Tag: fotoblog

Články k tagu

Zaniklá vůně štrúdlu v Zubrnicích

V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.

Bosé nohy ve veltruském parku

Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.

Panenská pevnost Komárno

Byla už tma, když vláček, nejmenší, kterým jsem v Maďarsku jel, dokodrcal na malé nádraží na maďarské straně Komárna. Na slovenskou stranu se šlo dostat jen pěšky po Alžbětině mostě, pod nímž se valily temné vody Dunaje, toho středoevropského veletoku, který byl, aspoň pro mě, spolu s Tatrami největším důvodem k lítosti za Československem. Češi přišli o velehory, i když kapesní, i o veletok, i když hraniční.

Martinovy husy v Savarii

Před nádražím v Szombathely je plácek s pošlapaným trávníkem a kolem šedivé domy a před jedním s nápisem Snapi Esspresszó vyložené pulty a za nimi chlapi, kteří kouří, pijí pivo a asi i kořalku, tedy pálinku. Vypadali dost pijácky, jak by asi vypadali takoví muži u nás, ale i na těch politých pultech byly ošatky s bílým chlebem, který si ti maďarští chlapi občas dali do pusy a zapili lahváčem.

Oslnivé pohřby v černé Katánii

Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.

S Omegou do Veszprému

Ve střední Evropě člověk usedlého typu moc dobrodružství nezažije. Musí si je připravit sám. Třeba se překliknout při zabukování penzionu a zjistit to až večer při pohledu na displej telefonu, který se vám vzápětí vybije. Jenže to už jste na cestě do města, které vůbec neznáte, ale na mapě (ti usedlejší s sebou pořád vozí mapy papírové), když se ni podíváte, vidíte, že nádraží je od centra, kde má být ten penzion, vzdáleno asi pět kilometrů.

Polévka ze střední Evropy v Sárváru

Chce-li český padesátník spatřit svou blízkou budoucnost, nechť vyrazí do maďarských termálních lázní. Nechce-li ji spatřit, neboť se jí trochu děsí, ať tam raději nejezdí! Nebyl to můj prvotní cíl, ale Bük a Sárvár a jejich fürdó, tedy lázně či prostě koupaliště, stály na cestě tripu po západní Hungárii, takže jsem neodolal. Pro člověka s rozvinutou aquafilií, potřebou namočit se co nejčastěji do vody, je to svým způsobem rajská destinace.

Uhry začínají v Šoproni

Do Šoproně jsem přijel pozdě večer, z rakouského vlaku, který před dvěma hodinami vyjížděl ze stanice Bratislava-Petržalka a po hodině projel Vídní, jsme vystoupili asi tři. Pěkná, čistá a už zcela prázdná souprava odjela hned do cílové stanice Deutschkreutz, která je už zase v Rakousku. Nádraží, postavené po válce na místě vybombardovaného, bylo tiché a lehce ošuntělé, na lavičce v hale sedělo pár nádražáků v oranžových vestách a něco žvýkalo.

Echo Žabovřesk

Můj oblíbený argentinský spisovatel Julio Cortázar v kterési povídce tvrdí, že všechna velká města mají své nebe, peklo, očistec, přičemž tím peklem nemusí být vždycky zrovna slum. Nevím, která brněnská čtvrť je peklem a která očistcem, ale i kdybych to věděl, netroufal bych si to říct nahlas, ale zato bezpečně vím, že nebem mohou třeba být Žabovřesky, ta nejkrásnější brněnská čtvrť.

Nebeské radosti ve Štrasburku

Bylo to loni týden před Velikonocemi. Na jihu Francie. Zase jeden teroristický útok. Zahynul při něm policista, který se nabídl islamistovi výměnou za ženu, kterou ten zločinec vzal jako rukojmí. Policista, kterého ten v Maroku narozený, Francií přijatý muslim ještě stačil zavraždit, než byl sám zastřelen, se jmenoval Arnaud Beltrame a prezident Macron o něm pak prohlásil, že to byl pravý hrdina a Francie na něj nezapomene, tak to tu připomínám.

Razítko na střed světa v Olomouci

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě.

Zlín, město světelné kostky

Pravděpodobně je to nejoriginálnější a nejelegantnější památník jednomu muži v téhle zemi, možná v Evropě. Čistá skleněná vitrína, soustava ploch a kovových linií, geometrie světla, prostá průsvitná kostka nad městem, ve dne bílá, v noci svítící zevnitř elektrickými lampami. Vejdete dovnitř a je to napůl tovární hala bez strojů, napůl ordinace hygienické medicíny nebo také funkcionalistický sál krematoria, zásvětní místnost nějakého moderního, přitom archaického kultu.

Bikiny z časů antického soumraku

Sicílie svým tvarem připomíná naklepanou kotletu, která je v létě hozená na pánev se žhavým olejem. V jejím těžišti, asi tedy uprostřed ostrova, leží pitoreskní městečko Piazza Armerina a kousek za ním, ve vyprahlém údolí, v němž cvrkot cikád zní do chvění listů cypřišů, stála kdysi luxusní vila. Na cedulích, které k ní ukazují, je napsáno Villa Romana del Casale.

Walhalla – bílý slon v bavorském ráji

Na jaře roku 1990 jsem se ocitl v bavorském klášteře Rohr na setkání mládeže, které tam léta organizoval opat Opasek, do roku 1989 z pochopitelných důvodů jen pro mládež exilovou. Bylo to první setkání po Listopadu, mládež už tam nebyla tedy jenom exilová, zato dosti undergroundová, takže jsme se tam za klášterní peníze po večerech opíjeli, proto jsem se raději po dvou dnech ráno vytratil a jel s pár markami v kapse obhlížet krajinu.

Bełżec, jméno jako z hororu

Když vojáci Rudé armády přišli 27. ledna 1945 (Mezinárodní den obětí holocaustu) do vyklizeného tábora Birkenau-Auschwitz, byl Bełżec už zase zapomenutá díra v hlubinách „krvavé země“ na hranici sovětského záboru východního Polska, ze kterého se stala sovětská západní Ukrajina. Trvalo pak několik desetiletí, než se jméno Bełżec dostalo do povědomí jako jedno z těch hrozných míst.

Osudové kostky v městě Sokolově

Když půjdete Dobrovského ulicí na Letné a před domem č. 15 se podíváte na chodník, uvidíte tři malé měděné kostky zasazené do dlažby. V Německu se jim říká Stolpersteine, „kameny, o které se zakopává“, česky se to překládá jako „kameny zmizelých“…

Loketské elegie aneb Kde na Goetha přišlo stáří

Když historika Zdeňka Kalistu pustili v roce 1960 na prezidentskou amnestii po osmi letech z kriminálu, mohl se zčásti vrátit ke své práci. A tak připravoval mimo jiné knihu historických esejů Cesta po českých hradech a zámcích, která potom stejně vyšla až v roce 1993, jedenáct let po Kalistově smrti. Nejvíc hradních portrétů napsal ze svého milovaného Pojizeří a pak z jižních Čech, ale jsou tam i odskoky jinam, třeba do Lokte, „hradu na pomezí země“, jak loketskou kapitolu nazval.

Jak se to všechno mísí v Míšni

Dojet do Míšně je velmi jednoduché. Ten, kdo je schopen jezdit vlakem, dojede do Drážďan a pak si sedne na regionální vlak, který jezdí asi každých dvacet minut a za chvíli je na nádraží v Míšni čili v Meißen. Kdysi, za časů NDR, se tam jezdilo na odborářské zájezdy do slavné míšeňské porcelánky, kde se Čechům předváděl jejich pravý český cibulák, jenž ovšem pochází… ze saské Míšně.

Kosmický masakr v Libici nad Cidlinou

Průvodčí řekl, že někdo „stopnul vlak“, takže ten, který měl vyjíždět z hlavního nádraží v 9.06, na něm stál ještě ve tři čtvrtě na deset. Další půlhodinu nabral, než jsme dojeli do Běchovic. Za Klánovicemi jsem se podíval z okna a zrovna jsme jeli kolem čehosi, co bylo před dvěma hodinami lidským tělem a teď jeho zbytky ležely roztahané asi na padesáti metrech kolejí. Něco bylo přikryté, ale ten kus nohy s ponožkou nikoli.

Jazyk, který olizuje hvězdy

Šedivá oblaka stála blízko horizontu a zdálo se, že se na ně dá sáhnout. Studeně občas pršelo, což by člověk v tom suchém roce bral, kdyby to bylo aspoň pořádně, z nebe a po kapkách. Bylo spíš tak všeobecně mokro a lezavo, jak to ale asi má na Vysočině v říjnu být.

Francouzský klobouk v Putimi

Putim je starobylá obec jižně od Písku, kam se dá dojít lehce pěšky, jak je známo ze Švejka, kterého z Putimi vedl závodčí na písecké bezirksgendarmeriekommando, kde ho měl předat jako odhaleného ruského špiona. Normálně by to trvalo tak dvě hodiny, jenže se po cestě stavili v hospodě, kam zašli na jedno štamprle, ale těch bylo nakonec dvanáct. Zatímco Švejk byl v rámci svých nadpřirozených vlastností neožratelný, soucitný závodčí, domnívaje se, že Švejk je ruský agent, kterého vede na smrt, se lítostí opil. Když už za tmy vyšli z hospody a vydali se rovnou za nosem do Písku, strážník stále padal do závějí, takže ho Švejk požádal o želízka, kterými ho k sobě připoutal a namol opilého ho pak přitáhl do Písku na stanici.

Salcburská sonáta pro malého Vlčka

Salcburk je bílým marcipánem obalená sladká koule s pistácií uvnitř. Je to bílý nugát vtisknutý mezi tři kopce: Mnišský, Kapucínský a Šibeniční, mezi nimiž teče z Alp namodralá řeka Salice, německy Salzach. Po ní se od antiky, ale vlastně ještě dřív, na evropský jih i sever vozila sůl, která se těžila v bohatých slujích Solné komory, toho tajemného horského okrsku, kde Keltové vytvořili kulturu zvanou halštatskou a jež pak vystřídali Markomani a jiní Germáni, s nimiž na začátku našeho letopočtu vedli Římané války zvané markomanské, při nichž jim posloužil opevněný tábor s tržní osadou Iuvavum, jejíž jméno nahradil asi v osmém století jasně znějící Solný hrad, Salzburg, Solnohrad.

Chirurgovy zvony v Žamberku

Sraz byl na stejném místě jako loni, u nádraží v České Třebové pod homoerotickou sochou Sbratření, na níž ruský oficír objímá a líbá barikádníka. My jsme si decentně podali ruce a řekli si, že se rádi po roce vidíme. A pak už jsem nasedl do škodovky salesiánského opatství v Žabovřeskách, odkud Zdeněk Jančařík přijel, protože on je tam duchovním správcem. Týden po svatém Václavu se našla skulina v jeho nabitém pastoračním programu a my mohli vyrazit za dobrodružstvím do východních Čech, do podhůří Orlických hor.

Tichá noc, vůkol sen

Na začátku toho příběhu nebylo slovo, ani hudba, ani světlo, ani ticho. Na začátku byla exploze. Pak přišla tma a zima. V dubnu 1815 vybuchla na daleké Jávě sopka Tambura a byla to největší sopečná erupce, co ji lidské dějiny zaznamenaly. Katastrofa planetárních rozměrů. Miliony tun prachu se dostaly do atmosféry a na celý příští rok zakryly slunce.

Konec věčnosti v Ječné 7

Říkalo se, že „Lenin je v Ječný“, ale taky se říkalo, že „Život v Ječný je věčný“. Ale zatímco výskyt Lenina v oné lokalitě je zřejmě fiktivní, i když v Praze jsou místa, kudy Uljanov skutečně chodil, ba se proháněl na bruslích, přítomnost věčnosti v Ječné byla prokázána dějinami. Ale i věčnost může – a asi musí – mít jednou konec, a tak opravdu jedna věčnost skončila v těchto dnech definitivně na adrese Ječná 7.

Tenhle zámek není zámek

Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.

Mladí i staří mistři v Brtnici

Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici.

Světelný meč v Syrakusách

Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…

Svatá dialektika ve Staré Boleslavi

Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium.