Z nejprodávanějšího deníku Evropy, německého bulváru Bild, odchází jeden významný redaktor (Ralf Schuler), šéf politického zpravodajství listu v Berlíně. Jeho vlastní vysvětlení: „Snad i z životopisných důvodů jsem mimořádně citlivý, když už se zase někdo chystá uskutečňovat ideologické koncepty společnosti pod hesly diverzity a různorodosti.“

Schulerovi, který kdysi z náboženských důvodů za NDR odmítl službu v armádě spojenou se studiem a musel jít do učení, vadí, že zástupce šéfredaktora před pár dny v interním dopise redakci upozornil, že musí „pevně stát na straně LGBTQ+ komunity v odhodlaném zápase za lidská práva a proti diskriminaci“. Schuler je pro individuální svobody a důstojnost všech, ale odmítá se účastnit jakýchkoliv kampaní.

Tato epizoda má zajímavé pozadí. Nakladatelství Springer, jemuž Bild patří, bývá většinou počítáno ke konzervativní straně, v minulosti až k reakci. Sice to už řadu let neplatí, ale donedávna se to dalo vysvětlovat čirou nemožností i konzervativních listů obsadit redakci aspoň trochu doprava zaměřenými novináři. Už skoro žádní nejsou.

Za takového stavu může vedení aspoň dbát na to, aby se jiné názory aspoň mohly tisknout. Zárukou toho se dlouho zdál ředitel Springeru a kmet německé novinařiny Mathias Döpfner. Zlom v Döpfnerových postojích nastal asi před rokem, datuje se od expanze nakladatelství Springer do Spojených států. Loni tam Němci koupili vlivný web Politico a Döpfner prý má další akviziční plány. Lze důvodně předpokládat, že ten na odiv stavěný wokismus v Bildu a ve Springeru obecně je ohled na citlivosti současné Ameriky.

Není samozřejmě náhoda, že zástupce šéfredaktora Bildu rozepsal dopis redaktorům v minulých dnech. Po celém západním světě vrcholí týden festivalů, který se u nás jmenuje Prague Pride. A i u nás se letos zase trochu posunuly hranice – nikoliv dovnitř „reakčního“ a ovšem soukromého listu, ale do ústřední státní správy.

V sobotu Prague Pride vrcholí takzvaným Duhovým průvodem. Sekce v průvodu mají předem zamluvené různé skupiny a instituce, ze zahraničních například ambasády USA a Německa, z českých Škoda Auto, Svaz průmyslu a dopravy, Milion chvilek pro demokracii, z politických stran Zelení, Piráti a STAN. O.K. Co není O.K., jsou duhové vlajky na ministerstvech vedených Pirátskou stranou, tedy především na Černínském paláci. Tady, v sídle ministerstva zahraničí, dokonce uprostřed týdne na poradě vedení zaznělo přání, aby ředitelé odborů své zaměstnance vedli k účasti v Duhovém pochodu.

Můžeme to brát jako nevinnou kratochvíli za časů energetické krize a rekordní inflace. Nebo budeme připomínat, že státní instituce mají povinnost zachovávat světonázorovou neutralitu, například vůči svým vlastním zaměstnancům. Ministerstvo zahraničí nemá co účastnit se nějakých civilizačních soubojů, které jdou napříč českou společností.

Má hájit zájmy České republiky v cizině, nic víc. Lidé typu Jana Lipavského působí jako děti, které se ocitly za volantem bagru a teď s ním chtějí objet svou školku, aby je všichni kamarádi za tím volantem viděli sedět. Nebo jako třtiny ve větru, co musejí následovat každou módu zpoza Atlantiku. To máme s Německem společné.