Tag: fotoblog

Články k tagu

Bratrská placenta v Lubáni

Poválečné Polsko obdrželo tvar čtverce a v jeho úplném levém spodním rohu se nachází město Lubań, česky Lubáň, německy Lauban. Je to městečko působící, jako by na něj někdo zapomněl, uložil ho někde na kraj světa, poněkud ho zhypnotizoval, uvedl do mdlobného spánku – a nechal ho být. Tak se pomalu rozkládá a rozpadá, zarůstá plevelem a ošklivostí naší doby, plechovými haluznami, cedulemi a krabicemi, mezi nimiž zůstalo trčet několik střepů minulosti. Ty naznačují, že to bylo hezké historické místo, jedno z těch mnoha civitas

Ševcovská mystika ve Zhořelci

Nevím, jestli se to obecně ví, ale nejhezčí město v blízkosti našich státních hranic je určitě Zhořelec. Čili Görlitz. Na mapě to dělá nějakých dvacet kilometrů od hraniční obce Černousy ve Frýdlantském výběžku, ale praktičtější je se tam dostavit spořádaně po železnici z Liberce s přestupem v Žitavě, jež mimochodem taky stojí za vidění. Kdo do Görlitzu přijede autem, přijde o krásné nádraží, kterým se s belle époque loučila secese. Jest to totiž nádraží postavené těsně před první válkou, která začala, ještě to ani nebylo hotové.

Terezínský prach ve vesmíru

Z Prahy do Terezína to vlakem netrvá déle než dvě hodiny. Autem ještě míň, ale historie spojila Terezín s vlaky, i když tam žádné nádraží není. To až dva roky před koncem války postavili židovští vězni ze stanice Bohušovice nad Ohří do terezínského ghetta vlečku. Zůstaly tam po ní zbytky kolejí a na místě, kde končilo překladiště, domek s bronzovým reliéfem. Ty koleje se tam nepostavily kvůli pohodlí, ale kvůli větší efektivitě transportů a také proto, že když Židy odváželi z Terezína na východ, tak aby to budilo méně pozornosti a rozruchu, než kdyby šli pěšky těch pár kilometrů po cestě.

Velké mostecké stěhování

Je to zvláštní, ale pořádný most vlastně v Mostě nebyl, ani když Most ještě byl tím starým středověkým městem, v němž by to člověk očekával. To jméno ovšem není od mostu přes řeku, která tam vlastně také žádná pořádná není, neboť Bílina je takový větší potok, ale pochází prý od navršených klád a haluzí přes zátočiny močálovitého Komořanského jezera. Český Balaton, jak by se té bažinaté vodní ploše dalo říkat, zmizel – stejně jako středověké město Brüx, město půvabně položené pod kopcem Hněvín a prý podobně krásné jako třeba Český Krumlov nebo třeba Cheb, která měla to štěstí, že nestála na uhlí.

Každý jsme chtěli být Hlinkou

Koldům stojí až na úplném kraji Litvínova. Hned za ním se zvedají zalesněné svahy Krušných hor, na něž měli a mají nájemníci vyšších pater exkluzivní pohled. S tím se počítalo. Slabinou byly časté poruchy výtahů, o kterých se zmiňuje Josef Jedlička v knize, o níž jsem se zmínil minule já: Kde život náš je v půli se svou poutí. Píše tam, že riskantní to bylo zvláště pro starší lidi, jejichž srdce nemusí vydržet stoupání do devátého nebo jedenáctého patra, jeden starší inženýr právě nedávno umřel v mezipatře na infarkt. Tak jsem jel výtahem.

