Žádný francouzský intelektuál nevyvolává v západních liberálních kruzích tolik polemických reakcí jako filozof Alain Finkielkraut. Před čtyřmi lety vyprovokovala ostré polemiky jeho kniha Nešťastná identita (L’identité malheureuse). V ní popisuje, jak se Francie rozplývá pod tlakem nezvládnuté migrace a integrace přistěhovalců. Jak se sice na rozdíl od Británie nikdy nesnažila vytvářet multikulturní společnost, ale nebyla schopna své hodnoty a kulturu – i kvůli politické korektnosti a neschopnosti vést o přistěhovalectví otevřenou debatu – obhájit.

Přesně před rokem před islamistickým atentátem v Nice, kde masový vrah zabil 86 lidí, varoval šéf jedné z francouzských rozvědek Patrick Calvar, že země se ocitla na hraně občanské války mezi zastánci tradiční Francie a muslimskými přistěhovalci. Finkielkraut na tento konflikt dlouhodobě upozorňuje v mnoha komentářích a rozhovorech pro francouzská i zahraniční média.

Za poslední dva měsíce zažila Francie razantní proměnu politiky. Největší od vzniku páté republiky v roce 1958. Co se dá od éry Emmanuela Macrona čekat?

Francouzi ve druhém kole prezidentských voleb a poté i v parlamentních volbách neměli dobrou možnost. Neschopnost řešit problémy, kterou prokazovala tradiční politická garnitura napravo i nalevo, vyvolala poptávku po razantní změně. Po někom, kdo už to konečně nebude mést pod koberec a nebude jen nečinně přihlížet a ustupovat. Francouzi dostali na výběr mezi neštěstím, které představuje Emmanuel Macron, stylizující se do role nové energické a razantní tváře, a katastrofou, již by pro zemi představovala Marine Le Penová. Já osobně jsem se ve druhém kole rozhodl pro neštěstí a dal hlas Emmanuelu Macronovi. Jen proto, abych zabránil katastrofě Marine Le Penové. Nejsem žádný nadšený macronista, který by šel kvůli Macronovi na barikády.

Takhle freneticky někdy zahraniční novináři líčí macronovský kult ve Francii.

Žádný takový kult není. Spousta lidí se rozhodovala stejně jako já. Volili menší zlo. Přesto má Macron jeden z nejslabších mandátů v historii páté republiky. To se znovu projevilo u červnových parlamentních voleb v rekordně nízké účasti. Macron má sice jednu z nejsilnějších většin, ale kvůli nízké účasti s velmi nízkou legitimitou.

Proč je Macron jen neštěstím, zatímco Le Penová by byla katastrofou?

Národní fronta by uvrhla Francii do chaosu a občanské války. Jen by jitřila obrovské napětí, které už dnes ve Francii kvůli neschopnosti integrovat přistěhovalce do tradičního francouzského stylu života panuje. Le Penová nenabízela žádná řešení. Ona se jen snažila získávat hlasy na tom, že ten konflikt hrotila. To by opravdu špatně skončilo. U Macrona je naopak riziko, že se proto, aby si udržel popularitu, bude podvolovat zájmům muslimských přistěhovalců a bude jim ustupovat. On chce být s každým zadobře a myslí si, že je schopný každého získat na svou stranu. Proto mluvím o neštěstí. Problémy se nebudou řešit, budou se zametat pod koberec. Jejich řešení bude nepopulární nejen u muslimských komunit, ale i u značné části médií, která za každou snahou politiků o zpřísnění pravidel pro integraci do tradiční francouzské kultury vidí islamofobii a rasismus. Své si v tomhle s médii užil Nicolas Sarkozy. Přesto všechno byl ale Macron v té špatné volbě výrazně přijatelnější kandidát. Islamizace Francie se nejvíc obává židovská populace, která se tím cítí ohrožena. Z míst, nad nimiž francouzské úřady ztratily kontrolu, vždycky nejdřív odcházeli Židé. A drtivá většina židovské populace volila Macrona.

Co se s Francií děje? Proč je v tak těžké civilizační krizi?

Francouzský model evropské civilizace je v těžkém ohrožení. Francie se postupně transformuje do post národní multikulturní společnosti. Myslím, že tato transformace nepřináší nic dobrého. A většina Francouzů si to uvědomuje. Vidí, jak jim před očima mizí domov, a oni tomu musí jen přihlížet. Liberální elity včetně médií nám to přitom prezentují jako model budoucnosti. Jako něco, co je buď fatálně neodvratné, nebo dokonce nadějné a žádoucí. Že tradiční Francie je něco, co je překonané, a tohle je budoucnost. Když to ve veřejné debatě kritizujete, hned dostanete nálepku islamofoba, rasisty, někoho, kdo posouvá zemi k občanské válce a vyvolává nenávist.

