Někde to i uprostřed horkého léta mají rádi ještě více horké. Zdá se, že třeba na Slovensku… Odkud přicházely minulý týden zprávy o tom, jak je společnost na nohou, na náměstích se protestuje, píší se petice, solidarizují se čeští umělci. Svobodná kultura je totiž v ohrožení. Příčinou či záminkou je odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky a ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé. Odvolala je ministryně kultury Martina Šimkovičová, jejíž osobnost, zdá se, je součástí problému: mám takovou hypotézu, že kdyby je odvolal nějaký jiný ministr, zdaleka by to takovou pozornost nevzbudilo – jenže ten by je asi neodvolal.

Jde totiž o to, že ty dva „vyhazovy“ znamenají něco jiného než jen dva vyhazovy. Že jsou symptomem stavu, v němž se naše středoevropské společnosti ocitly: ve stavu pozičního konfliktu, který se projevuje různým druhem a stupněm nedůvěry a zášti. Politika se řídí logikou revanše: paní ministryně neodvolala ony dva ředitele kvůli tomu, že by jim něco opravdu závažného vytýkala, ale proto, že to je forma pomsty na té vrstvě obyvatelstva, která se považuje za elitní, přičemž tu svou elitnost bere často z konfliktu s tou vrstvou obyvatelstva, již reprezentuje nynější ministryně kultury. To je taková moje teze. Souhlasíte s ní? Vidíte to jak?

Stáhnout MP3

Otázka je určena našim účastníkům Salonu Echa, divadelní kritičce Janě Machalické, herečce a filmové producentce Deaně Jakubiskové-Horváthové, slovenskému novináři Jaroslavu Daniškovi, výtvarníku a pedagogu Jiřímu Davidovi a kunsthistoriku prof. Pavlu Kalinovi.

Machalická: Především myslím, že odvolávání ředitelů kulturních a uměleckých institucí jedním člověkem, tedy ministrem, je reziduum bolševismu. V civilizovaných zemích se to nedělá. Ředitel takové instituce, jako je třeba Národní divadlo nebo Národní galerie, je především manažer, měl by tedy mít smlouvu manažerskou, což bohužel v našich zemích nemá, jelikož jak u nás, tak na Slovensku žijeme pořád v režimu příspěvkových organizací. Ano, je to ministrovo právo a jeho rozhodnutí, ale problém je, že se může rozhodovat také svévolně, což se na Slovensku stalo. V České republice jsou divadla, kromě Národního, zřizovaná městy, tam se aspoň musí sejít rada čili musí hlasovat víc lidí. U těch velkých institucí o tom rozhoduje jen ministr, třebaže o tom nemusí mít ani ponětí. I sám náš ministr Baxa nedávno řekl, že je to postavené na hlavu. Před pár lety jsem dělala rozhovor s vídeňským radním pro kulturu a ptala se ho, jestli je něco takového možné u nich, a on řekl, že v žádném případě, to by musel dotyčný ředitel někoho zavraždit nebo něco ukrást. Když s ním nejsou spokojeni, tak se mu naznačí, aby se do příštího konkurzu nehlásil.

Kalina: Já bych přece jen oponoval, jestli to odvolání bylo tak úplně svévolné čili k němu úplně chyběly důvody. Mohu se vyjadřovat jen k tomu, do čeho trochu vidím, a to je případ Slovenské národní galerie. Tam to zdůvodnění bylo celkem jasné. Ředitelka vedla galerii celá léta v době, kdy tam probíhala rekonstrukce podle projektu jejího blízkého rodinného příslušníka a za účasti dalšího rodinného příslušníka. To odpovídá realitě. Můžeme se na to dívat různě, ale nelze to popřít. Mě tam zarazila spíš zdůvodnění, že Slovenská národní galerie je málo slovenská a že se věnuje málo slovenskému umění, což mi připadá dost podivné, protože nakolik znám program SNG, tak si neumím představit, že by mohla být ještě slovenštější. Pokud jde o to, jestli je to pomsta, tak to nemůžu vyloučit, ale upozornil bych, že tady může být určitý mezinárodní dominový efekt, protože jsme byli docela nedávno svědky odvolávání šéfů významných institucí v Polsku, kde nový ministr kultury, mimochodem dlouholetý pracovník tajných služeb, podplukovník Sienkiewicz, odvolal docela významné představitele kulturních a veřejnoprávních institucí prakticky okamžitě po nástupu do funkce. Aniž to v zahraničí vzbudilo větší obavy o budoucnost polské demokracie.

