Před invazí na Ukrajinu byla ruská armáda hodnocena jako druhá nejmocnější na světě, ihned po americké. Toto tvrzení stálo hlavně na dvou faktorech. Zaprvé na zdánlivé modernizaci ruské armády. Na přehlídkách na Rudém náměstí Rusové prezentovali svoje nejmodernější zbraně. Vojenští experti psali o nových ruských hračkách, jako je tank Armata. Úspěšná operace na Krymu vzbudila zdání, že Rusové jsou mistři nového, „hybridního“ způsobu vedení války. Intervence v Sýrii zas měla dokazovat schopnost provádět expediční války ve stylu USA. Náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov byl považován za váženého vojenského intelektuála. Druhým faktorem je mýtus o ruské armádě jako o nezadržitelném parním válci, který nakonec zničí vše před sebou. Tento mýtus stojí hlavně na zkušenosti druhé světové války, kdy Rudá armáda převálcovala wehrmacht. Dá se předpokládat, že nyní se hodnocení ruské armády o pěkných pár příček propadne.

Uplynulý týden a kus byl rozhodně nabitý událostmi na ukrajinské frontě. Nejprve za záhadných okolností byl poničen klíčový most přes Kerčskou úžinu, spojující okupovaný Krym s pevninským Ruskem. Dá se celkem s jistotou předpokládat, že za útokem stojí Ukrajinci, ať již armáda, nebo tajné služby. Nicméně co se nedá s jistotou říct, je to, jak most explodoval. Nejvíc přijímaná verze je ta s kamionem, který měl být napěchovaný výbušninou a v klíčovou chvíli se odpálit. Ne všichni však s ní souhlasí a stále se spekuluje o možném podminování mostu, útoku z lodě a podobně, což jen přispívá k celkovému zmatení.

Rusko odpovědělo masivní raketovou salvou, na města po celé Ukrajině dopadaly dva dny bomby. Celkově bylo vypáleno snad až 120 raket a 70 kamikaze dronů. Střely směřovaly jak do civilních oblastí, evidentně s cílem šířit teror, tak na ukrajinskou infrastrukturu. Poničeno bylo prý zhruba 30 % energetické infrastruktury Ukrajiny a potrvá několik týdnů, než se ji podaří kompletně obnovit. Zároveň však Ukrajinci ve čtvrtek ohlásili, že se jim podařilo navrátit stabilitu síti a další výpadky proudu již nehrozí. Další bombardování však Kyjev zažil v pondělí ráno, kdy na něj zamířily sebevražedné drony.

V této souvislosti je potřeba zmínit, že Rusko jmenovalo novým velitelem „speciální vojenské operace“ generála Sergeje Surovikina, který má zkušenosti z Afghánistánu, Tádžikistánu, Čečenska a velel i v Sýrii. Odtamtud ho provází pověst brutálního řezníka, jenž má na svědomí bombardování Aleppa a Ghúty.

Jsou to významné kroky, jenže učiněné se sedmiměsíčním zpožděním. Surovikin je již třetí velitel oficiálně jmenovaný do čela ruské armády na Ukrajině. To nevypovídá nic dobrého o kvalitě ruského vedení a atmosféře v hlavním štábu. Rusko stále hledá někoho, kdo by dokázal zvrátit situaci na bojišti.

Raketové bombardování je teoreticky způsob, jak toho dosáhnout, ale muselo by přijít na začátku války. Když invaze začala, analytici očekávali, že bude probíhat na podobném půdorysu jako americké invaze do Iráku. Tehdy USA uplatnily koncept nazývaný „shock and awe“ čili „šokuj a ohrom“. Masivní a dobře mířené bombardování irácké infrastruktury, velení a komunikací mělo za cíl naprosto dezorientovat a rozvrátit iráckou armádu, následně rychle postupující pozemní síly porazily Iráčany předtím, než si vůbec uvědomili, co se děje.

