Británie hoří. Posledních několik dnů jsme svědky demonstrací, rabování, násilností, pokusů o vraždu a napadání policistů v mnoha britských městech. Nepokoje zachvátily třeba Hull, Belfast, Southport, Blackpool a mnoho dalších.
Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, z níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné, na čí straně je čas, a staří to asi nebudou.
Svoboda projevu bez náboženství vytvořila kult Člověka a rovnosti. Jak prohlásil jeden z amerických otců zakladatelů John Adams: „Vytvořili jsme ústavu pro zbožné a morální občany, pro žádné jiné fungovat nemůže.“ A katolický glosátor Ross Douthat progresivisty varuje: „Odmítli jste náboženskou pravici, nedivte se, jak vypadá ta postnáboženská.“
Jak vysvětlit hrůzy 20. století a nové pojetí politiky, které stvořilo gulag a Osvětim? Tato otázka stála za pokusy vytvořit koncepty „totalitarismu“ a „politického náboženství“, které měly vysvětlit, jak je možné, že to, co se tvářilo jako vědecké a pokrokové, se později ukázalo jako zrůdné.
