Tag: fotoblog

Články k tagu

Anděl v Tatrách. Borovička a šavle na Lomnickém štítu

Tatry byly v těch lednových dnech plné lyžařů. Sněhu bylo tak akorát, to znamená, že začínal až na těch sjezdovkách, kvůli nimž jsem ale já do Tater nepřijel. K nim naopak směřoval lyžařský lid, převládalo domácí obyvatelstvo, hned po nich Poláci a samozřejmě také Češi, kterých bylo ale podstatně méně než těch prvních – aspoň mně se to tak zdálo.

Zemřít pro Gdaňsk. Plechový bubínek po letech

Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.

Smrt na jihu aneb Okurka ve Znojmě

V Praze jeden den výjimečně pršelo a já měl tři dny na to někam jet, tak jsem se řídil podle meteorologické mapy, kam tlaková níže nezasahovala, a to byla jižní Morava. A tam město v tomhle státě asi duchem nejjižnější, které je i po teple, žáru a potu čili znoji pojmenované, tedy Znojmo.

Kde je Kladsko. S babičkou ve Vambeřicích

Z Broumova je to do Vambeřic patnáct kilometrů na východ, autem asi čtvrt hodiny. My jsme tam jeli skoro hodinu, neboť jsem Zdeňka a jeho farní škodovku navedl na druhou stranu, což se pak opakovalo ještě několikrát. On to snášel se saleziánskou trpělivostí, vědom si toho, že sub specie aeternitatis jde o prkotinu.

Náchod. Lekce v Bílém beránku. Sancta sindon.

Tato cesta se plánovala dlouho, možná třicet let. Tak dlouho znám Zdeňka Jančaříka, což bude tím, že ho znám od studií, což těch třicet let holt už bude. Tehdy studoval germanistiku, byl takový vytáhlý, hubený, obrýlený, na první pohled vážný, ale to byl jen první pohled, když se s ním člověk seznámil, zjistil, že je s ním legrace a zajímavá řeč, i když je intelektuál.

Kalvárie a synagoga. Žába v Úštěku

Je to jedno z nejpůsobivějších míst na sever od Prahy. Je odtud nádherný výhled dolů do kraje, na blízké městečko Úštěk, na protější kopec Sedlo a pak dál směrem k Litoměřicím. Stojíte na zdevastovaném poutním místě, kdysi jednom z nejkrásnějších v Čechách.

Splněný sen v Ústí. Kde Páral své tělo káral

V kraji Ústeckém se, jak známo, dobře daří extremistům z leva i z prava, což má své příčiny historické a z toho pak plynoucí současné. Když se tam před pár lety stal hejtmanem funkcionář strany, která za to v podstatné míře může, napsal jsem někde unáhleně, že tam do té doby, než ho odvolí, nebudu jezdit.

Bojovný profesor. Schwarzenberské duby. Zalužany

Čekal jsem, že včera napíšeš, že to rušíš, řekl řidič, když jsme vyjížděli z Prahy a u Cukráku vjeli do mlhy. - Já čekal, že ty napíšeš, že ty to rušíš, řekl jsem já, ale už jsme sjížděli ledovkou k Mníšku a oba byli myslím rádi, že jedeme. Tím řidičem bílého volkswagenu byl bojovný profesor Martin C. Putna, který mě před chvíli vyzvedl před domem a za chvíli jsme směřovali na jih, kam ho to vždycky táhlo. Nejeli jsme však do Řecka či do Říma, ale do Zalužan, vesnice na dvou třetinách cesty do Písku, odkud Martin pochází a kde jsem o něm kdysi také poprvé slyšel.

Vzpomínky na kandahár. Tajemný Massag

Tento díl věnuji lyžování. Po dobrém čtvrtstoletí jsem stál minulý týden na sjezdových lyžích, byl to zvláštní pocit a přežil jsem to. Všechno vybavení jsem měl samozřejmě půjčené a tedy trpěl jsem těch pár hodin v lyžácích, tedy přezkáčích, které vypadaly impozantně jako obuv vesmírného kyborga, jež mi kotníky drtily jak španělská bota. Moje lyžařská repríza se odehrála poblíž Liberce, což ale není důležité, uvádím to jen z formálních důvodů. Hlavně chci napsat pár sentimentálních vzpomínek na lyžování před pětatřiceti lety. Je to taková záminka.

Vídeňské rituály. U starých mistrů a Knížete

Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.

Kouzelný vrch. Jiříček v Poliance. Raškova čepice

V dubnu 1923 byla Jiřímu Wolkerovi diagnostikována tuberkulóza plic. V polovině června odjíždí do Vysokých Tater a v Tatranské Poliance se stává pacientem dr. Michaela Guhra. Zbývá mu půl roku života, který vlastně celý prožije tady, s výhledem na štíty, na nichž se od té doby nic nezměnilo, a co svět světem bude, také se nezmění.

Kežmarok pod Hindúkušem. Spišská nádhera

Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.

Kyjev s Bulgakovem. Volá vám Stalin

Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.