No, protože tam vládne ta správná vláda…

Kalina: Ano… A ještě bych úplně nesouhlasil, že je to úplně středoevropská věc: jak jsem sledoval dění kolem Benátského bienále, tak tam se děly podobné věci…

Ale tam to asi nebylo součástí boje italské vlády s opozicí. Tady se nemůže člověk zbavit dojmu, že jde o vendetu, tedy o pomstu prováděnou odstraněním symbolických figur, přičemž se očekává zostření politického boje, což si možná obě strany přejí. Něco podobného se klidně může stát i u nás.

Machalická: Ale problém je v tom, že tomu napomáhá legislativa. Když se konečně schválí zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře, tak tam je to ošetřeno zcela jinak. Tam nebude ředitele jmenovat nebo odvolávat ministr jako jeden samosprávce, ale správní rada.

Zajímavé je, že se o tom mluví snad od doby, co jsme začali psát do novin…

Machalická: Ale už je to před schválením a předpokládám, že do konce téhle vlády se to schválí.

U nás se přece také odvolávali ředitelé NG i ND. Ale myslím, že se to nedělo jako součást nějakého politického konfliktu, šlo tam, myslím, o nějaké skupinové zájmy…

Machalická: Ano, to máš pravdu. Šlo tam o skupinové zájmy a tlaky.

A tady se to interpretuje jako boj o svobodu a demokracii. Proč?

Daniška: Děkuji panu Kalinovi za ten polský příklad. To dobře poslouží jako ukázka podobností i rozdílů. Ono se to ve střední Evropě často děje, že když se něco v jedné zemi stane, tak se to používá jako analogie, přičemž často jde o úplně odlišné věci. V Polsku Tuskova vláda odvolávala prostřednictvím masivního porušování zákonů. Vůbec se žádnými zákony nezabývali, prostě rozhodli a hotovo. Ale protože jde o liberály, v zahraničí to žádnou kritiku nevyvolalo, žádné petice se nesepisovaly, přešlo se to mlčením. Na Slovensku jde také o účelové rozhodnutí, o tom není sporu, ale děje se to po změně zákonů, a tedy podle zákonů. Tuskova vláda v Polsku se chová daleko brutálněji, aniž to někoho znepokojuje. Druhá poznámka: Čím jste dál od problému, tím přirozeně máte tendenci víc zjednodušovat. Ale mezi těmi odvoláními jsou rozdíly – a samozřejmě podobnosti. Oba případy se týkaly lidí, kteří vyvolali pozornost až tím odvoláním. To nebyly osobnosti, které by budily pozornost svou mimořádnou tvorbou, vzbudily pozornost až tím odvoláním. Podobně tak v případě veřejnoprávní televize. Její vysílání, to nebyla žádná vzorová služba veřejnosti. To byla televize s velkým množstvím chyb; vím, o čem mluvím, mám tam diskusní pořad. Slovenská televize byla a je velmi poslušná politickému mainstreamu bez schopnosti a odvahy klást náročnější otázky. Myslím, že to je podobné u vás. Podobně tak Slovenská národní galerie nevyvolávala pozornost nějakými mimořádnými výstavami, jaké se objevují v hlavních středoevropských městech. Mluví se o ní až teď. Ano, za paní ředitelky Kusé se otevřela nově zrekonstruovaná budova NG, ale opravdu těžko přejít fakt, že rekonstrukci vedlo studio, kde působí její otec. To by se v civilizované zemi jen tak nestalo…

Ano, ale ona se ředitelkou stala v roce 2014, kdy už rekonstrukce probíhala…

Kalina: Tím spíš je to problém.

Daniška: A ještě důležitější je, jak tam ty výstavy vypadají. Já vám garantuju, že když galerii navštívíte, budete v šoku. Když se ta budova otvírala, byla prázdná. Prostě tam nebylo nic. Slavnostní otevření, to byl vlastně trapas. Ale protože paní Kusá má dobré postavení v médiích, tak se o tom nepsalo, budova se zas zavřela a pak se zas otevřela, ovšem instalace, která je tam dnes, je naopak tak přecpaná, že díla úplně zanikají. Není to prostě dobrá instalace. A kamarádi paní Kusé ji v médiích chrání a kritika se až na výjimky neobjevuje. Podobně to platí pro Slovenské národní divadlo. Ano, ředitel Drlička byl odvolán účelově a nespravedlivě, protože ministryně využila argument, že ho odvolala proto, že on odvolal šéfku baletu, která měla u médií dobré renomé, ale podle svědectví členů sboru týrala své kolegy, takže Drlička konal správně, jenže ministryně „se spojila“ s progresivní šéfkou baletu, aby odvolala Drličku… To divadlo funguje tak, že třeba opery se tam provozují tři dny za sebou v takových balíčcích čili nikoli standardně. Činohra je strašně zpolitizovaná: téma Ukrajiny, duhová témata… Stále méně je tam her, které by diváky nechtěly vychovávat anebo uvědomovat. A poslední poznámka se týká televize. Když byl odvolán bývalý ředitel, tak vzniklo pohoršení, že na Slovensku vzniká nějaká orbánovská televize. Stačí se podívat na jedny večerní televizní zprávy a zjistíte, že to není pravda. Je tam plno kritiky vlády, například za dění v kultuře. Žádná státní nebo vládní televize. Nevěřte tomu. Čili spor o kulturu je strašně zpolitizovaný a vedený zcela účelově. Hlavní spor na Slovensku není o kultuře, ta si žije svým životem a nikdo ji o práva nebo svobodu nepřipravuje. Hlavní spor je o peníze, úzká skupina si z přístupu k fondům vytvořila svoje léno: protože ten držela dosud jedna skupina lidí patřící k progresivní straně spektra. Ta nyní přichází o monopol. To je fakt. Tyto lidi zastupuje politicky strana Progresivní Slovensko, což je strana, jejíž obdobu vy v Čechách nemáte, to nejsou Piráti, to je ideologicky nejradikálnější strana ve střední Evropě, řekl bych na východ od německých Zelených.

Machalická: To všechno může být pravda, ale já si stejně myslím, že takhle se to nesmí dělat. V civilizované zemi by se to dělat nemělo…

Paní Jakubisková, vy jste byla dvacet členkou Slovenského národního divadla…

Jakubisková: Dvanáct. Zažila jsem ho v osmdesátých letech, pak za revoluce a dva roky po ní. Pak jsme odešli s Jurajem do Prahy. Co k tomu říct? Já si myslím, že ředitel Národního divadla je především manažer. Pod něj spadá balet, opera, činohra, dílny… On je za to odpovědný svému zřizovateli čili ministrovi kultury, v tomto případě paní Šimkovičové. A ta nese zodpovědnost vůči svému premiérovi, vládě, parlamentu. A vždy to tak bylo. A když ministr přijde na něco, co je v rozporu s jeho posláním, tak ředitele odvolá. To je jeho právo a není na tom nic ideologického. Pokud vím, tak do dramaturgie Národního divadla nikdo nezasáhl a nikdo to ani nemá v úmyslu. Velmi bych se tomu divila, kdyby někdo takový úmysl měl. Mohou fungovat, mohou tvořit, mohou hrát, co chtějí. To s ředitelem nemá nic společného. Ten ale musí komunikovat s ministerstvem, které je za to zodpovědné. A když se ta komunikace nedaří, tak tam nemůže zůstat. Já jsem nezažila ani za socialismu, že by ředitel určoval dramaturgii, vždy to dělalo umělecké vedení, to, pokud vím, nikdo neodvolává. Když byl problém, tak šel na kobereček umělecký šéf. Nikdy žádný herec nebyl zodpovědný, že hrál v nějaké problematické hře, to byla vždy věc uměleckého vedení. Celá ta hierarchie je takhle postavená. Já si osobně myslím, že pokud jakýkoli ministr má podezření, že hlavní manažer selhává, nekomunikuje, nedělá nápravu, má právo, možná i povinnost takového manažera odvolat. Nevidím v tom žádný zásah do tvorby… Vždycky to tak bylo. Jestli to bylo zároveň účelové, to nedokážu posoudit, ale nevidím v tom žádné ohrožení svobody nebo já nevím čeho. Z mého pohledu to bylo regulérní, a pokud to mohu posoudit, tak bych řekla, že si to pan Drlička prošvihl sám. Měl komunikovat, měl vysvětlovat, měl se snažit.

Machalická: Pokud vím, tak se snažil…

Jakubisková: Podívejte se, každá mince má dvě strany. Nikdy není celá pravda jen na té jedné straně. Pravda bývá většinou uprostřed, jako je uprostřed žihadlo, které má včela. Proto vám říkám, že je třeba se na to dívat ze dvou stran. Pokud se dostanou do sporu dvě strany, které to přitom vyhrocují, tak nevěřte na sto procent ani jedné. Víte, ani jedna strana se nechová v té věci gentlemansky, přičemž ta vyjádření, která jsem na adresu paní ministryně slyšela… To není dobrá vizitka. A musím říct, že lidé, kteří používají taková vyjádření, co zazněla v posledních týdnech, tak takoví lidé nemohou stát v čele kulturních institucí. Bohužel. Já jsem zažila Národní divadlo v dobách, kdy tam byl pan Filčík, kdy tam byl pan Dibarbora, pan Kvietik… Samí bardi! A ti nás zdravili Ruky bozkávam, milostivá slečna, a to mi bylo dvacet… Já vám jen vysvětluju, jak se ti lidé chovali, jakou měli úroveň. Ti by se nikdy nesnížili k hrubostem. My jsme přitom taky nebyly jen nějaké poslušné děti, to se zeptejte, o nás se Zdenkou Studénkovou jsou velké historky, ale ta úroveň byla někde úplně jinde! Jak se ti staří páni k nám chovali, to nám nedovolilo, abychom se snížili na nějakou vulgární úroveň. Já říkám, že to byla možná poslední bašta feudalismu, v tom bratislavském Národním. A je mi líto, že je to pryč. Po revoluci se to nějak spustilo, nevím, proč se to stalo, kolegové se začali napadat, kavalírství zmizelo, úroveň se snížila, i vulgarity a sprosté nadávky jsem zažila… Zažila jsem to na vlastní kůži a mám to už dávno za sebou. Ale vím, o čem mluvím. Víte, lidé si váží svých institucí, když si váží lidí, kteří v nich pracují. Ale to si musí ti lidé zasloužit. A musí se podle toho chovat. A já nevím, jestli je to zrovna ten případ.

Já vám, paní Jakubisková, děkuji za tuto připomínku velkých časů podunajské kultury, je mi to velmi blízké. Jen se obávám, že ani ta druhá strana se nechová právě kavalírsky…

Jakubisková: Ale není to na stejné úrovni… Víte, to, že se v politice různé strany napadají, to je v pořádku, od toho politika je, ale pak existuje něco jako bazální slušnost. A tu ta strana nedodržuje.

Myslíte ta stranu, která protestuje na náměstích?

Jakubisková: Ano, protože demokracie je podle nich to, co oni chtějí prosadit. A v tom se mýlí. Já jsem byla vychovaná v rodině, kde si každý mohl říct svůj názor, ale nakonec babička řekla: Ty ještě dozraješ… A ještě mi vadí jedna věc: že se to přirovnává k fašismu a slovenskému štátu, k padesátým rokům a já nevím k čemu. Víte, já jsem z rodiny, která budovala slovenská divadla, dalo by se říci. A můj strýc, spisovatel Ivan Horváth, byl v padesátých letech deset let zavřený v tom nejtěžším kriminále, zemřel rok po propuštění v roce 1960. Takže vám povím jednu věc: Mně ta přirovnání připadají jako dehonestace těchto lidí, kteří opravdu poznali, co to je diktatura a teror. To bych si vyprosila. Já vím, ty děti, které teď protestují, to nezažily, ale měly by se poučit. Ony se neocitly v padesátých letech, ony jenom prohrály volby, to je všecko.

Ano, ale připusťme, že akce vyvolá reakci a právo na protest nepochybně ke svobodným poměrům patří. A pak je tu ještě slovo, které zaznívá možná oprávněněji, tedy slovo normalizace. A to slovo označuje situaci, kdy jsou z vedoucích pozic odstraňovány osobnosti, které neseděly nastupující garnituře. Tam to možná jisté oprávnění má, ne?

Daniška: Myslím, že to taky není ani zdaleka to samé. Paní Kusá byla odvolána jako ředitelka, samozřejmě zůstává v instituci. To se za normalizace nedělo, tam by prostě už nemohla pracovat v oboru.

Kalina: Za normalizace neexistovaly jiné instituce než státní, takže lidé vyhození už neměli kam jinam jít. To je základní rozdíl.

Jakubisková: K té normalizaci… Já jsem čtyřicet let žila s Jurajem Jakubiskem, svým manželem. On byl jediný z té generace za normalizace zlikvidovaných režisérů, který netočil devět roků. Devět roků! Ale vůbec nic netočil. Nesměl. Když jsme pak o tom mluvili, tak říkal, víš, Deanko, já jsem tak rád, že jsem měl od toho pokoj, že jsem nikoho nemusel prosit, bylo by to pod moji důstojnost…

Jiří, před dvěma měsíci byla uveřejněna petice, kterou podepsali mnozí významní umělci, a dost ostře kritizovali poměry v pražské Národní galerii, vedené paní Alicji Knastovou. Dalo by se říci, že navrhovali něco podobného, co se nyní stalo v Bratislavě s paní Kusou. Není tu jistá analogie?

David: V té petici byly věci, se kterými bych se nemohl ztotožnit, takže jsem ji nepodepsal, tudíž to není úplně otázka na mě. Ale je pravda, že ty tři subjekty, které ta petice kritizovala, tedy NG, AVU a Cena Jindřicha Chalupeckého, jsou kritizovatelné a kritiku si zaslouží. Z mé pozice jsem je dlouhodobě kritizoval. Samozřejmě, Alicja Knastová neměla být vůbec instalovaná do pozice ředitelky Národní galerie. Byl to zcela politický akt a politické rozhodnutí. Takže je paradoxní, jestliže ona teď protestuje proti politickému odvolání ředitelky bratislavské Národní galerie, když ona sama byla politicky dosazená.

Machalická: A to můžete doložit?

David: Samozřejmě. A vy to jistě víte. Když byl odvolán Jiří Fajt, tak to bylo čistě politické rozhodnutí, za které se mu pak další ministr kultury Zaorálek omluvil. Ale místo aby ho tam vrátil, vypsal výběrové řízení, to vyhrál Marek Pokorný, a ministr tam přesto dosadil paní Knastovou, protože se mu to jevilo jako nejméně konfliktní řešení, hlavně proto, že ji tu jen málokdo znal. Já jsem se na sociálních sítích kriticky vyjádřil i k paní Kusé. To vzbudilo jistý rozruch, a asi i proto jsem v téhle diskusi. Když jsem kritizoval paní Kusou, tak jsem k tomu měl a stále mám odborné důvody, přičemž chci také říci, že způsob jejího odvolání je pro mě absolutně nepřijatelný. Ale i tak ji kritizuji a myslím, že odvolána měla být už dřív. Proto mi to připadá všechno velmi pokrytecké, a to z mnoha důvodů a úhlů. Já Alexandru Kusou nekritizoval ani tak proto, že tam byl evidentní střet zájmů, ale hlavně proto, jak se jako ředitelka takhle významné instituce chovala vůči svému prostředí, které má reprezentovat a prezentovat. Čili jak se chová k současnému slovenskému umění. To znamená, jestli po čtrnácti letech, kdy byla ředitelkou, udělala pro soudobou slovenskou scénu jedinou výstavu v mezinárodním kontextu. Neudělala ani jednu. Ona se vymlouvá, že k tomu neměla budovu, ale to není pravda, mohla ji udělat jinde, a neudělala ji ani potom, když už budova byla. Ale zase, to není souhlas s tím vyhazovem, ten je mi odporný, ale pokud jde o výsledky paní Kusé, tak ty opravdu nebyly imponující. A když jí paní ministryně vyčítá, že nedělala výstavy, které by předváděly místní kulturu, tak to není pravda, právě naopak: ona tam neudělala jedinou výstavu, která by ty lokální poměry přesáhla. A to je to, co jí vytýkám.

Já jsem za svých návštěv v Bratislavě velmi ocenil dvě velmi kvalitní souborné výstavy, jednu věnovanou umění za slovenského štátu a pak socialistickému realismu…

David: Já mluvím o současném umění… A kritizoval jsem ji také ve vztahu k Benátskému bienále. To, jakým způsobem se chovala k česko-slovenskému pavilonu, jak jí to bylo lhostejné… Jaký to byl úplně odtažitý problém pro její vnímání. Takže nyní je tam česká účast zcela bez konkurzu, v pavilonu, který přitom spadá do kompetence paní Kusé…

Machalická: Jak bez konkurzu?

David: No, ano, bez konkurzu. Pro jistotu vysvětlím. Máme společný pavilon, ve kterém se česká a slovenská strana střídá. Teď tam má být slovenská strana, ale je tam i česká umělkyně Eva Koťátková a po obvodu je projekt slovenského umělce. Přitom projekt Evy Koťátkové nebyl dělán pro česko-slovenský pavilon, ale pro Arzenál, to je jiná část Benátského bienále. Pro česko-slovenský pavilon se vždy do této doby vypisovaly řádné konkurzy. Neexistovala jiná možnost. Nikdo nikdy tuto situaci neporušil, až tentokrát. To považuju za nepřijatelné.

Machalická: To je nesmysl, bylo to úplně v pořádku…

(Následuje několikaminutová bouřlivá výměna názorů.)

Jakubisková: Já tomu teď moc nerozumím. Souvisí to nějak s tématem?

Myslím, že nikoli, ale to nevadí, zde vládne svoboda vyjádření. Možná by pan Daniška mohl zklidnit diskusi.

Daniška: Děkuju, chtěl jsem právě ocenit, jak je ta diskuse svěží… Ale já bych chtěl konstatovat pár bodů, na kterých bychom se snad mohli shodnout. Zaprvé: To, co se na Slovensku nyní děje, neohrožuje svobodu umělecké tvorby. Zadruhé: Ti lidé, kteří byli nevhodně odvoláni, nemají za sebou bůhvíjaké oslňující výkony, které by zůstaly zapsány zlatým písmem na stěny na těch institucí. Naopak někteří z nich mají za sebou aféry a skandály, a kdyby neměli na své straně spřátelená média, byly by mnohem viditelnější, jak by si zasloužily. Příkladem může být kauza s obrazy barokního mistra Jana Kupeckého, který se narodil na Slovensku a jehož obrazy ze sbírky jeho římského sběratele se mohly dostat na Slovensko, ale paní ředitelka neprojevila zájem. To je jen jeden případ. Čili to účelové odvolání je zvýznamnilo a udělalo z nich mnohem větší osobnosti, než ve skutečnosti jsou.

David: S tím nemůžu souhlasit. Protože když se to takto řekne, jako by to dávalo za pravdu té paní ministryni. Vždyť to jednak není první případ a pak některá vyjádření její a toho jejího náměstka opravdu budí údiv a obavy. Zas tak banální to není. Vzpomeňme, jak napadla malíře Andreje Dúbravského, v současnosti asi nejvýznamnějšího slovenského malíře, neboť se jí nelíbily jeho obrazy. Ta paní není na svém místě a ty tendence jsou nebezpečné.

Daniška: Dobře že jste ten případ s Dúbravským připomněl. Nemyslím, že je nejvýznamnější slovenský malíř, ale to nechme bokem. Tam šlo o výstavu v galerii Slovenského rozhlasu, kterou vedl, a velmi úspěšně, kurátor Ivan Jančár. A tato gelerie byla zrušená bývalým ředitelem Slovenského rozhlasu a televize panem Machajem, který je nyní hrdinou těch protestů. Z toho vidíte, že ty věci opravdu nejsou vůbec černobílé. Jančára už předtím odvolala z vedení Galérie města Bratislava právě progresivní kulturní úderka, byl to úplně účelový konkurz, GMB to poškodilo, výstavy jsou od té doby výrazně slabší, špatně instalované atd.

Kalina: Problém jak české, tak slovenské Národní galerie je už léta totožný. V tom, že spojují zcela nesourodé sbírky a činnosti, takže se mají starat o několik sbírek starého umění mimořádné ceny a zároveň se mají starat o prezentaci soudobého umění a přitom ještě vybírat umělce na Benátské bienále. Vždyť to je absurdní, představte si, že by Louvre nebo Kunsthistorisches Museum ve Vídni vybíralo umělce do Benátek... Tahle situace znovu a znovu vhání všechny ředitelky a případně ředitele do stále nových, ve skutečnosti staronových problémů a těžkostí. Kdyby se třeba tohle změnilo, hrozně by to věci prospělo a nemuselo by se to třeba řešit po náměstích. Ale jak na to, to už je jiná věc.

Ano, jak na to? Ale přestože na to už asi odpověď nenajdeme, jeví se mi jako zajímavé, že i třicet let po rozdělení se najde tolik podobností, ba shod mezi českými a slovenskými poměry. Otázka je, co to znamená a jestli z toho něco plyne. Asi to, že k sobě máme opravdu blíž, než bychom se kdysi nadáli. V dobrém i ve zlém.

Celá debata je k dispozici na Echoprime.cz.