Jak to mění Francii?

Multikulturalismus neznamená, že by se kultury prolínaly do jedné harmonické francouzské kultury. Francie není tavicím tyglíkem jako svého času bývala Amerika. V zemi stoupá nedůvěra. Společnost se rozpadá. Mizí soudržnost, smysl pro společenství. Francie se čím dál víc rozděluje do paralelních společností. Nejvíce ohrožená je tím nižší střední vrstva, která dlouhodobě bývala základem francouzské společnosti. Teď se cítí jako vyhnanec ve své vlastní zemi. Už dlouho se vystěhovává z pařížských předměstí na venkov. V některých z těch předměstí, která bývala jejich domovem, se stala menšinou. Pravidla už tam diktuje jiná, muslimská kultura. Pořád se mluví o „strachu z jiných“. Ti, kdo odcházejí, nemají strach z „jiných“. Sami už jsou „jinými“ tam, kde bývali doma. Už tam neplatí jejich pravidla, ale pravidla těch „jiných“.

Kdy se to změnilo?

Ti, kdo říkají, že Francie je dlouho zemí přistěhovalců, mají pravdu. Jenže ruku v ruce s migrací šla vždycky integrace. To bylo pravidlo hry. Společnosti, kde to platilo, fungovaly. Jenže noví přistěhovalci a řada přistěhovalců z druhé a třetí generace už pravidla hry nerespektují. A nikdo je nedokáže přinutit, aby je respektovali. Bez pravidel přichází chaos. Jak můžeme úspěšně integrovat migranty ve čtvrtích, kde mají většinu? Dříve bývala ve Francii běžná smíšená manželství. Svazků přistěhovalců a jejich potomků a původních Francouzů stále ubývá. Řada muslimů se reislamizuje. Přibývá rodin, kde matky žádné šátky nenosily, ale dcery je nosit začaly. Při loňské letní debatě o burkinách se i v médiích objevovaly příběhy rodin, kdy matka, Francouzka s přistěhovaleckým původem, chodila od příchodu do Francie v bikinách, ale její dcera už žádá muslimské burkiny. Žena, která nosí v zemi, kde to není tradicí, muslimský šátek, dává jasně najevo, jaký má k její kultuře a civilizaci vztah. Dlouho jsme to přehlíželi, tolerovali, ustupovali tomu.

V médiích se často objevují příběhy, že kulturní regres u přistěhovalců je důsledkem diskriminace a uzavřenosti francouzské společnosti. Toho, že přistěhovalci nedostali – třeba na rozdíl od někdejší Ameriky – šanci uspět, a tak se ve frustraci stáhli do ghett svých souvěrců.

Levice se tradičně snaží vysvětlovat nepodařenou integraci a v poslední době i terorismus jako sociální problém. Přímo jako třídní problém. Čteme příběhy radikalizovaných islamistů. Jak je přivedla na scestí sociální nerovnost, vysoká nezaměstnanost, neschopnost dosáhnout společenského úspěchu, pobyt ve vězení. Sledujeme přitom něco úplně jiného. Sociální nerovností nevysvětlíte nenávist k Francii, jejím tradicím a kultuře, ani sílící antisemitismus. Nevysvětlíte tím nadávky o „odporných Francouzích“, které z přistěhovaleckých ghett stále častěji slyšíte. Levice si nechce přiznat, že prožíváme střet civilizací. Bez toho přiznání se ale nic nevyřeší a společenské napětí bude jen sílit.

Na to vám levice namítne, že nezaměstnanost mezi mladými přistěhovalci je skutečně výrazně větší a šance dostat se na společenském žebříčku nahoru podstatně omezenější.

Když má Francie vysokou nezaměstnanost, což skutečně má, je přece potřeba o to víc kontrolovat přistěhovalectví. Vybírat si lidi, kteří jsou připraveni se integrovat a něco nám přináší. Tak jako to dělá třeba Kanada. Míchání uprchlíků dohromady s ekonomickými migranty strašně manipuluje a vyhrocuje veřejnou debatu. Když odmítáte ekonomické migranty, hned vám dají nálepku, že jste antihumanista, který nechce pomáhat. To jen zvedá ve společnosti vášně. Nezaměstnanost mezi mladými přistěhovalci je vysoká také proto, jaký mají vztah ke škole a ke vzdělání. Když už je tam rodiče vůbec posílají, což u dívek ne vždycky dělají, učitelé je nejsou schopni nic naučit. Ne proto, že by byli hloupí. Oni se učit nechtějí a doma je k tomu nevedou. V porovnání s různými rappery nebo drogovými dealery je vliv učitelů na mladé z přistěhovaleckých rodin velmi omezený. Spousta těch mladých nemá elementární zájem dozvědět se něco o francouzské kultuře. Pak přirozeně ve společnosti, která je stále hodně založená na porozumění symbolům a kulturním kódům, těžko hledají práci. U mnoha přistěhovalců necítíte žádný patriotismus k zemi, která jim nabídla nový domov. Tady to všechno začíná. Najednou žijeme v zemi, kde už se necítí doma nikdo. Francouzi mají pocit, že jim přistěhovalci jejich zemi sebrali a mění ji podle svých pravidel. Přistěhovalci ji mění, ale žádný patriotismus k ní necítí.

Zmínil jste, jak k atmosféře přispívá nálepkování v médiích. Sám v nich velmi často vystupujete. Ve svých textech jste opakovaně upozorňoval, že média jdou s větší vervou v různých investigativních kauzách po politicích, kteří jsou k migraci kritičtí, jako byl Nicolas Sarkozy nebo Francois Fillon, jehož prezidentské šance zabila série finančních skandálů.

Francouzské „protikorupční“ tažení včetně úniků živých spisů z prokuratury je kapitolou samo pro sebe. Investigativní nasazení u těch politiků, kteří neměli z pohledu médií na migraci a integraci ty správné názory, je většinou urputnější než u těch, kdo s nimi souzní.

Patříte k nejotevřenějším kritikům nepodařené integrace muslimů. Je ve Francii problém s integrací z jiných civilizačních okruhů? Sám jste dítě polských přistěhovalců.

Francouzské republikánské hodnoty možná bráním tak urputně, protože mi na rozdíl od Francouzů, kteří v nich vyrůstali generace, nebyly úplně přirozeně dány do kolébky. Uvědomuji si, kolik dlužím tradiční francouzské výchově a vzdělání. Proto si jí vážím víc než Francouzi z ryze francouzských rodin, kteří ji mnohem víc vnímají jako něco samozřejmého. Každý, kdo sem přijde, dostával ve škole obrovskou šanci se těm tradičním hodnotám naučit. Kvůli svému přistěhovaleckému původu si můžu dovolit mluvit a psát výrazně otevřeněji než ti, kdo odtud pochází. Netrpím komplexem, že se musím podřizovat převažujícímu diskurzu. Ani cítit žádnou tyranii viny.

Už jste zmiňoval, že u Emmanuela Macrona jsou obavy, že se nebude snažit řešit problémy s integrací muslimských přistěhovalců, aby se nepřipravil o popularitu. Jako náhradní terč si vybral střední Evropu v čele s Polskem.

Francie nezažila tak velký příliv lidí ze střední Evropy, kteří by sem přišli za prací, jako Velká Británie. Lidé ji nevnímají jako problém. A když tady Středoevropané žijí, velmi dobře se zařadí do francouzské společnosti. Tady se vám těžko žije, když neumíte francouzsky. Naše ekonomika není v žádném výrazném boomu, naopak spíš stagnuje. Takže sem přichází většinou lidé, kteří si tady chtějí nejen vydělat, ale mají úctu k francouzské kultuře a stylu života. Kdyby neměli, jdou přece raději do Británie. Ta je v mnoha ohledech otevřenější a víc lidí ze střední Evropy mluví anglicky než francouzsky. To je zásadní rozdíl proti přistěhovalcům z muslimských zemí. Ti často Francií a její kulturou pohrdají. Jiná věc je, že Francie skutečně prochází dlouhou hospodářskou krizí, která jí bere sebevědomí. Lidé mají strach, podobně jako ho mají Američané, že jim jejich pracovní místa zmizí do levnějších zemí, kde jsou lidé ochotni pracovat za méně peněz. Politik, který na to útočí, nic neriskuje. Tím si na rozdíl od kritiky muslimských přistěhovalců a neochoty přijmout francouzská pravidla hry nemůže znepřátelit žádnou část voličů. Může jen získat. Je to čirý pragmatismus.

Co Francii dokáže z té krizi identity dostat?

Je potřeba si přiznat realitu. Začít o ní otevřeně mluvit bez nálepek islamofobů a rasistů. Pak se může Francie probudit a hledat cestu z pasti nedůvěry a nešťastné identity.