Ohromující salva však nikdy nepřišla. Nyní již nemůže mít stejný efekt, bombardování infrastruktury v týlu sice může ztížit ukrajinské válečné úsilí, sama ho však nemůže porazit. Ruským cílem evidentně je zlomit ukrajinskou morálku, vyvolat humanitární krizi a takto zvítězit.

Historická zkušenost ukazuje, že tato taktika nemusí fungovat. Klasickým příkladem je nacistické bombardování Londýna a dalších britských měst. Nevedlo k zhroucení britského odhodlání bojovat, spíš mělo opačný efekt. „Blitz spirit“, duch bombardování, jak se ve Spojeném království říká efektu semknutí národa, byl reálný.

Pohled historiků na spojenecké bombardování Německa v poslední době prochází obměnou. Přiznávají, že zřejmě mělo zásadní vliv na porážku nacistů. Jednak vázalo velkou část luftwaffe a protileteckých jednotek v Německu, nemohly být nasazeny na východní frontě. Zadruhé devastace německého průmyslu měla vážné dopady na schopnost Německa dál vést válku. Jenže samo o sobě to nemohlo Německo porazit. Pěchota musela nakonec dojít až do Berlína.

Rusko rozhodně nemá na takovéto masivní bombardování. Zásoby „chytré munice“ se mu tenčí, sankce na elektronické vybavení znemožňují výrobu další. Ukrajinci hlásí, že zhruba polovinu raket se podařilo sestřelit, než dosáhly cíle. Západ přislíbil moderní systémy protiraketové obrany. Tentokrát se pochlapilo Německo, které během dnů již dodalo protivzdušný systém IRIS-T a další tři dodat plánuje. Podobné kroky slíbily i Nizozemsko a Francie.

Nedostatek přesných raket je nejspíš důvod, proč Rusové stále víc používají kamikaze drony íránské výroby. Shánějí munici, kde se jen dá. Má to však své mezinárodní dopady. Izrael, který dosud zastával spíš neutrální postoj, v reakci oznámil, že dodá Ukrajině vojenskou pomoc, včetně zpravodajských specifikací o íránských zbraních. Evidentně funguje poučka Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Pokud chce Rusko vyhrát, musí na bojišti. A tam se mu evidentně příliš nedaří. V ruském způsobu válčení se plně odráží sovětský odkaz. Ruská strategie spočívá v zasypání cíle dělostřelectvem a následně v obsazení území. Takto Rusové vyhráli bitvy o Mariupol a Severodoněck.

Ukrajinci postupují jinak. Přesně mířenými střelami se snaží zničit nepřátelské muniční sklady, velitelská stanoviště, dopravní uzly a podobně. Následuje hledání slabého místa ruské obrany, průlom a obklíčení. Rusové se pak musejí stáhnout, pokud nechtějí utrpět obří ztráty. Útok na Kerčský most, hlavní zásobovací trasu pro ruská vojska na jihu Ukrajiny, přesně odpovídá této taktice.

Putin se snaží získat výhodu různými způsoby. Momentálně hrají prim jaderné výhrůžky a zapůsobily minimálně na jednoho člověka, miliardáře Elona Muska. Ten přišel se svérázným mírovým plánem, který však jasně nahrával Rusku. Mezinárodněpolitický konzultant Ian Bremmer tvrdí, že mu Musk prozradil, že si předtím volal s Putinem. Musk to rezolutně popřel.

Musk však není jen nezúčastněným pozorovatelem války na Ukrajině. Na začátku invaze aktivoval nad Ukrajinou svůj systém Starlink, poskytující zabezpečený internet ze satelitů. Pro Ukrajince se stal hrdinou, Starlink jim poskytoval bezpečný komunikační kanál, který Rusové v podstatě neměli jak nabourat. To se projevilo i na bojišti, kde je schopnost rychlé koordinace bez nebezpečí odposlouchávání nepřítele klíčová. V pátek se začaly množit zprávy, že Musk se chystá Starlink Ukrajincům vypnout. Podle informací CNN je důvodem cena, do konce roku vyjde provoz Starlinku na Ukrajině Muskovu firmu SpaceX na 100 milionů dolarů. Žádá tedy Pentagon, aby na provoz přispěl. Někteří Ukrajinci to rozporují a tvrdí, že starlinkové terminály, potřebné pro připojení k satelitům, jsou řádně koupené a jejich provozovatelé platí poplatky za provoz. Sám Musk k tomu na Twitteru napsal, že se pouze odebral tam, kam ho poslal ukrajinský velvyslanec v Berlíně, tedy do pr... To by znamenalo, že roztržka ohledně jeho mírového plánu hrála v rozhodnutí jistou roli. Nakonec o víkendu Musk znovu otočil a oznámil, že bude dál poskytovat Starlink Ukrajině, i když na tom prodělává. Ukazuje to na úskalí moderního konfliktu. Situace, kdy jedna osoba má v podstatě pod kontrolou komunikační systém jednoho z válčících států, rozhodně není ideální.

Ideální však není ani situace v Kremlu. Stále víc do popředí se tlačí Jevgenij Prigožin, šéf žoldnéřské skupiny Wagner. Ta slouží především k špinavé práci, se kterou nechce být ruská vláda přímo spojována. Wagnerovci si na Ukrajině vysloužili pověst efektivních bojovníků. Je to i díky tomu, že mají dobré vybavení, dobrý výcvik a jsou dobře placeni, na rozdíl od regulérní armády.

Prigožin, který dlouho jakékoli oficiální napojení na wagnerovce odmítal, se v poslední době objevuje na strategicky vypouštěných videích, kde se snaží tvářit jako „jeden z chlapů“ a vede silácké řeči. Podle některých expertů se Prigožin hlásí o místo v Putinově administrativě, už ho nebaví být postavou polosvěta ruských nelegálních operací. Proto se stylizuje do silného muže, jakého Rusko potřebuje.

Podobně to má čečenský vůdce Ramzan Kadyrov. Ten neustále kritizuje nejvyšší ruské vedení, s výjimkou samého Putina. Vadí mu především ministr obrany Sergej Šojgu. Také Kadyrov by možná chtěl nějakou oficiálnější funkci v rámci Ruska. S Prigožinem ho pojí ještě jedna věc, má k dispozici soukromou armádu. „Kadyrovovci“ jsou sice oficiálně součástí Národní gardy Ruské federace, v realitě jde o Kadyrovovy poskoky pro terorizaci Čečenska. Na rozdíl od wagnerovců si však kadyrovovci nevysloužili pověst efektivních bojovníků. Přezdívá se jim „tiktokoví vojáci“, jelikož většina jejich aktivit na Ukrajině spočívá v natáčení videí pro TikTok.

Prigožin ani Kadyrov proti Putinovi nepůjdou, jejich pozice závisí na něm. Ale pokud by padl, mít soukromou armádu se může hodit.

Otázkou zůstává zapojení Běloruska do války. Objevují se protichůdné informace. Na jednu stranu měly do země dorazit vlaky plné ruských vojáků, což by svědčilo o tom, že Bělorusko bude donuceno se zapojit, na druhou prý Rusové vyklízejí tamější vojenské sklady, to by ukazovalo na opak. Putin by nejspíš rád viděl zhruba šedesátitisícovou běloruskou armádu na své straně, Alexandr Lukašenko se brání, protože si uvědomuje, že by to mohl být jeho konec. Zapojení Běloruska do války by nejspíš neznamenalo životní ohrožení pro Ukrajinu, běloruská armáda má ještě horší pověst než ta ruská. Příjemné by to však nebylo.

S jistotou můžeme říct jen to, že konec konfliktu je stále v nedohlednu.