Slyšeli jste o praporu Azov? Je jedním z parametrů, jimiž lze poměřovat ukrajinské zpravodajství. Uvádíte, že existuje? Uvádíte, že je fašistický? Uvádíte, že byl integrován do ukrajinských ozbrojených sil? Uvádíte, že měl být integrován do ukrajinských ozbrojených sil, ale je to lež? Uvádíte, že sice je trochu náckovský, ale na ruské straně jsou zaangažované oddíly, které jsou naprosto nepokrytě nacistické? Z odpovědí na takové otázky lze vyvozovat, jestli pracujete se seriózními zdroji, nebo ne, případně zda jste proukrajinští, nebo proruští.

Jsou to důležité otázky a asi by bylo dobré mít na ně uváženou odpověď. Ale taky jsou to otázky z luxusní sféry – sféry, kde byla zrušena válka.

Bez vztahu k faktům

George Orwell napsal v roce 1942 v eseji Ohlédnutí za španělskou občanskou válkou slova, jež současní výzkumníci „fake news“ zjevně nikdy nečetli. Zpravodajství z války podle něj často nemělo vůbec žádný vztah k faktům, „ani ten, jenž je obsažen v obyčejné lži“. Bylo z gruntu vymyšlené. „Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde se vůbec nebojovalo, a naprosté ticho o místech, kde byly zabity stovky mužů,“ píše. „Viděl jsem, jak noviny v Londýně tyto lži kolportují a dychtiví intelektuálové budují emocionální nadstavby nad událostmi, které se nikdy nestaly.“ Vedle toho, jak obtížně dostupná a tvárná jsou fakta, jsou, myslím, na tom citátu důležité ony nadstavby, od nichž se odvíjejí postoje. Je snadné sklouznout k tomu, že se budují podle v zásadě estetických kritérií. Vzali jste na vědomí zprávu o tom, že Ukrajinci zabili ruského zajatce? Nebo jste ji ve svém zpravodajství či ve své mysli zamlčeli? Radši ji tam dejte, ať vaše emocionální nadstavba není jednostranná. Pak ji můžete vykompenzovat zprávou o tom, že Putin vyznamenal pětinásobného vraha, ať je to úhledné.

Pokud to může svádět k sarkasmu, tak ne proto, že by snaha znát fakta byla pošetilá. Ale proto, že jakožto postmateriální, evropskounijní lidé jsme špatně disponovaní rozumět válce. Unie je založena na dosahování jednotné úrovně standardů. Každý občan musí mít možnost domoci se svých práv, všechny státní úřady musejí při své práci splňovat určitá kritéria. Posuzuje to soud, a když chce Unie dát průchod své nelibosti nad členskou zemí jako v případě Polska a Maďarska, činí to formou zkoumání stavu právního státu. Ukrajina je do toho zatažena, protože nejpozději od roku 2014 je její snaha činit kroky k integraci s EU katalyzátorem jejích problémů – vnitřních i s Ruskem. Když teď, za války, Unie hledala, jakým politickým gestem by vyjádřila Ukrajině podporu, logicky se nabídlo odhlasování statusu kandidáta členství.

Což si koleduje o otázku: plní Ukrajina kritéria? Dodržuje všechny mezinárodní závazky? Osvojuje si acquis communautaire?

Samozřejmě že ne. Je ve válce.

Neplnila je ani předtím. Byla to divně spravovaná země, kde lokální oligarchové dublovali jako gubernátoři a zároveň provozovali tzv. nezávislá média. Státní správy i soudy byly hříčkou politických a ekonomických sil. Státní podniky byly spravovány neprůhledně a sotva k obecnému prospěchu. Parlament nehrál skutečnou politickou roli. A teď, když by Ukrajina teoreticky měla být „na evropské cestě“, zrušila všechny televize a provozuje jen jednu státní. Neumožňuje zahraničním novinářům přístup tam, kam by chtěli, zcela v rozporu s pravidly transparentnosti. Vede propagandu.

Jak chcete takovou zemi přijímat do EU? A jak ji chcete podporovat ve válce?

Jednoduchá odpověď zní, že podpora ve válce se musí odvíjet primárně od kritérií strategických a geopolitických. Už v minulosti jsme se upínali k různým kritériím, která zněla rozumně, ale neobstála. Jak chcete důvěřovat mírovým dohodám se zeměmi, jež jsou ve válce se svými vlastními občany? To byl argument, který kdysi používali východoevropští disidenti v dialogu se západními mírovými hnutími. Dvě země, v nichž je v provozu McDonald’s, spolu nikdy nebudou válčit. To byla maxima amerického barda globalizace Thomase Friedmana a je úžasné, kolik lidí jí svého času věřilo. Nic z toho nefunguje, musíme mít kritéria jiná.

Jak by to dopadlo, kdybychom svá vysoce citlivá kritéria nasadili na jiné válečné konflikty? Asi nejnázorněji to uvidíme, když si řekneme, že podle nich bychom nemohli porazit Hitlera. Představme si počítačovou hru, v níž se v okolí Evropy za druhé světové války nachází jako potenciální aktér zcela anachronicky současná EU. Jistě, Hitler je špatný, ale, musela by se EU tázat, zaslouží si jím napadené státy naši podporu? A musela by si odpovědět, že je nám líto, ale ne.

Je tu Stalinův Sovětský svaz, ale to, že se s ním Západ spojil proti Hitlerovi, berme jako výchozí parametr hry. Ale co země okupované Hitlerem, zasloužily by si osvobodit? Vždyť třeba na Balkáně nebyly žádné skutečné demokracie. Co Polsko, autoritářský stát, jehož aktuálně existující druhá republika vznikla vojenským pučem? Od té doby se tam to, čemu se říkalo volby, neobešlo bez zavírání opozičních kandidátů do vězení. Bez soudu, vlastně tak, jako komunisté u nás zavírali preventivně před významnými výročími disidenty. Však také významný britský emeritní státník Lloyd George v roce 1939 argumentoval proti pomoci Polsku tím, že je to země „reakční“ – asi by našel spřízněné duše v dnešní Evropské komisi (o Hitlerovi řekl, že to je největší žijící Němec).

Nedokonalá demokracie

Ale to se přece ví, že nástupnické země, jež vznikly po rozpadu Rakousko-Uherska, byly nedokonalé demokracie. Podívejme se na Západ, na modelovou zemi, jejíž porážkou Hitler ovládl Evropu, což byla Francie.

Dnešní optikou to nelze říct jinak, než že Francie byla velmi nedokonalá demokracie. Velká část veřejnosti parlamentní demokracií opovrhovala. A nebyli to, řečeno naší současnou terminologií, dezoláti. Byli to lidé vzdělaní, často ze šlechtických rodin, absolventi nejlepších škol jako Sorbonna nebo Sciences Po. Jejich knihy a tisk měly široký ohlas a vysokou úroveň. Čerpali z monarchistických a katolických tradic, jež v této sekulární republice nikdy nevymřely. Řada z nich byli antisemité. Parlamentní demokracie jim poskytovala k opovržení mnoho materiálu – vlády se střídaly jako na orloji, a přitom se v nich objevovaly stále stejné tváře. Permanentní byrokracie se na volené politiky dívala s nechutí a je pravda, že pro mnohé z nich byla politika cestou k osobnímu obohacení – korýtka a klientelismus, řekli bychom dnes.

V roce 1934 se provalila jedna zvlášť šťavnatá korupční aféra, jež v sobě spojovala finanční podvody, jež ožebračily tisíce drobných střadatelů, se spiknutím na nejvyšších místech. To v něčem připomínalo nedávný americký skandál Jeffreyho Epsteina. Když byl protagonista aféry Alexandre Stavisky nalezen mrtev, také mnozí nevěřili oficiální verzi, že šlo o sebevraždu. Vyprovokovalo to útok pravicových bojůvek na parlament. Byl to takový francouzský šestý leden, útok na washingtonský Kapitol před rokem, jen horší. V celonočních bojích policie zabila patnáct demonstrantů. Historici a politologové dodnes polemizují o tom, zda to byli, nebo nebyli fašisté. Převládá názor, že od fašismu je odlišovala hlavně neschopnost najít jednoho silného vůdce. Z tohoto podhoubí vzešla i skutečná teroristická organizace La Cagoule, malá, ale zabíjela lidi. Představovali polovinu národa.

Reprezentace té druhé poloviny se pro ně stala definitivně nepřijatelnou, když vytvořila vládu Lidové fronty s podporou komunistů. Jak napsal historik Robert Paxton, „v jejich očích ztratila třetí republika legitimitu tím, že je neochránila před Stalinem v roce 1936, dávno předtím, než je v roce 1940 neochránila před Hitlerem“.

De Gaullův Azov?

Obyvatelstvo, jež se mělo stát objektem spojeneckého osvobození, o něj zpočátku ani moc nestálo. Paxton dokládá, že většina veřejnosti nesnášela jak Němce, tak Brity, kteří je koneckonců bombardovali a mohli za nedostatek potravin. Vstup USA do války ve veřejnosti naději nevzbudil, naopak zklamal její naděje, že válka skončí dohodou. „Obrat ve veřejném mínění nastal až téměř tři roky po příměří a o něco víc než rok před invazí v Normandii,“ shrnuje Paxton.

Generál de Gaulle byl po většinu této doby pro Francouze bezvýznamný. Z dnešního pohledu si lze všimnout, že v jeho okolí byli i někteří z těch, o nichž se dnes historici dohadují, zda to byli fašisti. Dokonce i pár bývalých teroristů z La Cagoule. Je lákavé si představovat, jak by v naší hypotetické počítačové hře Evropská unie s touto informací naložila, kdyby se provalila. Byl by to takový de Gaullův Azov?

Snad je jasné, že postoj k ukrajinské válce se nemůže odvíjet od toho, když na Ukrajinu budeme přikládat měřítka naší postpolitické dokonalosti. Musí to být kombinace lidské spoluúčasti s racionální úvahou, kdo a co by bylo v případě ruského vítězství dál na řadě. Úvaha, zda je Ukrajina pro nás dost dobrá a zda vede válku dost hezky, je v zásadě mylná. To jsou kritéria lidí, kteří si myslí, že válku zrušili. Přitom by jim podle jejich vlastních kritérií nikdy nebylo dopřáno se demokracie a svobody dočkat.