Kolektivní plamen v Litvínově

Večerní cesta do Litvínova vrcholí slavnostní iluminací při průjezdu chemickými závody. Baterie světel a reflektorů svítí na uvítanou a v noci ozařuje celou podkrušnohorskou krajinu jako roj gigantických světlušek. Obyvatelstvo si na to nejspíš dávno zvyklo, ale návštěvník je fascinován. Zvláště užasle hledí na plamen šlehající do noční oblohy, která tím získává něco orientálního, něco, co patří spíš do naftových polí kolem Baku nebo do Saúdské Arábie. Ale jsme v severních Čechách

Král Francie se zastavil v Buštěhradu

Na zastávce čeká doktor Zavadil, za kterým do Buštěhradu jezdím obdivovat jeho kaktusy. Má jich plný dvůr a plnou garáž, stojí mu na stolech a policích, na parapetech za okny i před okny. Člověk se musí v jeho domku pohybovat velmi opatrně, raději na nic nesahat a o nic se neopírat. Říkám, že jeho dům je kaktusárium, dům pichlavých okurek a bodavých květáků, a že by mohl vybírat vstupné a požádat o zápis do knihy buštěhradských pamětihodností a kuriozit.

Milionáři ve Svatém Janu pod Skalou

Nejlepší je tam přijít pěšky, vlastně sestoupit po strmé stezce od svatojanské skalní vyhlídky – a zamhouří oči, tak si může představovat, že je někde v předhůří Alp, nebo možná ještě spíš v nějakých soutěskách balkánských. Ale on je uprostřed Čech, kousek od Berouna, v centru Českého krasu, toho zvláštního geologického klenotu Bohemie.

Zkouška z judaismu v Třebíči

Třebíčskou židovskou čtvrtí se táhnou dvě podélné ulice. Kdysi měly logický název Horní a Dolní, po pětačtyřicátém je přejmenovali, teď se jedna, ta horní, jmenuje Blahoslavova, ta dolní Leopolda Pokorného, což byl třebíčský komunista, který šel bojovat do Španělska a padl v roce 1937 při obraně Madridu. Je to tedy dosti kuriózní jméno pro hlavní ulici v pravděpodobně největším zachovalém ghettu v Evropě, ale tak už u nás vypadaly dějiny. A když jsem se sympatické průvodkyně v synagoze ptal, jestli to není divné, neměl jsem pocit, že by ona na tom něco divného viděla.

Proč to dělat v Libčicích nad Vltavou

Když vystoupíte z vlaku na nádraží v Libčicích nad Vltavou, hned musíte čelit základní otázce: „Proč to děláš?“ Tou se na vás obrací neznámý autor velkého nápisu na panelové zdi oddělující koleje od městské teplárny. Její vysoký štíhlý komín je dominantou toho (donedávna) průmyslového městečka na sever od Prahy, odkud tam tím vlakem dojedete za dvacet minut. Ten nápis vám hned padne do očí, není to divoké graffiti, nýbrž písmena musel vymalovat nějaký profesionál, písmomalíř nebo umělec: třeba je to zbytek po nějaké konceptuální akci, „kontextová záležitost“, performance či něco na ten způsob.

Tichý soumrak v Lichtensteinu

Na nádraží v saském městě Glauchau stál příměstský vlak, který jel do konečné zastávky Stollberg přes městečko Lichtenstein, což mi přišlo dosti přitažlivé na to, abych do něj nastoupil. Rychle jsem si ještě koupil v automatu jízdenku, což je vždy výkon, který když zvládnu, jsem na sebe trochu pyšný. Pak jsem si sedl a vlak s asi pěti cestujícími se rozjel. Byl jsem třetí den na vánoční cestě po saském Krušnohoří, důvod bych asi těžko jednoduše vysvětloval, ale byla v tom určitě melancholie, vzpomínka na dětství>

Dvojdomek v saské Hluchavě

Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.

Krajkové Vánoce v Kopci Svaté Anny

Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 objevili prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou zlatou na Aljašce. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) dostalo jméno po matce Panny Marie Anně, babičce Ježíšově: a protože v symbolické řeči teologie je Ježíš zlato a Panna Maria stříbro, tak Anna porodila stříbro.

Tři zuby Karla Velikého na Karlově

Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.

