drobných a pro zloděje bezcenných devocionálií, národopisných knih, zpěvníků a mucholapek, na které se chytaly hudebně založené mouchy, bohužel ne všechny. Prostředkem se táhne „rošt“, což je hlavní trám, do kterého je možné vetknout sekyrku nebo schovat střelnou zbraň. V rohu je kachlová pec, na níž lze též přespat, ovšem s jistotou, že se v noci člověk praští do hlavy. V té izbě vymýšlí Breťa, co by tak podnikl, aby se udržela na Horňácku úroveň zpěvu a lidové tvořivé pospolitosti.

Divoká honba v temném hvozdě

V knize Legendy a pověsti staré Šumavy, kterou uspořádal a texty z němčiny přeložil Josef Rauvolf a vydalo v roce 1996 nakladatelství Dauphin, se na straně 69 píše o Bludném lesíku u Vyššího Brodu. Jeho bludnost spočívá v tom, že se v něm dějí divné věci.

Konev milosti ve Vyšším Brodě

Kdybych byl mnich, což je pořád ještě snad otevřená možnost, chtěl bych být asi cisterciákem, třeba ve Vyšším Brodě – ono těch možností v Čechách ani víc není. Ten klášter je honosný, bělostný, trčí z něj neogotická věžička jako minaret. Rozložen je u vod vltavských, ve kterých měl prý málem utonout mocný vladař Vok z Rožmberka, ale neutonul, a na paměť toho tedy založil roku 1259 klášter, Vyšší Brod, Hohenfurth, Altovadum.

O bílé slečně z Rožmberku

Na nádraží v Českých Budějovicích, kde siluety holubích mrtvol zdobí skleněnou kopuli a jež je celé tak špinavé, že jsem se šel zeptat do informací, jestli je to záměr, jsem si koupil lístek do Rožmberka nad Vltavou, tedy dál na jih (viz minulý díl z Týna nad Vltavou). Přestoupil jsem pak ve stanici, která se kdysi jmenovala Cartlov, ale to znělo moc německy (Zartlesdorf), tak dostala úřední jihočeské jméno Rybník.

Vztyčení vlajky v Týně nad Vltavou

Bylo ráno a já jsem byl na jihu. Na náměstí Míru v Týně nad Vltavou se muž právě chystal zastrčit do trubkové konstrukce svého stánku s předměty k přežití v divočině vlajku jižanské Konfederace. Muž měl obarvené vlasy, těžký knír a maskáčové kalhoty. „To je, prosím, vyhlášení války Jihu proti Severu?“ zeptal jsem se v naději na zajímavou a aktuální konverzaci. „To ne,“ podivil se blbé otázce on a dodal: „Voni to kupujou vodácí. Mně to je jedno, co tam dám,“ řekl muž a skutečně už držel modrou vlajku Evropské unie, která se za chvíli skvěla vedle té konfederační, takže rovnováha byla zachována. „Ale slyšel jsem, že ji prej chtěj zakázat. Já myslím, že to je blbost. Ať si má každej vlajku, jakou chce,“ dodal muž a už tam zapichoval vlajku českou.

Morytát a legenda v Sadské

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu. Když jsem přicházel k hotelu Modrá hvězda na kraji Sadské, viděl jsem už zdáli, že mají ještě zavřeno, takže jsem se tam nemohl posadit a nechat se obsloužit třeba tlačenkou, na kterou jsem měl chuť od rána, což bude dietou, kterou už měsíc týrám své otylé tělo.

Památný den na Kuksu

Památný den na Kuksu se jmenuje text Jakuba Demla z roku 1933, kdy ještě doufal, že ho miluje žena, s níž se tam nečekaně seznámil, když tam v roce 1931 přijel na kněžské exercicie, a zahořel k ní typickou demlovskou láskou katolického kněze, to znamená láskou vypjatou a vášnivou. Jmenovala se Kateřina (Catharine) Sweerts-Sporcková, byla hraběnka a Demla s německou tvrdostí odmítla: nemáme si co říct, nemůžete ode mne nic žádat, jsme si cizí, to, co děláte, se mi příčí, mu napsala. Koncem dubna 1945 skočila, v očekávání příchodu Rudé armády, pod vlak, čímž šporkovský příběh na Kuksu de facto končí.

Teď – nebo nikdy v Ústí nad Orlicí

Stáli jsme v zahradě Hernychovy vily nad mrtvým bronzovým Abelem a čekali na pizzu, jediné tehdy dosažitelné jídlo v orlickoústeckém okrese. Krásná socha v horizontální poloze tam připomíná místního rodáka, nikoli však pastevce Abela, ale Quida Kociana, sochaře českého symbolismu; být to Francouz, byl by slavný možná jako Rodin, ale protože byl z Čech, tak ho známe jenom my, a to jen někteří.

Kroužení supů nad Letohradem

Mezi Lanšperkem a Žampachem, o nichž se tu psalo minule, leží město Letohrad. Od té doby, co autor těchto cestopisů bydlí na Letné v Letohradské ulici, pociťoval touhu, ba povinnost toto město na prahu Orlických hor poznat.

Zpupní rytíři na Lanšperku a Žampachu

Změna je život, takže jsem na otce Jančaříka nečekal jako obvykle před nádražím v České Třebové (viz předchozí výpravy), ale sraz jsme si dali na stanici v Ústí nad Orlicí, které jsou ovšem dvě. Předsunuté historické nádraží Ústí nad Orlicí jako takové a potom Ústí nad Orlicí město, které je opravdu ve městě a je ještě starší a podobně jako pražské Masarykovo nádraží empirové, takže je to jedno z nejstarších nádraží v Čechách, protože je z roku 1845, tedy z toho roku, kdy se slavná trať z Prahy do České Třebové otevírala.

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Zavejcování na Budči

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.