Dračí láska v Lublani

Cestou vlakem ze Záhřebu do Lublaně jsem pozoroval krajinu a počítal kozelce. Krajina byla krásná a s počítáním kozelců jsem přestal, když jsem jich napočítal asi padesát. Kozelce jsou seníky, takové jednoduché dřevěné konstrukce rozseté po svažnatých lukách a zelených stráních. Nikde jinde než ve Slovinsku se prý nevyskytují. Tady to dotvářelo krajinný ráz, který byl kopcovitý a spořádaný, louky posečené, bílé statky umístěné v pěkných kompozicích, celkový pohled utěšený a malebný.

Tisíce válečných křížů v Záhřebu

Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr.

Železná opona v Karlovaci

Vlak z Rijeky směrem na Záhřeb rychle za městem vystoupá do závratných výšin. Náhle se otevře impozantní pohled na Kvarnerský záliv, z něhož se vynořují ostrovy Cres a Krk, ty vzdalující se objekty neukojené touhy. Nebylo nám přáno na nich stanout, kola neokusila jejich půdu, odvaha ke zdolání hrozivého mostu Krckého či snad Krkovského, jenž kdysi nesl maršálské jméno Titov most a nějakou dobu byl nejdelší v Evropě, nebyla v našich myslích nalezena. Nyní jsem ho sledoval z dálky několika kilometrů a loučil se s mořskou vidinou.

Smutné mušle na zámku Frankopanů

Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě.

Zakutálená pivní lahev na Jadranu

Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.

Racek chechtavý na Jadranu

Plán to byl dokonalý. Dopravit se do Rijeky, tam se i s bicykly nalodit na trajekt, přeplout na ostrov Cres a pak na těch elkolech dojet na ostrov Lošinj, kde nás čekala kuča zapůjčená od laskavých přátel. Ach, jaký to báječný plán: samozřejmě, kola s sebou, na ostrově se výborně jezdí na kolech, nanejvýš vrazíte do zmatené ovce, provoz minimální, výhledy mořské, prostě úžasné, dobro došli!

Kádrové problémy s venuší ve Welsu

Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.

Císařský rozsudek nad sebou v Bad Ischlu

Na lesní cestě od Halštatského jezera do Bad Ischlu se před městem objeví pozoruhodné sousoší, kvůli kterému jsem slezl z kola, abych si ho dobře prohlédl. Starší pán s dlouhou holí balancuje na velkém kameni, pod nímž leží zdatný jelen, jehož má onen pán zřejmě na svědomí. Je to samozřejmě císař František Josef se svým úlovkem, oba v nadživotní velikosti. Sochu mu u příležitosti jeho osmdesátin v roce 1910 věnovala městská rada v Ischlu, v jehož okolí se dotyčný výjev pravděpodobně mohl odehrát.

Malované lebky u Halštatského jezera

Takové ty vyhlídkové plošiny čili platformy trčící nad hlubokou propastí, to je zvláštní sadistická vymoženost současného turismu. Člověk samozřejmě ví, že ho to nejspíš udrží a že se nemůže nic stát, ale mě třeba v tu chvíli napadne, že nad sebou ztratím kontrolu a v nějakém horském záchvatu šílenství přelezu zábradlí váben hlubinami. Nebo mi třeba upadne z třesoucích se rukou mobil a ztratí se v hlubinách – to by nebylo tak špatné. Ale třeba brýle mi tam spadnou, což bych nerad. Nebo zubní protéza.

Docela dobře nasolený Hallstatt

Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.

Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.

Sluneční bůh ve Wachau

Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko. Nebylo to ale rozpálené letní nebe nad podunajskou krajinou, které opravdu vydatně žhnulo, tady šlo o gigantickou nástropní fresku nad císařskými schody v klášteře Göttweig. To je jeden z těch dolnorakouských barokních klenotů nasázených podél Dunaje v krajině zvané Wachau.

Hugova astmatická láska k Brnu

Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.

Představa aeroplánu v Jaroměřicích nad Rokytnou

Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…

Mírová dohoda s vrabci v Rennes

Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi.